KRVESMILNÁ HISTORIE

(věnováno Šupince)

Kapitola I

Jsou hříchy, které dráždí naši fantazii, nenechají nás spát a sotva na ty hanebnosti pomyslíme, neudržíme se a přejeme si vědět víc, třeba i za cenu indiskrétnosti a odhalených tajemství. Jak nás tehdy unavuje etika, jakési zaklínání se profesionální ctí – například u novinářů, o kterých je všeobecně známo, že nic takového nemají; a mají-li, pak umírají hlady. Když jsem volil název celého svého kusu, přál jsem si, aby to byl titul řvavý, takový, co zaujme a nepustí, to snad i za cenu laciné vyumělkovanosti. Jenomže jaképak umění, vydal jsem se po stopách nejnižších pudů a nejodvážnějších svinstev, neboť ( a to mi věřte) nerad bych, aby mé dílo nedělalo svému názvu čest.

Postupně, jak se objeví, vám chci představit všechny své postavy, ovšemže přitom na první místo posunu jejich rozkoš a slast, to ne proto, že by na nich bylo něco obdivuhodného či následovánihodného, nýbrž proto, že mám-li jaký cíl, pak zadržet vás ve vaší uspěchanosti, vnutit vás do křesla a nechat se unášet prasárnami, jež, byť ne originální, nejsou alespoň únavné. Ostatně, není třeba namítat, že ti, kteří se jich dopouštěli a dopouštějí, tomu obětují podstatnou část svých sil a i dobré vůle – narozdíl od nich to však nečiním z důvodů nezištných, ale naopak mám zjevný úmysl, o kterém netřeba hovořit.

Stejně jako já i vy víte, že nyní by bylo záhadno uvést na scénu hrdinku. Jmenuje se Beatrice a je jí šestnáct let. Dost kusá informace, nepochybně, a protože ti z vás, co protestují, jsou ochuzeni o možnosti bohaté fantazie a neumí si domyslit nejvhodnější tělo, zastupuji tu jejich vědomí a varuji předem, že ti, co ještě v barvách a křivkách nezaostali, by se měli vrhnout podstatně kupředu, snad až k ději. Totiž, ona má sedmnáct let, černé vlasy a bujné tvary, jenomže to jste si mohli přikreslit sami, každá povídka obsahuje takhle všeobecný popis a každá s ním vystačí.

Vidím ale že kroutíte hlavou a nějak mi nesouhlasíte, to si ovšem, drahoušci, nezvykejte, jsem povaha dobrá, ale slyším-li slovo odporu, zlobím se, soptím nadávám; navíc jsem nezalhal, totiž, Beatrice je typ, co se označuje jako boubelka, Rubensova múza atd, nic vám na ní nechybí a řeknete-li, že vám přebývá, jste nevděční lotři a já nemám dál, co bych pověděl.

Beatrice je taková, možná ještě lepší než většina zbylých, ale to bude čistě osobní dojem – ona je mladá a tak, třebas starší ženy podobně lepé se oblékají do vzdušných a splývavých hadrů, tahle kráčí s módou a chodí vtěsnaná do šatů o číslo menších, než by ty měly být. To se pak nedivte, že na ní všechno kypí, přetéká a hrozí roztrhnout těsné sevření, muži přestávají i dýchat, když vidí kolem proplout tu čilou a nadskakující hmotu.

Soused Tulbových (Beatrice se jmenuje Tulbová) pokaždé, když ji jen zahlédne, zmizí v domě, chytne ženu pod pasem, převalí ji na pohovku nebo ji jen tak opře o zeď, a dřív než se ona stačí vzpamatovat, už jí řádí pod podolkem.

Pan Tulb, počestný vdovec, přirozeně s módou, kterou jeho dcera provozuje nesouhlasí, je to ale moc milý a příjemný pán, proto své námitky podává zastřeně a s decentním ostychem – a je-li na něj použitý výstřih příliš hluboký a nebo sukně krátká, občas se natolik zapře, že odklidí své oči na šedou a nedávno vymalovanou stěnu. A nebo, stejně jako soused, i pan Tulb rychle odkráčí za R., u ní pozdraví, pokorně se přezuje a při troše štěstí dosáhne i toho, za čím sem přišel.

Jak jste asi pochopili, R. je přítelkyně pana Tulba a prozraďme, že je to velmi náročná žena. Pan Tulb se s ní stýká dva roky, oceňuje na ní dost předností, aby mu to zakrylo jisté nepořádky, alespoň co se neurotické povahy týče. Ona patří k těm, které si stranou stěžují na přílišnou laskavost svého přítele a třebas upřímně přiznají, že bývají občas docela zlé, jakýmsi podivuhodným řízením osudu se tím pyšní a ani na okamžik je nenapadne, že by se mohly změnit.

Nazývá milence hlupáčkem, čumáčkem, a kdo ji kdy slyšel, se musí našemu příteli divit, že je jakžtakž spokojen s ženou, která jím napůl pohrdá. Slušný člověk ovšem není pitomec, proto paní R. netuší, že se nad ní zatahují mračna a že on se trápí: trápí se proto, že zlost, pošlou od povahy milenky, si nosí domů a dává znát dceři. Mimoto je pan Tulb alergický na psy, ne snad od narození, ale od chvíle kdy se potkal s jezevčíkem paní R.; toto zvířátko neumělo v ubohém panu Tulbovi vzbudit to nadšení, se kterým se s ním mazlila jeho paní, a když se s chutí pustíme do pomluv, pak uvedeme, že ten nešťastník prostě neměl rezatého štěkala rád. Jezevčík to byl letitý a následkem toho trpěl některými stařeckými neduhy, například revmatismem; zmrzutěl pokaždé, kdy se zamračilo – a sotva začalo pršet, vrčel a kousal.

30.3. tohoto roku se přihodilo pouze tolik, že pan Tulb se rozhodl udělat známosti konec. Provedl to gentlemansky, s omluvou a s přiznáním vlastní viny, přičemž mlčel o vinách paní R. - od té se na něj snesla smršť nadávek a proklatý jezevčík, byť toho dne nepršelo, jej kousl do nohy. Sluší se poznamenat, že psíka ani nenakopl a odešel se opít do blízké hospody.

Důvod, proč ten den zaškrtal ve svém deníku, najdeme v dopise, který psala jeho dcera sestřenici Kláře, v něm, kromě obvyklých drobností jako je vyzvídání ohledně módních střihů, pozdravení a jiných drobotí, jimiž se ženy zahrnují a v nichž si Beatrice libovala více než její příbuzná, najdeme zmínku o rozchodu pana Tulba s paní R. a také o bujarém večeru poté.

Beatricin tatínek se vrátil z hospody rozjařený, zpíval si a lomozil, dcerku nazval asi desetkrát svou holčičkou, dal jí pár pusinek na tvářičku a několikrát za večer ji objal, přičemž si až příliš vesele gratuloval, že se zbavil té ženské. Beatrice přirozeně byla šťastná, že on je šťastný, nicméně paní R. litovala, protože ta byla velmi šikovná a slíbila, že ji naučí jednomu obtížnému pletacímu vzoru.

Následující ráno zastřeme bělavou rouškou a povězme, že bylo trudné. Ne pro kocovinu, tu pan Tulb prozíravě zaháněl acylpyrinem a rajským protlakem, ale pro výčitky, o kterých se podrobně rozepíšeme. Abychom si rozuměli, nevyčítal si včerejší výstup, za ten cítil cosi jako pyšnou hrdost, hanbil se, že včera se příliš tiskl k dcerce a také, že to tisknutí k tak lepým tvarům mělo obvyklý fyziologický účin.

Je známou pravdou, že má-li muž erekci, přestává myslet hlavou, nýbrž spodní částí těla, a proto se náš pán děsil, že nechybělo mnoho a on by byl podlehl tomu naléhavému šepotání; užuž se chystal položit dlaň na pevné kozičky, ale zabránil mu v tom nával moralizujícího svědomí. Odešel tedy spát.

Beatrice ani netušila, jaké drama se to odehrává za stěnou, svůj dopis odeslala a pouze v něm napsala, že tatínek byl veselý a hrál si s ní tak, jako už dávno ne. Tím však netvrdíme, že by netušila, jak dalece působí její tělo na muže, to věděla dobře, nicméně v souvislosti s otcem si podobné myšlenky nepřipouštěla.

Vše tedy zdánlivě běželo jako předtím, zdůrazněme zdánlivě: začínalo se mu zdát, že výstřihy a mini dcerky jsou čím dál odvážnější a kolikrát za ní zašel, aby ji donutil se převléct, bychom nespočítali. V zájmu zachování svého duševního zdraví byl na chudinku přísnější než kdykoliv jindy, docházelo mezi nimi k výstupům, ve kterých by pan Tulb vsadil krk, že Beatrice je vůči němu stále víc drzejší a vyzývavější.

Nepořádná dívka nechala v pokoji krásné červené spodní prádlo, v koupelně se malovala skoro nahá (zabalená do ručníku) a chystala se do tanečních, někdy se k panu Tulbovi přitulila a mazlila se s ním, až chudák musel vrčet stejně nevrle jako jezevčík paní R., jen aby se jí zbavil dřív než bude pozdě.

Nakonec nevydržel a alespoň v představách se vydal za hranice všedních dnů, totiž vytvořil si fantazii, za kterou se hluboce styděl a která jej vzrušovala tak, že na jejím konci se octl malátný a vyždímaný. Rád si představoval, že k němu Beatrice přichází, a s tajuplným úsměvem (i když kapánek ostýchavým) mu sděluje, že si pro něj připravila k narozeninám malý dárek.

Scéna je daná: on už má popito, hosté odešly a jemu je divné, že od všech už výslužku dostal, jenom Beatrice se drží stranou a kromě dortu pro něj nemá nic. Teprve kolem dvanácté (to je podle pana Tulba ideální čas) se přihodí to, co jsme uvedli výše, je usazen do křesla, Beatrice před ní uklidí plochu tak, že na ni svítí světlo a ona za zvuků fanfár se objeví v parádních šatech po babičce.

„Můj milý tatínku,“ poví Beatrice. „vždyť víš, jak jsem na to s penězi, že si věčně od tebe půjčuji a tak pochopíš, proč jsem ti nic nekoupila. Místo toho jsem si ale nacvičila výstup, který se ti doufám bude líbit. Hrabala jsem se v tvých věcech a zjistila jsem, že máš rád striptýz, takže tohle číslo je pro tebe.“

Uznejme, že pan Tulb striptýz má rád, jako každý muž, i on si za léta nastřádal sbírku videokazet s pochybným obsahem. Kulhajícím nesmyslem celé téhle jednoduché aktovky bylo, že si pečlivě všechny ošidnější materiály zamykal a Beatrice se k nim nikdy nemohla dostat - proto pan Tulb, důsledný puntičkář, s okamžitou platností začal nechávat skříňku s těmi tolik lechtivými výjevy odemčenou.

Ale vývoj nezastavíte, první tanečky si pan Tulb vysnil jako spíše cudné hříčky, neodvažoval se věřit, že by si ona před ním svlékla kalhotky, stačilo, že se vlnící dcerka před něj postavila, aby rozepjal síťovanou podprsenku. Pak padly i uzoučké tanga, a jak se osměloval, nepřišlo mu ani divné, že se do hry zapojují chřestící venušiny kuličky a posléze i perleťový vibrátor. Ten rostl představení od představení, občas si totiž usmyslel, že dcerce platí, aby jí vypomohl v tíživé finanční situaci a stále odvážnější svlékací výjevy se u nich stávají skutečností.

Stud člověka pronásleduje jako dravec, nikdo mu neunikne a určitě ne náš hrdina, vždyť on chudák nikdy nezakoušel takové strasti jako nyní, kdy si blahovolně dosazoval do schématu zažitých dějů svůj nový prvek a jestliže začínal považovat Beatrici za erotický symbol, pak s hroznými bolestmi hlavy a dalšími příznaky bouřícího svědomí.

„Kdyby tak věděla,“ říkal si v duchu, když se s ním dcerka loučila a odcházela do školy. „to bych se jí hned zprotivil, chovám se jako chlípný stařeček.“

Panu Tulbovi bylo čtyřicet a vypadal na svá léta, působil však víc milým než mužným dojmem, všeobecně si ho lidé oblibovali a na jeho poctivost přísahali; samozřejmě že pro vás, amorální děvky a prasáky, se může jevit skoro nepochopitelné, proč si přidávám práci a místo, abych popsal, jak on ohnul svou pěknou dcerku, líčím jeho pochyby, vám zvláštní stavy něčí mysli, a stále se nemám k ději.

Jako úlitbu vám hodím tuhle příhodu a snad se jí, kromě toho že vás rozesměje, chopí vaše bystrá ručka a hbitě ji dodělá k obrazu svému. Stalo se totiž, že pan Tulb, který se v koupelně zamykal, vpadl do té místnosti bez ohlášení a ověřil si, že jeho dcera ne vždy otáčí klíčem v zámku.

Zmatek v duši, jaký se ho zmocnil, když jej osud postavil tváří v tvář utírajícímu se děvčeti, by nevylíčilo pero stokrát obratnější než to moje, pan Tulb se začervenal tak, že zrcadlo naproti jej prezentovalo jako ošlehaného syna prérií a Beatrice vyprskla smíchy. V dokončeném pohybu za sebou zabouchl dveře a teď ostýchavě manévroval, aby se nedejbože nedotkl vlhké pleti té naproti jemu.

„Nevadím ti?“ vykoktal.

A Beatrice zavrtěla hlavou, obtočila se ručníkem a sklonila se, aby si nazula trepky. Protože spěchala, osuška povolila, sklouzla po stehnech a než byla zachycena, mohl divák sledovat, jak je utvářeno nejintimnější místečko odalisky.

Náš dobrý pan Tulb se odvrátil, odklonil své zraky a vycouval ven za nepříliš srozumitelných výrazů, v nichž se mísili omluvy s rádoby srdečnou prostořekostí, či jak nazvat, že se snažil vyjádřit přesvědčení, jaká je jeho Bea hezká holka.

Můj ty bože, jak jsem rád, že jsem se přenesl přes tuhle pasáž a nechal ji za sebou, vždyť mi dalo zabrat věrohodně pojmout tak absurdní scénku, zejména tu část s ostychem a koktáním a také tím, že byla přítomna nahá a atraktivní boubelka, okoupaná, voňavá a dráždivá a přesto ušetřená osudu horšího než smrt.

Jakže, ptáte se spolu se mnou, ten darebák ji měl téměř nachystanou, rozehřátou, když právě vylezla z pářící lázně, navíc v dusné atmosféře mořské soli, která se u Tulbových používala, v těsném prostoru a za okolností tolik příznivých k hříchu, a přesto ten ničema se o nic nepokusil, nic nepodnikl, ani ždibíček se nehnul směrem k ní?

No ano, je to tak, bylo to tak, ale slibuji vám, že přitom nezůstaneme. Nazval jsem své dílko krvesmilnou historií a nevylhal jsem ho proto, že by se měla celá vytratit jenom v náznacích a jakýchsi málo odvážných přáních. Jen trpělivost, i mne nudí, vystupuji však zde jako historik, ne prozaik, a proto ctím dějovou posloupnost.

Po tomto fó pa (nestyďme se za francouzštinu, když ji skrznaskrz ovládáme) se událo několik vskutku bouřlivých změn v schématu páně Tulbových fantazií: jeho role se v nich stala ještě pasivnější, skoro potlačená, ale Beatrice, v souladu s její bohorovnou pohodou při komedii v koupelně, se nabídla pro hraní té nejdráždivější kurtizány.

Pan Tulb ji zapřísahal, aby nepokračovala, když už odhodila šatstvo a s ním i zábrany, když před ním klekala a bádala nad tajemství jeho poklopce, které nakonec rozluštila a mladickou přímostí se jala...eh, prostě ho kouřila, nač zbytečné servítky, lepší výraz mne nenapadá a vy se s ním jistě spokojíte.

Ale to vše toliko v duchu, pěkně vskrytu, navenek byl pan Tulb korektnější než šedesátiletá jeptiška, bohužel co do touhy se rovnal dvacetileté novicce, tak vášeň zatemňovala jeho rozum, respektive jej bystřila, neboť on, až do nynějška málo poznamenaný jakoukoliv psychologií, ukul rafinovaný plán.

My jej tady nebudeme rozebírat, žádné velké disputace kolem toho, prosím, myslel-li si náš hrdina, že mu může jeho lest přivést dcerunku do postele, nezbývá nám než přát mu štěstí a mělce, abych vás neunavil, jej vypodobnit pro další možné využití – k čertu, co já mohu vědět, třeba i vaše dcerka je krasavice a já uhodil na citlivou notu.

Tak tedy, pan Tulb uvažoval přibližně takto: Beatrice mne provokuje, no ano provokuje, možná ale nevědomky, a proto bude lépe, když jí do hlavičky zanesu semínko, které vzklíčí a úrodně povyroste... Tedy, on si nemumlal v téhle formě, opakuji, že reprodukujeme jeho pravděpodobné mozkové pochody a jejich následky. Provedl toto: ze své bohaté sbírky hanbatých časopisů vybral pečlivě (řekli jsme přece, že byl puntičkář?) každý výtisk, kde se byť jen náznakem objevilo slovo otec a nebo dcera, a ten pak umístil na nenápadně nápadné místo jejich bytu. Chtěl totiž zafixovat v Beatricině mozku tyto dva výrazy spolu s výrazem milování; jednoduše, řečeno termínem odborníka, přál si, aby se u ní vytvořil podmíněný reflex.

Uf, ale už mne to zmáhá, dostat ty dva do postele vyžaduje trpělivost, jakou snad ani nemám právo po čtenáři či čtenářce vyžadovat, oni se třeba těší, jaké drama to tady nepředvedu, dychtivě listují stránkami a s ostříží pozorností, ve stavu bdělé čilosti, stejně jako po požití dvou gránů kafru, se pídí po tom, kdy konečně zazní ty libé nadávky a urážky: šoustat, kurva, píča, kořen. Ech, až na to poslední, co mi uklouzlo, je berte jako závdavek, trpasličí oživení nudného stavu, o kterém ani nejde tvrdit, že je to děj.

Ctěná a líbezná čtenářko (čtenář na moment promine), k tobě se obracím a jelikož mám vnitřní zrak, vidím tě a tvou útulnou komůrku, svíčku, co ti svítí do tmy, a tvou labutí šíji, tvou noční košilku (na stehně poodhrnutou) a zejména tvou čilou ručku a rychlé prstíky, se kterými se...Dejme tomu, že vypomáháš nezáživné stavbě téhle rozvleklé povídky. Nu, pak ano, pokračuj, nenech se rušit, zadrhnutí je to asi stokrát lepší než se věnovat literatuře.

Zapovídal jsem se, zapovídal, hromy a blesky do mých stop, nikdá nepokročíme, bude-li tu jen bezúčelně žvanit; proto se vraťme k Tulbům a rozpitvejme baculatou Beatrici pod drobnohledem doktora lásky, posuďme sami, zda lék naordinovaný jejím tatíkem zabírá a zda sličná dceruška vlhne při pomyšlení na pana Tulba.

Odpovíme šalamounsky: ano i ne. Ano v tom smyslu, že dívka si, po přečtení látky, kterou ji pokradmu zásobil náš hrdina, vytvořila jedno dílko pro ukrácení večera, vzdušný zámek, v němž je pánem postava se zřetelně otcovskými rysy: pochop muž asi o dvacet let starší, autoritativní a ochranitelský. Ne zase v tom smyslu, že třebas jej oslovuje jako otce, je to figura příliš mlhavá a s panem Tulbem nemá mnoho společného.

Ovšem, bylo tady číslo se striptýzem a naše čtenářka, jako emancipovaná mladá dáma, co za sebe platí nerada, ale z principu, křičí: „Museli-li jsme snášet zplodiny toho chlapa, pak nevíme, proč by jsi nám neměl nabídnout – bezpochyby mnohem lepší a záživnější – myšlenky jeho dcery. A mimochodem, co se míní tím opisem baculka? Není tlustá?“

Ne, není, pouze plná, bude jí koneckonců teprve sedmnáct a v tomto věku působí svěže a šťavnatě, asi jako pěkně dozrálá broskvička – jistě, podle měřítek módy se u ní najde pár kilo navíc; ne však tolik, aby to oku nelahodilo a nelákalo k uchopení. A ohledně toho snu, to jste mne, čtenářky moje, zaskočily a takřka mi vrazily kudlu do zad, nic jsem si nechystal a nezbývá mi než trapně improvizovat.

Celé se to děje v poduškách z hedvábí a v nadýchaných peřinkách se zlatým monogramem B. T.; v nich si hoví a nudí se, neboť je na svém sídle sama. Napíše tedy dopis, odvážnou znělku pro toho, kdo ho najde a v něm vydává své tělo neznámému, přesně určuje čas a okno svého vězení. List pošle po holubovi, kterého přiláká na zrní.

Co se však nestane, pán zámku, spíše zlý Beatricin otec, chová sokoly, a právě jeden z těchto sokolů uloví posla a donese jej i s psaním do rukou krvelačného despoty. Pán poznává rukopis, zuří a snad by zavřel chudinku do kláštera, kdyby mu rarášek nenašeptal, že jeho dcera je hezká a ochotná, on zase osamělý, smilstvo by zůstalo v rodině - takže proč se nevydat na tajemnou schůzku?

Možná také, že chtěl až tehdy, kdy by se k němu děvče tisklo, demaskovat její hru a zostudit ji v soukromí, nikoliv na veřejnosti. Buď jak buď, vyšplhá po prostěradle a tam je uvítán horkými rty; rty, co mu nedopřejí ani vydechnout, a už jej mají, ruce svlékají jej i ji, a teprve ráno odhalí, kdo spal vedle ní, kdo ji to těšil v její nudě...

Nu, snad jsem dostatečně vystihl romantično, ve kterém si ona libovala a libuje, omlouvám se přitom, že jsem nepodal celou tu historku větami méně poklidnými a uznávám, že souvětí typu: „Strhl z ní šaty, chytil ji za zadek a mrdal jako blázen!“ by zde lépe podtrhlo situaci. Co ale není teď, bude později.

A vůbec, buďme k sobě upřímní, ne tak jako jsou k sobě muži, ale druhou dívčí způsobou, vysvětleme si, co se sluší, když už jsme se vypracovali až k šesté stránce a vydělali si nějakých tisíc korun, a položme autorovi správný dotaz. Pročpak se asi namáhá, pomyslíte si, zveřejňovat intimní senzace ze života cizí rodiny, není to spíš hodno údělu ubohého bulvárního pisálka, a ne důstojného a ctěného umělce jeho druhu?

Čili vám děkuji za vysoké mínění, které zdá se o mně chováte (musíte, jinak byste se neprokousali tou haldou papíru) a zároveň vás ubezpečím, že mé důvody jsou čistě soukromé a byť mé krásné čitatelky mají nosánek vynikající, nutno je upozornit, že sem ho nesmějí strkat.

Uf, moji miláčci, naposledy než se vydáme k vlastní akci, se rozhovoříme a odbočíme směrem nevšedním, a ač jsem docela tolerantní (i když ne přespříliš), nezbývá mi než diktovat, v jaké náladě vás má mé snažení zastihnout, hnětlo by mne, kdyby vaše nevnesl do vašich dušiček účin nejlepší; kdyby mé umně kroužené věty nezasáhly cíl v klidu, nýbrž běžící a střela z masa vypadla.

Proto se rozhlédněte kolem, je všechno v pořádku? Nic neruší můj přednes? Skutečně? Nechci se vtírat, ale copak je to za kravál? Důsledně vyžadujeme hudbu libou našemu sluchu, budoár a dekadentní fresky na stěnách.

Finále se uvádí oponou, takže i my odsuňme samet stranou a představme si, že je noc, hvězdy svítí, jaro za okny a tak dále, hodinky si nastavme na dvanáct a pojďme na návštěvu k Tulbovým; hlavu rodiny zastihneme v křesle, zamyšleně hledí do rohu a kolébá skleničkou vína, co si koupil pro dnešní večer.

On je puntičkář a protože si včera umínil, že dnes se jeho sny stanou víc než skutečností, nehodlá ustoupit, pouze sbírá odvahu, zatímco Beatrice, naše milé a drahé dítě, spinká za zdí a třebas by bylo tradiční se vyslovit, že nic netuší, tady bychom se pletli. Už dobré dva měsíce se táhne období nepokoje, které ti dva sdílejí a které se ani jeden neodvažuje protrhnout, Beatrice vytušila svým šestým smyslem, mají-li totiž ženy něco takového, co se děje a nemůže se rozhodnout, jak se zachovat až přijde na věc.

V zásadě by nebyla proti, je vstřícná k věcem lásky a ta představa je pro ni takřka vzrušující, nesvěřila by přece své tělo komusi cizímu, ale osobě známé, navíc té, nebýt které by tady ona ani nebyla a na kterou se může spolehnout.

Staré kukačky odpendlují půlnoc, pan Tulb rázně vstane a tiše se vydá k dveřím naproti obývacího pokoje. Stiskne za kliku, vstoupí a poslepu šmátrá k posteli na pravé straně. Slyší pravidelný dech spící dívky a tikot hodin. Sáhne na přikrývku a odhrne ji.

„Tatínku?“

„Ano?“

„Co to děláš?“

„Holčičko moje,“ vzdychne si pan Tulb a dál nic nerozvádí.

„Kolik je hodin?“

„Dvanáct.“

„Aha.“

Pro úplnost uveďme, že v tomto okamžiku je ještě připravený, pokud by vycítil její nesouhlas, couvnout a nechat své záměry být.

Jako želva po pláži, tak zvolna míří jeho prsty výš a výš, dál nad kolena, po hladké a oblé křivce, mezi nohy, tam, kde už je netrpělivě očekáván, jak zjistí – klín děvčete je vlhký; a teprve tehdy, když si může myslet, že to nejhorší má za sebou, se ona ozve.

„Tatínku, pokud se chystáš k tomu, k čemu se asi chystáš, tak prosím ne...Nedělej to!“

„Ale holčičko, jenom jednou, dnes a nikdy jindy.“

„Prosím tě, ne.“

„Budu tě hladit, nic jiného. Přísahám.“

„Víš, kam mi saháš?“

„Ano, na tvou...máš ji moc...moc pěknou.“

„Vždyť ji nevidíš.“

„Ale cítím ji.“

„Běž pryč.“

Slova jsou slova a pan Tulb nemá důvod poslechnout, je to lepší než sen, takhle ji držet a cítit, že ona kroutí boky, poddává se jeho prstům a ať už říká cokoliv, kundičkou naznačuje opak.

„Budeš mne?“

„Co, holčičko?“

„Víš co?“

„Řekni to.“

„Ne, neřeknu.“

„Prosím, holčičko.“

„Budeš mne šoustat?“

„Ano.“

„Vlastní dceru?“

„Raději než kohokoliv jiného.“

„Já se stydím.“

„Proč?“

„Co když mi uděláš dítě?“

„Neudělám, vždyť vím, že bereš pilulky.“

„A co když nechci?“

„Beatrice, nebuď hloupá. Copak necítíš, jak snadno ti strkám dovnitř prsty?“

„Ty mi strkáš dovnitř prsty! No ano, bože, ano, já si ani...Jsem tak nervózní, to bys přece neměl.“

„Ale budu. Říkej si co chceš, já to provedu, protože ani ty nejsi proti.“

„Budu křičet. Hodně nahlas.“

„Tak křič.“

„Tatínku, prosím.“

„Ale ano, Beatrice, i kdybych měl shnít ve vězení, tak ano.“

„Já ale nechci, abys šel do vězení,“ řekne Beatrice. „Tak dobře, tatínku, dnes výjimečně můžeš, ale jenom dnes.“

A když to zaonačí k vlastní spokojenosti, podlehne s klidným a čistým svědomím. Svlékne se a přitiskne se k němu. Pokud něčeho lituje, pak toho, že je kolem tma a ona nemůže vidět, když on jí nutí mezi rty tvrdý pyj a vyzývá ji: „Kuř, děvenko!“ a cpe se dovnitř s nenasytností, která jí dělá dobře; onanuje se a líbí se jí to.

„Takže jak?“

„Co jak?“

„Jak to provedeš? Mám si kleknout nebo si mám dát pod zadek polštář?“

„Jak máš ráda…?“

„Jakkoliv.“

„Hotová kurva!“

„Budeš na mne sprostý?“

„Nevadí ti to?“

„Vůbec ne.“

„Chtěl jsem být něžný.“

„Pověz mi, že jsem děvka. Musím být, jinak bych to nedovolila.“

„Jsi moje malá šukací rajda.“

„Proč jsi mi nestříkal do pusy?“

„Aby zůstalo co nejvíc pro tvou píču.“

„Mou píču! Ty sviňáku! Ty mne opravdu protáhneš? Tak pojď!“

„Chceš to?“

„Ano!“

„Na co čekáš? Roztáhnout nohy, pod prdelku polštář a nastav bobříka.“

„Líbí se ti chlupatý kundy?“

„Nezdržuj!“

„Mohla bych si ji oholit...Možná bychom ne-měli, ne, pozdě! ...Tatínku, och, dělej mi to důkladně...Hlaď mi kozy!...Lízej mi kozy!...Kousej mi kozy!“

Jak slíbil, tak splnil, pan Tulb propláchl semenem dceřin vnitřek a protože si nevymýšlíme, nic si nepřidáváme, dodejme, že to bylo toho večera jejich první a poslední číslo, jelikož on pálil až umíral, lapal po dechu a svalil se vedle ní jako zasloužilý veterán.

„To bylo hezké,“ řekla Beatrice a dál onanovala, protože jí to ještě nepřišlo. „Úplně vynikající. Líbilo se ti naše číslo

„Jako tobě.“

„Ale tatínku, bylo to naposledy, že?“

„Ne, nikdy, budu ti to pořád dělat, dokud mi budou stačit síly. Měl jsem pět žen včetně tvé matky, ale žádná z nich se ti nevyrovnala.“

„Ty jsi hrozný.“

„Máš mne ráda?“

„Ano.“

„Já tebe taky. A to dvakrát.“

„Jak to?“

„Jako dceru i jako svoji vyhrňdírku.“

„Ach, kristepane!“

„Co je?“

„Podívej! Už to ze mne teče! Kolik jsi toho vystříkal? Sud? Představ si, čí semeno mám...no, v děloze...Kdybych mohla...“

„Co?“

„Povyprávět.“

„Počkej, ať si sáhnu...Pěkně jsem ti ji obtáhl, jen co je pravda. A jak ses ke mně tulila.“

„Náhodou...“

„Hm.“

„A víš co je nejlepší?“

„Ne.“

„Nejlepší je, jak se těším, až napíši Kláře. Musím se někomu pochlubit. Tatínku, viď, že smím?“

A tady, po vysloveném přání, kapitolu uzavřeme. V další otiskneme celý a neořezaný dopis sestřenici Kláře, v něm se mí čtenáři dozví nejen to, co už vědí, ale budou i sledovat pokračování osudů naší dvojice.

Kapitola II

Zvědavost zdobí člověka, nikoliv však ženu, proto bychom mohli usuzovat, že žena, naše družka v samotě a věc skoro stejně dobrá jako válka, alespoň co do klidu, není ani člověk; kolik vlastností, obecně prospěšných a veřejně žádaných, se v její hlavičce změní do nebezpečného plánu, do chiméry, kterou se nevyplatí následovat jinak než s nastraženými ušima a nohama připravenýma na útěk.

Jako příklad si vezmeme jazyk, obratnost, pro kterou jsme možná druzí ve společnosti zvířat, totiž hned za kočkami, které jsou bezpochyby tvorové vyšší a s námi neporovnatelní; slyšel jsem, že řeč činí člověka pánem tvorstva; nevím ale proč, vždyť právě ona jej deklasuje a často stačí pár slov, abychom se na věky znemožnili. A ještě horší byl vynález písma, bez něj bychom se obtěžovali jen tehdy, když si vidíme do očí, takto musíme snášet čísi výstřelky na dálku; o tom se přesvědčila Klára, Beatricina sestřenice, když obdržela dopis, ve kterém stálo:

Milá Kláro,

promiň, že jsem nenapsala dřív, měla jsem ale plno práce, ta práce byla velice zajímavá - a když říkám velice, myslím tím, že se budeš divit, až se dozvíš, co se u nás přihodilo a jaké ohromné věci se u nás děly.

Přísahej mi, že to nikdy nikomu neprozradíš.

Vzpomínáš si, jak jsme si před rokem na půdě šeptali a jak jsme se potom báli, že nás někdo poslouchal a jak se pak ukázalo, že se u vás zahnízdila sova? Tenkrát jsme se bavili, s kým vším bychom se vyspali, kdyby to bylo nutné. Ty jsi tenkrát řekla, že by to možná mohlo být vzrušující s mým tatínkem a já odporovala, že si to neumím představit; tedy jej jako milence. Zeptala jsem se Tě, jestli Ty by jsi se s otcem milovala a Ty jsi odpověděla, že ano, v určitém případě ráda.

Nevím, jestli to měl být pokus mne šokovat, nicméně právě tahle příhoda mne snad ospravedlňuje, když píši následující řádky.

Stalo se a už nejde odestát, že za mnou v noci přišel pan Tulb (víš, koho tím myslím) a přesvědčoval mne, abych se s ním...On mne hladil po stehnech, a ještě i výš a pro mne je pak strašně složité odolat, navíc to prováděl docela obratně, skoro stejně pěkně jako Ty, když jsme si hráli na sestřenky-lesbičky.

Tebe bude asi zajímat, proč, co a jak se přesně přihodilo, že? Tak za prvé jsem byla rozespalá a opravdu jsem měla za to, že se mi to zdá, alespoň zprvu, pak jsem byla docela vzrušená, možná proto, že se mnou tatínek něco prováděl, ještě než jsem se probudila, třeba mi přimíchal do pití afrodisiakum.

Bylo to v noci, kolem dvanácté a pamatuji se, že jsem se mu v tom snažila zabránit tak neupřímně, že jej to vůbec nedojalo a on je takový dobrák a povaha důvěřivá. Pokud se ptáš, jestli mne znásilnil, pak ani trochu, byla jsem ochotná jako s žádným jiným; nic by mne nemrzelo víc než kdyby odešel, jak jsem ho prosila, proto jsem se snažila to s tím upejpáním moc nepřehánět.

Rozumíme si výborně, opravdu, třeba včera jsem měla chuť a zavolala jsem mu na schůzku těch jeho myslivců, on hned poznal, co se děje, a protože se nemohl uvolnit, alespoň mi poroučel co dělat a já se po telefonu odpravila. Bylo to asi takhle.

„Bábovku, říkáš?“

(Musel nenápadně, všichni věděli, že volám já.)

„Neřekla jsem bábovku, tatínku, řekla jsem buchtičku.“

„Rozumím. A je už trouba teplá?“

„Pekáček mám žhavý, teče mi.“

„A není ti horko, holčičko? Být tebou raději se vysvléknu. Jsi v kuchyni?“

„Sedím v křesle. Mám si sundat sukni?“

„Co nejdřív. A zbytek taky.“

„Jsem nahá. Tatínku, povídej něco, nebo si do kundičky strčím sluchátko.“

„Hlavně nepospíchat.“

„Já ale nevydržím. Můžeš si ho honit spolu se mnou?“

„Bohužel ne, ale ty svou bábovku musíš naplnit.“

„Jenže čím?“

„Co speciální recept s banány?“

„Nemáme.“

„Uznávám, že se protentokrát nehodí. A co vejce?“

„A když nevydrží?“

„Důležitý je olej.“

„Jenže já jsem vlhká tak, že víc nepotřebuju.“

(Musíš si představit, že zatímco on mluvil klidně a chladně, já se tam svíjela a prsty se dráždila, až jsem do mluvítka blábolila.)

„Pak by tu byl recept po babičce,“ řekl tatínek.

„Ano? Jaký? Rychle!“

„Podívej se do truhly v rohu.“

„Dobrá, počkej.“

Zlatý tatínek. Pod šaty, které si vždycky zkoušíme, když Ty přijedeš, jsem našla starobylé zrcátko, starožitnost z masivního stříbra. „Tatínku, recept jsem našla.“

„Dobře si ho zapiš za uši, u nás se dědí. Má maminka, tvá babička, ho vařila, když jsem byl malý. Sázela do trouby tak rychle, že jsem jí vůbec nestačil, když jsem ji pozoroval. Pochutnávala si na něm sama, zamkla se v ložnici a dělala jen pro sebe.“

„Božínku, tatínku, já ale nechci být sama.“

„Dávej si pozor, aby byla trouba zaplněná do hloubky a nikde nezbylo volné místo.“

„Ano...už tam tlačím. Tatínku! Tatínku!“

„Ano, dceruško!“

„Pověz mi něco sprostého. Pověz mi, že jsem tvoje kurvička.“

„Jsi moje hodná holčička!“

„Ne, kurvička.“

„Jak chceš.“

A můj chrabrý tatínek ztlumil hlas a výhružně šeptal. „Ty děvko proradná, budeš hodinku píchat sama, pak ale přijdu já a pořádně si na tvé bábovce pochutnám.“

V tom moc slovo nedodržel, nebudu lhát, že se výdrží rovná mladým klukům, to bychom po něm chtěli moc, on to však provádí důkladně a vůbec mu nevadí, když se ještě pak trochu vyprstím, docela často mi předříkává sprosťárny.

Ale nač se rozplývat, Ty mi určitě vyčteš, že jsem sentimentální a že se bezdůvodně věnuji jakýmsi svým citům, když Tebe napíná, jaké to je a jaké polohy jsem už s tatínkem ozkoušela, a možná by Ti nevadilo, kdybych to pojala jak seznam nákupu, suchá fakta a nic víc. Jenomže to já neumím, rozdíl přece není, jak spolu šoustáme, ale…

Nevyléčitelně jsem se do tatínka zamilovala, jenomže i to se liší od mých předchozích románků; tam jsem si přála být věrná, kdežto tady si připadám jako kurtizána, která je hříšná tolik, že nic se jí nevyrovná a neexistuje na světě perverze, jakou by byla neozkoušela. Vždycky jsem se dost styděla, i s Tebou, nikdy jsem nic nezačala, nechávala jsem všechno na Tobě, jenomže tatínkovi se můžu svěřit se vším, s každičkou tužbičkou.

Chci, aby byl na mne hrubý, líbí se mi to, také chci, aby mne ojížděl za trest, například, když přinesu ze školy špatnou známku. Jindy se zase chovám jako nejpitomější sladká panenka, jakou jsi kdy potkala: šišlám na něj, vlasy si natočím do lokýnek a provokuji s lízátkem v puse, a když mi pak strhne kalhotky, křičím nahlas: „Jů, pane Tulb.“

To provádím já a naopak, on po mně chce, abych se okoupala, nalíčila, navoněla a vypravila se s ním na procházku, při které mi on nabídne rámě, prostě počestná rodinka, až na to, že jenom on a já víme o venušiných kuličkách, co mám v pochvě - a pak ty řeči, které vedeme!

Baví nás narážky na včerejší noc, jsme ale oba tak ušlechtilí, že by nás mohl poslouchat někdo třetí a opravdu by nevytušil, že to není žádné nevinné rodinné škádlení, ale rozhovor o hodinách, kterou jsme strávili spolu na jedné posteli. Navštívíme známé a tatínek se pravidelně rozhořčí, když plácá o morálce; dokazuje na mně, že by prý nikdy nedovolil, abych se spustila.

A když skončí naše spanilá a pokrytecká jízda, sotva se za námi zabouchnou dveře, už mi hmatá pod sukní, málem mi trhá šaty a vyhrožuje mi věcmi tak hroznými, že je ani nebudu opakovat – tuhle mne přirazil zadkem ke zdi a když skončil, zůstala po mně hotová mokrá skvrna, a to ani nevím, jak se tam dostala, vždyť jsem se opírala prdelkou a ‚růžičkou‘ jsem se narážela daleko vpředu.

Asi si povíš, že to nejsou žádné udatnosti, že Ty bys uměla vymyslet něco daleko lepšího a že to, co já mám za perverzní, Tobě přijde nudné – možná, jenomže ani já a ani tatínek neoplýváme Tvou fantazií (vyprávěla jsem mu o Tvých nápadech), a tak se musíme spokojit s našimi smyšlenkami.

Nakonec mi zbývá Tě poprosit, abys pozdravovala strýce a tetu, všechny zvířata a hlavně toho Tvého T., ať už to je kdokoliv. Tenhle dopis raději znič, moje písmo sice nikdo kromě Tebe nepřečte, ale dnes už není nic jisté

Tvoje sestřenice Beatrice T

Nu, nebudeme se přít: když ochutnala Eva a s ní i chudák Adam ovoce ze stromu poznání, chyběl jim šatník a také způsoby, protože hadovi nepoděkovali, dokonce jej od těch dob pomlouvají. Zač a proč? Nevyjádří-li mu nikdo vděk, pak alespoň já mu tady posílám pozdrav, protože považuji oděv za skvělý vynález. Přitlumíme světla, zatáhneme závěsy (třebas je to nelaskavé k nebohým voyeurům, a vlastně ke každému, kdo je ždibet zvědavý) a nenápadně se proplazíme pod prahem bytu Tulbových, pod těsnou škvírkou, kudy v zimě táhne, a usadíme se do křesla vedle Beatrice.

Nohy na stole, kolem pach laku, nepletete se, právě se připravuje na velkou slavnost, totiž na ples čtvrtého ročníku svého gymnázia. Nemá právo tam být, maturuje až příští rok, jenomže k čemu by ji příroda obdařila půvaby, ne-li k tomu aby jich využívala pro účely podobné, nebo ještě horší?

Pan Tulb si navléká kravatu, sakruje a tisíckrát proklíná ředitele školy, který si na něj jako na starého přítele vzpomněl s pozvánkou. Jak jej vůbec mohlo napadnout, že dcerka, když on se ukáže natolik benevolentní, že jí s bručením radovánky povolí, bude chtít, aby ji doprovázel?

Je z nich moc hezký párek, Beatrici jako černovlásce velice sluší bílá, střevíčky podupávají skoro samy, a pan Tulb se vedle ní vyjímá náramně starosvětsky; zamračeně hledí do zrcadla a je se svým vzhledem víc než spokojen.

„Budeš se mnou tančit?“ zeptá se Beatrice a přičísne mu vlasy.

„Jednou.“

„Desetkrát.“

„Dvakrát.“

„Devětkrát!

„Třikrát.“

„Dobře, shodneme se na šesti.“

„Ještě jsme nedosmlouvali!“

„Málo času,“ poklepe mu Beatrice na hodinky. „Pojďme.“

Dávají se odvést taxíkem a tak stačí slavnostní polonézu.

Ale abychom zachovali konsekventnost (mimochodem vůbec netuším, co to slovo znamená, ale sami uznáte, že má zvuk) toho, na čem nám záleží, zamysleme se, proč lidé, jako například vy a nebo někdo zhola cizí, se shlukují do přeplněných, dusných a hlučných sálů, kde se jim sotva daří dýchat a kde s úsměvem na tváři mají dojem, že se baví.

Je něco shnilého ve společnosti, když na místo, abychom povalili první holku, která se namane, ji (a často i sebe) podrobujeme potupnému výběru, kde se srdce tetelí a jen čert ví, zda úsměv, který poslala nám, nepatří sousedovi.

Přítel pana Tulba, ředitel gymnázia, si odvedl známého stranou a svěřoval mu věci, které, budeme-li upřímní, našeho hrdinu ani trochu nevzrušovaly. Starého kozla mu záleželo, že tenhleten ročník se obzvlášť vyvedl, že to stádo mladých mužů a dam, na které hledí, má před sebou skvělou budoucnost a že až na výjimky je s nimi pan ředitel spokojen.

Objevila se Beatrice (byla dámská volenka), uctivě pozdravila a vytáhla tatínka do kola. I ona se nezdržela žvanění, totiž konverzace, a tak si ubohý pan Tulb musel vyslechnout, že je to tady celé sbírka lotrů a darmošlapů, že se Beatrice zlobí, protože jí zakázaly pít víno a že si jí tatínek vůbec nevšímá. Jemu to připadá naopak, namítl on, a Beatrice se konečně rozesmála. Představila ho Monice.

Tak, a konečně jsme tam, kde jsme chtěli, poněvadž zmíněná Monika požádala pana Tulba, aby ji vyvedl ven, tam si s nonšalantností odpovídající jejímu věku zapálila a elegantně ji kouřila. Byla to sympatická blondýnka s rovnými vlasy, modře nalíčenými rty a výstřihem jedinečně hlubokým.

„Není vám zima,“ zeptal se pan Tulb, který byl v první řadě gentleman a proto jeho první myšlenka, když zpozoroval ten výstřih, byla tato.

„Děkuji.“

Dvorně jí přehodil sako kolem ramen, přidržel ji a aniž by to uměl vysvětlit, stalo se, že se k němu přitulila a nastavila mu modré rty. A protože on nikdy podobně barevné ústa nelíbal, zkusil to.

„Pojďme do auta,“ řekla slečna Monika.

„Nemám tu žádné.“

„Já myslela svoje.“

„Jak si přejete.“

„Budete mi vykat?“

„Vadí vám to?“

„Ne, to se mi právě zamlouvá.“

„Aha.“

„Nejste ale moc prudérní, že? Napřed mne musíte vylízat.“

„Nejsem vůbec prudérní,“ ujistil ji. „A vy?“

„Já také ne.“

„Pak se určitě shodneme.“

Protože se tento akt netěší našemu zájmu, v krvesmilné historii je zbytečné věnovat čas tak nahodilé záležitosti, notabene když Monika nebyla nijak příbuzná s naší literární rodinou, jen stručně vylíčíme co se dělo.

Směstnali se jakžtakž do auta, napůl se svlékli a potom uvedl pan Tulb slečnu do polohy, kdy zaklíněna mezi předními sedadly na něj vystrkovala klín i zadek, takže on mohl nerušeně splnit její přání. Když se však chystal narazit si lasturku, která byla vyholená, zabrzdila ho a podala mu rtěnku: „Napřed namalovat, prosím.“

„Co?“

„Píču.“

„Jak?“

„Jako pusinku.“

„Opravdu?“

„Ovšem.“

A strčila si mezi nohy zrcátko, aby zkontrolovala jeho práci.

„Nemám ji roztomilou?“

„Máte. Ale teď už sakra hejbněte zadkem, ať vám ...“

„Nemůžete se dočkat, co?“

Zakroutila prdelkou a klesla s ní nad rozevřený poklopec. Chovala se přitom tiše, urputně se onanovala rtěnkou na poštěváčku. To se mu zdálo zvláštní, protože zároveň stihla zprudka přirážet.

Pan Tulb vyprávěl o zážitku Beatrici, bál se ale že bude žárlit. Vysmála se mu a přiznala, že Moniku poslala za ním ona.

„Příšerná nymfomanka, každý to ví. Znám ten její zvyk malovat si – ty víš co, před tím, než ... Měls ho v ní a já ti ho proto chci vykouřit.“

„Doma?“

„Ne, tady.“

„Ale kde?“

„Třeba na místě.“

Byli na parketu.

„Neblázni, ztratíme se.“

„Kam?“

„Pryč.“

„Mám nápad.“

A vedla ho k šatně, posadila ho na židličku u vydávacího pultu a sama se chystala vlézt pod pultík. Pan Tulb pochopil, ale narozdíl od ní se mu to dvakrát nelíbilo, vždyť slyšel hovor ze sousedství, cinkání skleniček a sotva Beatrice zmizela ve své skrýši, přešla podél jakási dvojice.

Vraťme se o krapánek dozadu, k okamžikům, kdy ti dva kroužili a spořádaně se vedli sálem. Jak víte, tanec je náhradou milování, činnost, kterou provádíme, když se nemůžeme beze studu množit, a tak každý ples, každá zábava a veselice je pod rouškou počestnosti jedna hromadná soulož a svinstvo, tedy čistě z psychologického hlediska tomu tak je; na druhou stranu i prakticky, moje půvabné čtenářky, vyzývá-li vás muž tanci, nepochybujte, že by stokrát raději dal přednost tomu, kdybyste s ním odešla do diskrétního koutku, tam roztáhla nohy a on vás do konce valčíku obtáhl nebo co.

Proto Beatrice, když tančila s otcem, se rozvzpomněla, jak ji včera tatínek konejšil a to celkem třikrát, že mu držela na čtyřech, potom na židli a nakonec ji posadil na topení, od kterého si málem spálila sedinku; všechno jí proběhlo hlavou a věděla, že jemu také a proto si usmyslela, že by nebylo marné si to zopakovat.

Teď ji můžete zastihnout skloněnou, s vyhrnutou sukní, se spuštěnými kalhotkami, jak s plnou pusou těší tatínkův ohon, jak mu hněte vejce a sobě káču; on zatím předstírá jako že nic: zapálil by si, nemá ale cigarety, proto si píská a melancholicky kouká do stropu, v ruce stopku šampaňského. K jeho hrůze přichází ředitel.

„Nudíte se?“

„Odpočívám.“

„A kde je vaše dcerka?“

„Někde pod stolem.“

„Ale kdepak, ona je slušné děvče, vůbec nepije,“ míní ten milý člověk a netuší, že kdyby nahlédl pod pultík na druhé straně, postřehl by neupravené kalhoty pana Tulba a nad nimi jako píst se kmitající hlavu našeho slušného děvčete.

„Neslyšíte?“

„Co?“

„Jako by tu někdo...těžko ten zvuk popsat, jako sání a mlaskání dohromady.“

„Ťukám si botkou do rytmu. Možná že ta kůže vrže,“ odpoví pan Tulb a vzteká se na Beatrici.

„Ovšem, ovšem. Víte, náramně povědomý zvuk.“

„Hm.“

Beatrice povolí sevření, posune se, protože ji bolí nohy, shrne si vlasy na stranu a s úsměvem poslouchá.

„Víte, o vaší dcerce jsem s vámi chtěl mluvit.“

„Ano?“

„Mám pro vás dobrou zprávu. Už se dostává z puberty.“

„Myslíte?“ zeptá se pan Tulb kysele.

„Jistě, od určité doby je méně roztěkaná, slušnější a i známky se jí zlepšily.“

„Měla by se víc snažit,“ poví pan Tulb a hned toho lituje, protože cítí, že se ohon vrací do horkých úst.

„Nestalo se nic?“

„Vůbec ne, něco mne píchlo.“

„Měl byste vstát a podívat se, jestli nesedíte na špendlíku.“

„Celé tohle místo je pochybné!“

„Můj názor. Pojďte se mnou.“

„Hned, okamžik. Běžte napřed.“

Když ředitel zmizí, popadne pan Tulb rozesmátou dcerku a za vlasy ji vleče do malého kumbálku vedle.

„Tatínku, pusť mne...to bolí!“

„Táhni do kouta.“

„Co chceš dělat, nech mne ať tě dokouřím.To byla legrace, ne?“

„Ne!“

„Snad se nezlobíš?“

„Ty odporná kurvo,“ řekne pan Tulb vztekle „ Ticho! Bože, nemluvit a ukaž ...nastav kundu. Nastav mi ji. Tu máš! Za to, jak... Já tě ..., že si to neumíš, děvko pitomá, svině...Kozy ven! Chci je vidět! Rozkroč se! Roztáhni nohy! Prsty pryč! Mám chuť ti nasekat na zadek! A proč ne! Opovaž se křičet! To jsem sakra zvědavý, jak budeš tančit, když ti...teče po ...stehnech...Necukej se, tomu nezabráníš...postříkám ti píču...Tak!“

Kromě pár ran na holou se pan Tulb nemá k ničemu hrubějšímu, ale i tak jeho oběť šeptem naříká.

„Juj, ty jsi zlý...kdyby tě tak někdo přistihl...vždyť jsi mne znásilnil...budu mít modřiny...Říkat hodné dcerušce, že je odporná kurva, když ti bez...beze všeho vyhonila ptáka.“

„Nebuď sprostá.“

Papírový kapesníček, jako už u mnoha podobných příležitostí, i tady zaúřadoval, Beatrice si pozorně vytřela chloupky nad ještě se rozvírající spárou a když se oblékala, pověděla: „No nebylo to skvělé?“

„Vynikající.“

Tím si oprašme ručky nad druhou kapitolou naší historie, spokojeně se opřeme do židle a pogratulujme si, že i tohle mělo svůj konec. V dalším pokračování, neméně pikantním, se přesuneme na venkov, kde se blíže (a něco nás láká říci, že do hloubky) seznámíme s Klárou, sestřenicí Beatrici a jejím otcem a matkou, s panem Rarohem a jeho ženou Alicí.

Kapitola III

Dříve než tak učiníme, dopustíme se malé autorské řeči, jejíž smysl je retardující; to znamená, že jakmile si to slovíčko najdete ve slovníku, praštíte s papírem o zem a povíte si cosi neuctivého, že i tak je ten darebák (tj. já) zatraceně žvanivý. Pro svou krásnou čtenářku, o které předpokládáme, že své poličky opatruje pro kosmetiku, nikoliv zbytečné knihy, vysvětleme, že retardující je totéž jako brzdící - prostředek, používaný námi literáty k tomu, aby naše dílka působila co možná nepřístupněji a objemněji, čili totéž jako když si vy dámy pomáháte vycpanými podprsenkami.

Jistě jste ale už zvědaví, kdo že je Klára; neinteresujete se ovšem ani tak o její duševno, jako vzhled, ale dost možná, že vám to nebude nic platné, protože já nejsem malíř a pokud si smím vybrat, vytknu spíš povahový rys než kupříkladu Klářin namyšlený pršáček.

Ironií osudu se stalo, že ona, bytost skoro éterická a co do duše vznešená, se narodila do rodiny sedláka, kdežto Beatrice, děvče daleko zemitější, vyrůstala ve městě. Klára tohle považovala za nespravedlivé; a když byla malá, hrávala si na princeznu, kterou omylem pohodili a teď ji hledají; pak se oddala studiu literatury a jako každou druhou by ji to nebýt rodinných vlivů dokonale zkazilo - práce na čerstvém vzduchu jí ale prospívala víc než Kant s Schopenhauerem dohromady.

Jinak to je zamlklá bledá dívka s dlouhými zlatými vlásky, a ač to nedává znát, pyšní se s jejich prstýnky a kromě o literatuře má ještě důkladné znalosti právě o nich; proto si na vsi přivydělává jako kadeřnice, má dvě stálé a bohaté zákaznice.

„Ale božínku,“ říkají ony. „tyhle profesionálky! My jezdíme za lesy a tam vám je jedna šikovná holka, co se s účesem přímo mazlí.“

Buďme ale komparativní a postavme sestřenice vedle sebe, vyličme je pěkně od hlavy až k patě, výrazy libými a přesto výstižnějšími. Bylo už řečeno, že Beatrice je bruneta, Klára blondýna, to necháme stranou a přejděme k postavám: Beatrice je menší, zato plnější, Klára štíhlejší a víc elegantní, prsy má menší, ale pevnější a lépe tvarované; ve tváří je Beatrice milá a veselá, Klára přísná a decentní, má velmi ošklivý smysl pro humor - a to jen na účet druhých, v jiných případech ho postrádá. Co do celku je Klára hezčí, je i chytřejší, pouze charakterem pokulhává.

To ale naštěstí v historii, jaká je ta naše, nehraje roli – ať si nabízím holku sebevíc namyšlenou, vám to neublíží, vy čekáte až vám ji předvedu nahou a povolnou, tím tedy apeluji na váš smysl pro čest a uznání, a tvrdím, že lepší děvčata než ty, které podáváme tady, nenajdete ani se svíčkou.

Není to dávno, co se jí, vždy tak obezřetné, přihodila mrzutá nehoda; byla to ostatně záležitost toho druhu, že mohla potkat i tebe, moje laskavá čtenářko, to posuď sama. Bude ovšem třeba se zabrat do Klářiných tajných zvyklůstek, do jejího separé, ale to, jak mi zase vděčný čtenář potvrdí, nevadí nikomu – a náš kudrnatý andílek se nemá co ozývat.

Za tím účelem si dovolím být vtíravý, položím přímou otázkou a dá-li Satan, dočkám se i odpovědi: pověz nám, krásná čitatelko, jakpak, když jsi sama, používáš své hladké prstíky? Pochlub se, čemu dáváš přednost: vibrátoru, venušiným kuličkám, svíci, ovoci a nebo méně tradiční verzi starého umění onanie? Či holduješ jemnějším formám, povrchovým, abych tak řekl; možná se jenom hladíš, myslíš na toho, na kterého myslí i tvé srdéčko, a tvé vzrušení se mísí se smutkem?

Všechno je possiblé, proto, abych vás nenechal zbytečně se hádat, popíši proceduru, jakou si oblíbila ona a které se věnovala, když ji Amor zaťukal na okénko. I když, uvažuji-li o tom, pak sotva Kupid, ten nevinný bůžek lásky, ale náš křesťanský vládce pekel se k vám prohnaně vtláčí, vede vaše dlaně a tiskne je tam, kam my smrtelníci nikdy nezavítáme tak často jako ony.

Naposled odbočím a naposled se ptám: nemáš, má milá, dojem, že to sám Světlonoš ti zahání stíny na duši, že to Lucifer, kdyby jsi nerozuměla prvnímu, šmátrá dnes, včera a i zítra pod tvou sukní, lačnými drápy se zarývá do útrob a souká se dovnitř, aby byl zvířetem, jejž v sobě nosíš a musíš pravidelně ukájet?

Ne a nebo ano, hm, neslídím po tvém tajemství, raději ti prozradím své. Klára to provádí takto: navlékne si na šňůrku velké korále spolu s malými korálky a po pěti maličkých se jako uzel na šňůře objeví velký obr; tak si splete řetěz, položí ho stranou, zamkne pokoj a ze zdi sundá vysoké zrcadlo v zlaceném rámu (po babičce, jak jinak). Většinou se svlékne, pak si podle nálady klekne či sedne před sklo, aby měla výhled na široce rozevřené nohy, broskvičku si pomaže hustě vazelínou s ovocnou vůní a ...

Když jsem ji přitom jednou pozoroval, myslel jsem, že si souká do břicha tropického hada; toho pestře zbarveného, jak se mihne před kamerou a co je v podstatě plachý, i když jinak nebezpečnější než chřestýš. Skoro metr korálků a s trochou trpělivosti je tam zasune všechny, umíte si představit?

Zelené, červené, žluté, černé a mohutné hnědé, tuhle kolekci má v sobě, nechá tam a prohlíží se v zrcadle. Češe si vlasy, líčí se, jí čokoládu, nebo čte nějakou prasečinku, tentokrát dopis od Beatrice, další líčení randění sestřenice se strýčkem; tenhle my nebudeme citovat a to proto, že se nedochoval.

Konec je vždy stejný. Klára se nadechne a zadrží dech. Čeká se až v plicích zabuší kladivo, až jí příjemně zapálí líčka a pocit tepla se rozlije od konečků prstů až po...dejme tomu, že prsní bradavky, tehdy táhne korálky z jejich skrýše. Jeden za druhým vylétají z hnízda, a to směrem vzhůru, přes poštěvák, který drhnou a tlačí. Většinou se to končí výdechem a orgasmem. Klára to má ráda, protože jí to bůhvíproč připomíná tantrický sex (já ale za svou osobu prohlašuji, že vůbec nevím, co tantra je).

Dnes ji zastihneme, jak je kapánek sprostá – nadává a docela se nepodobá na obrázek andílka, jaký jsem se jí snažil vnutit, syká vztekem, slovem a obrazem naznačí, že se něco přetrhlo. To něco je šňůra od korálků a než si stačila všimnout, už má po celé pochvě rozesety desítky kuliček.

„Jsem to nána blbá,“ poví. „Co s tím?“

Mít lebku, mohla by meditovat. Ostatně, domníváme se, že tato situace je prekérnější a pravděpodobnější než drama dánské, mimo jiné i proto, že nikoho nikdy neotrávíte, když mu nalijete do ouška jed, to už spíš koncentrovanou kyselinu nebo louh, popřípadě cokoliv agresivního – tehdy ale varujeme, že si tohle ani spící člověk nedá líbit.

Ale odpusťte, co je vám do toho? Klára určitě není choulostivé děvče a protože se jí nechce za doktorem, rozhodne se jít za maminkou, která, jelikož běžně ošetřuje dobytek, se zdá být naprosto způsobilá.

Paní Alice Rarohová má pochopení, jenom se zasměje, když jí dcerunka vylíčí problém, a už je připravena jej řešit; posadí pacientku na židli, nechá ji zapřít nohy o kuchyňskou linku a stůl, pak si kleká k dílu.

Chce si nasadit rukavice, ale Klára jí to rozmlouvá, nesnesla by prý dotyk gumy. Dobře, dobře, scénka jak z rustikální prózy devatenáctého století, rodinná idylka co končí prstem v kundě.

„A první by byla venku,“ řekne pak paní Alice a odloží kuličku na misku.

„Zbytek je hloub!“

„Víš, kolik ti jich chybí?“

„Asi dvacet.“

„Prstem nahmatám sotva pět.“

Klára vzdychne.

„Potřebovala bych tě roztáhnout,“ řekne paní Alice.

„Jenomže čím?“

„To, holka moje, nemám zdání.“

„Nestrčíš mi tam ruku?“

„Tři prsty a dost.“

„Sakra, maminko!“

Nakonec paní Alice nahřeje lžíci, vsune ji až k děloze a opatrnými tahy vyškrabává korálky jeden po druhém.

„Panečku, to je pocit,“ pochvaluje si Klára. „Přitlač, prosím.“

A paní Alice se jenom usmívá.

Snad bude lépe trochu se pozastavit nad důvěrností, které vy počítám nejste přivyklý. K pochopení toho jevu je nutné rozpitvat a vykreslit povahu naší paní Alice.

Nikdo nepopírá, že intelektuálské sklony, svou přecitlivělost, dědila Klára z téhle strany. Když si její matka brala pana Raroha, v mládí statného a pohledného junáka, docela se těšila až na statku spojena s přírodou, s mrvou pod nohama a čistým nebem nad hlavou, dojde štěstí; věřila, že celník Žak Rusó (její oblíbený autor) by její volbu schválil, myslela, že lůno přírody je čistá práce bez komárů a dřiny.

Venkov má kouzlo, a ona mu podlehla, stala se z ní poctivá selka, snad posledního svého druhu: tloukla máslo, starala se o dobytek, dojila a poklízela – a mimo začala časem pohlížet na manželskou povinnost jako na cosi nadbytečného, teď když byla porodila roztomilou dcerku. Po celodenní robotě se těšila do postele a brala se do ní se záměry skoro biblicky prostými, totiž odpočinout si a nabrat síly na další den.

Bohu proto žalováno, že pan Raroh patřil k tomu nešťastnému plemeni, co hledá po práci zábavu; odolná konstituce pošlá z generace venkovanů se rychle vzpamatovávala a tak se vedle hřejícího ženského těla domáhal mužských práv.

Jeho paní si, dnes už skoro čtyřicetiletá, zachovala svěžest vzdělaných žen, také vliv slunce a potu uměla využít ve svůj prospěch, i nahodilo se, že, třebas zrobustněla, každý, kdo měl oči, se rád zastavil pohledem na té svalnaté postavě, slovansky upřímné tváři a srdečných rtech.

V zásadě nebyla proti milování, po ránu se tulila k tělu vedle sebe a vrněním se domáhala svého, bohužel po východu slunce sedlák vyráží orat pole a pokud něco považuje za marnotratnost, pak je to válet se v posteli do sedmi a nebo osmi.

A tak si paní Alice hledá zábavu tam, kde hodinky vládnou měkčím drilem, kde pár minutek v objetí, když úroda čeká, se nepovažuje za hřích.

Když jde například sousedovic kluk, už udělaný chasník, pod okny, ona na něj zavolá a poručí mu: „Zítra tě budu čekat u lesa, na palouku.“ On už ví (protože na vsi se nic neutají) co se bude dít a proto vstane dřív než rodiče, umyje se ( jindy hygienu odbývá jednou týdně), oholí se, ukradne tátovi luxusní kolínskou a s vlečkou výrazné vůně se vydá na to místo. Většina bere deku, něco na zakousnutí a také dárek pro paní Alici; jsou to totiž galantní chlapíci a naše drahá dáma z města (jak se jí říká) nikdy nezklame.

Ona zná, jak křehká je mužská duše a vždy si domluví pokračování, vždy pochválí a aby nebyla škodná, domluví si výpomoc na sena; často se přihodí, že Rarohovi mají sklizeno dřív než kdokoliv jiný – jaký div, když všichni mladí (jak praví zlé jazyky) pomáhají tam.

A pan Raroh přespříliš lpí na svém prospěchu, než aby něco namítal. Paroháč sem, paroháč tam – kdo by se mu opovážil smát, když váží přes metrák a hlas má jako rozzuřený býk; navíc není z těch, co ve rvačce zavírají oči, on se postaví čelem a když to řeže, mlátí hlava nehlava, dokud poslední neupadne.

„A je to,“ poví paní Alice.

„Uf,“ řekne její dcerka. „Maminko, co kdyby jsi to dokončila.“

„Dokončila? Jak?“

„Dejme tomu, že dnes nemáš nic na práci.“

„Já? To se povedlo!“

„Dejme tomu, že ne.“

„No, dobrá.“

„Víš, že mne máš ráda,“ pokračuje Klára. „A teď si představ: já se vrátím do pokoje a protože jsem ještě celá vylekaná, budu se muset utěšit. Třeba se stane, že se mi korálky zase přetrhnou.“

„To by byla hrůza!“

„Viď! Nebylo by proto lepší, aby se mne někdo ujal?“

„Kdo?“

„Myslela jsem ženu s velkými zkušenostmi.“

„Koho?“

„Tebe.“

„Ty šibalko,“ poví paní Alice a silnou rukou si Kláru přitáhne. „chceš mi lichotit?“

„Ale maminko!“

„A jakpak by sis to představovala, holčičko moje?“

„To bych ráda nechala na tobě.“

Počestnost nás ctí, jsme lepší než druzí a proto ochotní se dopouštět čehokoliv jen, abychom nezaostali a ostatní si na nás neukazovali prstem a neříkali: „Fuj, to je ta, co s ní nic není!“ a když se ona nakonec poddá, když už byla tolik vzdorovala, potom ti samí přijdou, kývnou hlavou a prohodí: „Vidíte tu lacinou děvku, šla by s každým.“

Co tedy může být pro lidskou bytost lepší než věnovat se rozkoši, studovat ji a když se nabídne příležitost, využít ji a nechat pro soukromou potřebu; není třeba se svinstvům vyhýbat, pak je ale nezmiňujme, vyhraďme jim koutek a odtud volejme k ryze osobnímu použití.

Ale protože se mi Klára svěřila a svěřuje ( a dokonce s radostí pročítá tyhle řádky), tímto tu holku kárám a závazně prohlašuji, že nebýt jí, nikdy bych se nedal do sepsání téhle historie a také bych se nikdy neodvážil zveřejnit detaily tak intimní, jako následující jsou.

Ať už si její matka myslela o žádosti cokoliv, pustila práci k vodě, vstala a zamknula dveře; potom odvedla dcerku do ložnice, kde mlčky ukázala na postel. Ta byla velká, s nebesy a svědek mnoha potyček, v níž ne vždy se o hlavní role ucházely sezdaní manželé.

„Nezvyklá situace,“ prohlásila pak stručně. „Co s tebou, holka?“

„Mám se vysvléct, maminko?“

„Kdepak.“

Paní Alice zatemní, přenese bodovou lampičku z rohu pokoje, namíří ji na ni a kuželem světla Kláru nasvítí proti bílé zdi; sama zůstane ve stínu.

„To už je lepší,“ řekne spokojeně.

„A co teď?“

„Brzy poznáš.“

„Co budeme dělat?“

„ Povídat si.“

„Aha. A o čem?“

„O tobě, miláčku.“

„A co bys ráda slyšela?“

„Cokoliv co mne může zajímat. Jak se jmenuješ?“

„Klára.“

„Dnes ne. Zkus to jinak.“

„Monika?“

„Tak prosím, Moniko.“

„Smím vědět, kde jsem?“

„Na tržnici.“

„Prodávají mne?“

„Když se najde kupec, možná. Co umíš?“

„Nic moc, ale jsem učenlivá. Mám fantazii.“

„Příklad.“

„Nudí mne všechno, co je slušné.“

„To je?“

„Mám různé chutě.“

„Na co? Na zmrzlinu?“

„Třeba teď se chci vysvléct.“

„Brání ti něco?“

„Někdo.“

„Kdo?“

„Má maminka. Dívá se na mne.“

„Tvá matka tě nabízí na prodej.“

„Rozumím. Tady je má sukně… tady mé kalhotky…tady prsa…kundička…“

Klára se svléká a ukazuje pro přízračné publikum; ona ho nevidí, ale zdá se, že slyší šum a ruch mužských hlasů, někdo si mne ruce a jiný nasazuje brýle, jednomu se líbí a druhému ne – děje se to za kulisou světla, v příšeří a některé ty hlasy jsou konkrétní, když jí poručí roztáhnout nohy, hladit si klín a prohlašovat nehoráznosti, jakých by se jindy na veřejnosti nedopustila.

Odkudsi se objeví ruka a podá jí okurku.

„Co s ní?“

Tma nic nenapoví, zelenina tady roste silná a zdravá, pan Raroh si zakládá na svých polích a sklenících a jejich plodech; proto nemůže být nic, co by se u něj jedlo, strouhalo a škrábalo obyčejně velké, on musí mít nejbaňatější dýně, nejdelší lusky a brambory jako hlavu.

„Co s ní?“ ptá se děvče znovu. „Maminko? Jsi tady?“

Okurka je zelená, neloupaná, drsná jako smirek a čerstvá. Klára se s ní mazlí, vede ji mezi ňadry, táhne po bříšku a míří mezi pysky, pokusí se vsunout ji dovnitř. Netřeba vykládat, že se to nepodaří, nehledě k drsné kůře je tohle příliš velké sousto pro osmnáctiletou dírku, jinak mi ale Klára prozradila, že nebyla by schopná toho násilí na sobě, nic by nenamítala, kdyby někdo nedbal a bez výčitek roztrhl branku.

„Není nic lepšího než hrubost,“ řekla mi. „Pohladím se i sama, ale výprask si dát nedokážu.“

Za návod uveďme, jak si poradila. Protože, jak už zmíněno, seděla na posteli, jako prst nahá a vystavená, sami si uvědomíte, že kdybych vyprávěl, jak okurku oloupala nožíkem, jak si ji na struhadle upravila a kdesi cosi, vy jenom pokrčíte rameny a zhnuseně se obrátíte na literaturu faktu, která se zásady nelže – ne, prosím, Klára to udělala svépomocí a byť to možná nevyzní dvakrát elegantně, prostě ukousla špičku a slupku do půlky ohryzala.

„Ne že bych to poprvé prováděla s ovocem,“ řekla mi. „sám víš, jaké banány si kupuji, ale tahle improvizace mne naučila, jak si připravit vynikající šidítko. To tam napiš, ať poučíš svět. Nevím už kdo to řekl, měl ale pravdu, když tvrdil, že nejlepšími nástroji nás vybavila příroda. Nejenže mne maminka později pochválila, jak roztomile jsem vypadala, ale i hrbolky vzniklé okusováním mi docela dobře dráždily pochvu.“

„Měla jsem ale strach,“ pokračovala. „že to bude maminku nudit a proto jsem si pospíšila, abych se napíchla co nejrychleji. Samozřejmě, že potom jsem na ni myslet přestala, těžko bych mohla zvládat dvě věci najednou, takže jsem si ani neuvědomila, kdy se přidala ona.“

„Miláčku,“ řekla paní Alice. „Teď já.“

Vypůjčila si okurku a zavedla si ji mezi stehna.

„Mám tě lízat?“

„Prosím, Klaruško.“

Prý ty dvě vystřídaly hodně poloh a prý se zdržely až do večera. Mezi autory erotické prózy bývá pravidlem zaznamenat každou pitomost a nadávku, co se v těch chvílích ozve. On licoměrně předstírá podrobnou znalost toho aktu, tvrdí, já byl za oknem a nebo schovaný ve skříni. Bohužel nic takového, zdrojem celého eposu mi je Klára, to ona, když jsem se s ní seznámil, měla za nutné, že bohapustosti v její rodině běžné, by se měly objevit na stránkách knih a ukázat všem, jakou roli hrají ve věcech lásky příbuzenské vztahy.

Aristoteles učil, že správné příklady přicházejí po třech; každá teze by se měla opírat právě o tři důkazy, napodobím tedy jeho učení a pobavím vás, máte-li vůbec chuť se bavit (stejně dobře můžete mít hlad), třemi epizodkami z krátkého útržku postelového spletence.

Asi po hodince dovádění poručila paní Alice dcerce, aby si klekla, rukama se chopila stehen roztáhla je, přičemž obličej měla zabořený do polštářů.

„Máš pěkný zadeček, holčičko,“ řekla paní Alice. „na ten také dojde. Teď si ale vyzkouším, jak hluboká jsi vpředu.“

S těmi slovy nořila okurku až někam dozadu, tam kam žádný mužský úd nedosáhne, a neskončila dřív, dokud necítila, že narazila na dno.

„Jaké to je?“

„Hrozné!“

„Moc toho nesneseš.“

„Jsi nespokojená?“

„Kdepak.“

Když vytáhla zeleninu z těsného úkrytu, zjistili, že je v hojné míře pokrytá poševním šlemem. Paní Alice, jakmile okusila, ji snědla.

„A je to,“ řekla Klára. „máme po radosti.“

„Sotva, vždyť stačí natáhnout ruku.“

Pro ty, co nepochopili, malé vysvětlení: byli na venkově.

Shodli se, po něžném dohadování, že by bylo nenápadité, kdyby si neuměli zaopatřit lepší náhradu nebo kdyby otrocky napodobovali to, co už byli jednou vyzkoušeli.

„Lesbit se dá různými způsoby,“ prohlásila paní Alice rezolutně. „když jsem byla na vysoké škole, předháněli jsme se, které bude jak originální a víc vynalézavá. Možná jsem od té doby zestárla, nikdo mne ale nepřesvědčí, že bych byla úplně senilní.“

Přišlo na řadu lanko, šátek a husí pírko. Dříve než je vypustím, dovolte mi malou omluvu: vy všichni, kteří se těšíte na drsnou nápravu neposlušné holčičky matkou, odpusťte. Jak se, budete-li sdostatek shovívavý, sami přesvědčíte, ty propriety nenapovídají o čínském mučení, jemuž by byly ty ženy podrobeny; ještě strpení, mí rabiáti, i biče jednou promluví a kobky vydají tajemství, ovšemže až později.

Ruky za záda, nohy roztáhnout a připevnit na mřížku, paní Alice dcerku svázala a bohužel si dávala pozor, aby ji nezranila. Když to dokončila, zavázala Kláře oči a jemnými dotyky a tahy budila v maličké pocit šimrání a svědění, to spolu s pouty by sice mohlo naše chtíče ukojit, kdyby se paní matka nedopustila faulu: uvolnila Kláře ruku a nechala ji volně onanovat.

„Je to dobré,“ řekla. „ale něco tomu chybí. Holka, ty nesmíš mlčet.“

Domluvili se proto, že Klára bude předříkávat zhruba toto: „Uf! Jé! Ach!“

A do toho paní Alice sborovala: „Chm! Eh! Ha!“

Rozuměli si výborně.

Do třetice všeho dobrého a také s nadějí, že tato kapitola se dopíše sama, vrhám se na finální, nebo chcete-li, závěrečnou scénu. A protože lepší seriály vždy obsahují shrnutí předchozích dílů, většinou s tvrzením, že tento si co do kvality nezadá s minulými, potvrďme i my pravidlo a v krátké jarmareční strofě si ujasněme, co se vlastně událo.

Na každý pád nic moc, Kláře uvízly v lasturce roztržené korálky, šla tedy za maminkou a ta je vyndávala lžící; to se naší slečně líbilo natolik, že požádala paní Alici o soukromou hodinku na jedné posteli. Stalo se, nelze to spravit, máma se milovala s dcerou, což koneckonců není nic překvapivého, vždyť stačí vrátit se na stranu jedna a tam přečíst název dílka – pochopitelně, že v Krvesmilné historii by bylo spíš na závadu, kdyby věci neproběhly tak, jak proběhly.

Zapojit jazyk ani jedné z nich nečinilo větší potíže, zde ale platilo přísloví žák nad mistra, neboť Klára, možná skrze své mládí, byla více svobodomyslná, a když byla vhodná příležitost, bez rozpaků se sklonila k zadnici milenky a lízala ji přímo v černém středu.

„Kde ses tohle naučila,“ ptala se paní Alice a divila že víc nemohla. „To je neuvěřitelné!“

A možná si myslela něco o tom, že každá věc má své meze.

„Už stačí,“ řekla, když bylo po všem. „Pojďme se okoupat.“

„Společně?“

„Ne, každá sama. Promluvíme si potom.“

Jsem na stránce dvaadvacet, důvod poděkovat a pochválit čtenářku a čtenáře za trpělivost, ocenit dobré vlastnosti přítomných a ujistit je, že zachovají-li mi přízeň, nebudou mít jejich špatnosti většího obhájce než mne. Ne ve zlém úmyslu jsem nazval každého, komu přináší podobná líčení radost, jako prasáka a sviňáka; koneckonců ani já nezasloužím nic jiného, už proto že jsem to byl sepsal. Dále bych rád vyjádřil pochopení všem těm, co čtou tyhle řádky podtají a navenek hlásají, že nemají potřebu. My zbylí rozumíme, že zájem o svinstva může být čistě studovní, já se přiznám, že jsem psal své vyprávění s krajním odporem a hnusem, kolikrát jsem měl v úmyslu přidat a dospět k příhodám, o jakých se ani nesní; jenomže s lidským věkem se posouvá měřítko vkusu a já se některých šťavnatých momentů neodvážil – Klára, která předstírá, že se stydí, když vypráví, mi vyčítá zbabělost a vyhrožuje, že se obrátí na spisovatele jak odvážnějšího, tak i lepšího. S vrozenou skromností musím poznamenat, že prvních je v PEN klubu habaděj, z těch druhých nikdo.

Kapitola IV

Spolu s výhodami, o kterých jsem hovořil, přináší můj titul potíže s predikcí. Detektivka, kde po druhé větě známe vraha a po pátém odstavci i číslo jeho konta v Brazílii, nemůže nenudit; právě tak i vy, když na procházce, na niž vás zvu, narazíte na dvojice a já vám prozradím: „Tetička s praprasynovcem, chystají se na rodinnou slavnost.“ nemůžete než pokrčit rameny a optat se, kde že se mají orgie konat.

A přitom se koukněte kolem sebe, rodiče s dětmi se mají rádi, aniž by museli proto skákat do postele, jenomže drama, kde se hádají, kdo si koho méně zaslouží, si nežádá pozornost a divák zívá a přepíná na druhý kanál. Sotva se Klára dozvěděla, jaký ohlas sklízí můj talent a její zážitky, zpychla a prohlásila: „Tak co, zašukáme si, i když zdegenerujeme.“

Ubohá Beatrice mne ve slzách prosila, abych nepokračoval a šetřil ji před sousedy, měla strach, že sestřenice, ješitnější než kdokoliv druhý, se bude bát, aby si nikdo jiný téhož jména nepřivlastnil její zásluhy, a proto svolí se zveřejněním všeho, snad i adres.

Zde by bylo na místě pohovořit, jaké jednání jsme spolu vedli a jakou cenu musela ona zaplatit, abych se vzdal toho úmyslu. Jak už jsem řekl, nejsem novinář, mám svoji čest a hrdost, a když se to hodné děvče svěřilo, slíbil jsem bez podmínek, že zachovám diskrétnost a rehabilituji se v očích veřejnosti.

Ta to ovšem neocení, mužská půlka mi vyčte, že jsem nevyužil příležitost a ženská se zadumá, proč jsem pohrdl tím soustem, což by přece normální chlap neudělal. Zachovat se, jak velí povinnost a ne pud, člověka těší a hřeje u srdce - a také mrzí, jak jsem zjistil, sotva mi Beatrice dala pusu na čelo a vlníce boky odešla. Ta děvka! Dobře, jméno nikdo nezjistí, ale každičkou podrobnost ano, a každé slovíčko také; i kdybych si obojí měl vymyslet.

V pátek přijel na návštěvu pán, o kterém, protože se objeví vícekrát, bude řeč později. My jej nazvěme panem Sauberem a vy, kdo ovládáte němčinu, mne pochválíte za smysl pro humor, neboť on, a stydím se za to, je politik. Ne nevýznamný, zapadlý vlastenec odkudsi z nástěnky, ale muž nové generace; znáte ho i vy, nadáváte mu v televizi a proklínáte v hospodě u piva.

On má s panem Rarohem jednání, jakousi pohledávku, navíc jsou přátelé už delší dobu a tak Sauber chápavě přikyvuje, když hostitel mluví o potížích, stěžuje si na kdeco a nakonec žádá o odklad splátky.

„Já bych rád,“ poví Sauber a chválí pak kuchařské umění paní domu. „Ty mne znáš, nikdy bych si neodpustil, kdybych nebyl shovívavý k příteli – jenomže nelze!“

„Jenomže nelze co?“

„Čekat!“

„Ale, ale,“ kroutí hlavou pan Raroh. „dobře si vzpomínám, jak jsem ti před lety půjčil sto tisíc a tys neměl na splacení.“

„To prosím, jsem ti vděčný, ovšem milión a pár tisíc je rozdíl.“

„Najednou!“

„Ne najednou, dvakrát ses opozdil a já ti neúčtoval úrok. Čili nejenže mluvíme o dluhu, ale i o tom, že já přicházím o úroky. Při čtyřech procentech to je čtyřicet tisíc ročně, a tahle sazba není nejvyšší – bude to už dva roky, co mi dlužíš, a tak jsem ti v podstatě věnoval osmdesát tisíc.“

„Hm, pravda.“

„Nemáš ty peníze?“ ptal se Sauber, který byl bez srdce, ale také ctil přátelství. „Bohužel je potřebuji sám, jinak bych ti vyhověl.“

„Opravdu nemám,“ řekl Raroh, který sice peníze měl, ale bylo mu líto je přiznávat. Lakota je svého druhu nemoc a on, třebas se mu nedařilo špatně, si říkal, že čím déle bude splátky odkládat, navíc za tak výhodných podmínek, tím lépe.

„A můžeš je sehnat?“

„Pokusím se. Víš sám, zemědělství je v krizi.“

„Ovšem, ovšem.“

Odmlčeli a my poodkryjme tajemství ze Sauberových příčin. I on si neztěžoval, byl ale váhavý a nerozhodný, scházela mu byť i jen kapka vůle. V kuloárech šla fáma o jisté firmě, o jistých parcelách a jistém úmyslu – byla to nezaručená zvěst, která mohla tomu, kdo se jí chopil buď přinést bohatsví a nebo ho docela napálit, proto náš poslanec vše nechával na přítelově ochotě.

„Okus mé víno,“ řekl pan Raroh, aby zahnal strašáka. „Výborné, co? Až ho prodám, budu mít…ehm, dost na to, abych ti alespoň malou – ne největší, přirozeně – část splatil.“

„Aha, no dobrá,“ pravil Sauber a odmlčel se, protože vešla Klára.

„Ahoj, strýčku,“ řeklo děvče a dalo mu pusu na tvář. „Přijels na návštěvu?“

Mihla se kolem stolu a zmizela.

„Pěkná holka,“ poznamenal poslanec zamyšleně a paní Alice, která dosud poslouchala, zabručela na souhlas.

„A poslušná,“ dodala.

„Ale do zemědělství není,“ řekl pan Raroh.

„Pravda.“

„Hm, takže peníze nemáš,“ optal se znovu Sauber. „Škoda. (A mumlal si pro sebe: „Nerad bych tyhle věci hnal až k soudu.“)

„Přece se dohodneme,“ řekla paní Alice. „Jsme přátelé, ne? A Klára je pěkná holka.“

„Cože?“ divil se pan Raroh.

„Její rodiče jsou v tíživé situaci,“ nadhodila paní Alice, která věděla, že manžel peníze má, ale sdílela s ním tu velkou lásku – milión, čtenářko a čtenáři, zní jako milión, ten zvuk vzbuzuje náklonnost.

„Paní Alice, vy byste opravdu….?“

„Já tomu nerozumím,“ stěžoval si Raroh.

„Já myslím, že vím, jak náš problém řešit,“ pověděla mu jeho paní. „Potom ti to vysvětlím, nech nás o samotě!“

„Opravdu víš jak?“ ptal se Raroh.

„Ale ano.“

„Pak se na nic neptám,“ řekl a důstojně vstal. „Omluvíte mne?“

Inteligence je dar a když se mu rozbřesklo, ani se neotočil, možná hrubě zaklel a pomyslel si: „Koupím holčičce dáreček.“ a byl spokojený, že se nemusí starat.

Osvěta se mi stala pravidlem a tvrdím, že paní Alice se rozhodla pro nejstarší řemeslo na světě. Je jím kuplířství, máme-li alespoň věřit bibli, kde bůh dohazoval Adamovi hned dvě ženy: Lilith a Evu. Proto naší paní matku neodsuzujeme, následovala vznešený vzor a nabízí jen, co byla stvořila.

Dohodli se rychle a když nadešel čas jít spát, paní Alice zaklepala u Kláry a vedla ji v noční košilce hostu.

„Ukažte!“

Pan Sauber přistoupil a nadzvednul cíp hedvábí, aby si mohl prohlédnout klín. Klára se začervenala, vyčítavě koukla stranou a vykřikla, když byla hrubě nucena dát stehna od sebe.

„ No no, kurvičko moje. Raději tady, paní Alice, ještě zůstaňte…ať jí domluvíte!“

Politika nedojímalo, že zahanbuje dívenku, kterou viděl vyrůstat, a měl radost, když mohl násobit její rozpaky v přítomnosti matky.

Obešel ji a popleskal po zadku.

„Hezké, moc hezké…Vrátím vám ji v pořádku, nebojte se. Cítím se na tři čtyři čísla, v mém věku nezvládnu víc. Kouří vaše děvenka?“

„Zeptejte se jí,“ řekla paní Alice.

„Slyšelas, miláčku?“

„Ano.“

„A?…Neslyším?“

„Kouřím.“

„Ráda?“

„Jak co!“

„Má smysl pro humor,“ poznamenal pan Sauber suše a dodal. „Prosím vás, ať si klekne a dá se do toho. Jinak se mi nepostaví.“

„Takhle? Před maminkou.“

„To ti snad může být jedno.“

„Jenomže…!“

„Ale, dcerunko.“

Paní Alice ji něžně položila dlaň na hlavu a nutila dolů: „Nic to není, stačí otevřít pusu…“

Dělají-li dva totéž, není to totéž, někdy lidé mají svědomí a když se jim hnusí, co mají vykonat, provedou to a chodí pak po hospodách, nasávají a stěžují si, že se z nich stali morální trosky. Jsou ale šťastnější, kterým se nepříčí, co jednou musí, a proto paní Alice nabízela Kláru s potěšením a Klára se bez odporu nechala prodávat.

„Jaképak copak,“ řekla mi později. „naučit se hrát na flétnu je těžší než předstírat kurvu. Já nejsem upejpavá, jenže strýček Sauber je zvíře. Slušný chlap by počkal až se rozkoukám, jenže on mi vrazil ptáka do krku hned, div jsem se neudávila.“

Paní Alice se vytratila, sešla po schodech a když otevřela dveře od ložnice, která byla přímo pod okny pro hosty, zeptal se pan Raroh: „Poslechla?“

„Ale ano.“

„Zavedlas mu ji?“

„Jistě.“

„Nebránila se?“

„Moc ne.“

„Chudinka,“ řekl pan Raroh. Dolehl k nim dlouhý ječivý výkřik.

„On se nikdy nechoval k holkám dvakrát slušně.“

„Já zavřu okno,“ pověděl Klářin hlas. „ať nerušíme.“

„Nech ho být, stejně budou poslouchat,“ řekl hlas poslance Saubera.

„Lotr,“ prohlásil s přesvědčením pan Raroh. „Ten se těch peněz ode mne nedočká! Nedovoloval si k ní moc, ještě než jsi odešla?“

„Když jsem odcházela, měl kalhoty dole a naše Klárka mu kouřila,“ řekla paní Alice. „Neměj starost, ona si poradí.“

Cosi zabručel a paní Alice, která nikdy nebyla licoměrná, se převlékla, lehla si na postel a strčila ruku pod peřinu.

Dilema se řeší buď a nebo, popřípadě kompromisem, jenomže on sebou přináší nevýhody obou, jak se možná stane: kupříkladu váhám, zda popsat co se dělo s Klárou či jen zprostředkovat, co zaslechli manželé Rarohovi, když jim dcerka smilnila nad hlavou. Vy se určitě kloníte k možnosti první, máte dojem, že erotická story by měla ukázat nahotu a její akt, docela si protivíte okliky, které musíte snášet, a vyčítáte mi chabou fantazii.

Prosím, poslužte si, patrně bych se vám zavděčil, kdybych vedl vyšívání stále stejnou nití, tleskali byste, až by on spal s ní, ona s ní a s tím, víc nic? Dost pochybuji, i polštář nutno načechrat, provonět a zaranžovat; a já teď musím nafouknout něco, co se vleze na dva řádky.

„To nesnesu,“ řekl pan Raroh, když Sauber přikazoval Kláře, ať si před něj klekne a nastaví škebli. „Musí tolik řvát? Neznaboh!“

„Nech ho, brzy se unaví.“

„Kvůli miliónu korun, které mu budu muset jednou splatit.“

„Trpělivost. Poslouchej ji…“

Z horního patra se neslo: „Jej, moje číča…ale vy mne vůbec nešetříte…pane Sauber, přirážíte moc rychle…neotočím se, uf, tam…ne, vždyť mi rozmačkáte…Dovnitř? Já myslela, že….je jedno…áách!“

Úryvky a útržky, zlomky a střepiny, připadám si jako archeolog, který rekonstruuje čísi hrob; není smutné, že nás už neškolí v rétorice a my, rozběsněni v posteli, neumíme zřetelně formulovat, pečlivě artikulovat či jinak prosadit své myšlenky – jak krásné by bylo, kdyby Klára pravila:

„Ach pane Saubere, vaše ničemná surovost a zkaženost ducha povznáší, mé čivy jsou zahlceny, mé smysly pobořeny a mé tělo je tělo vaší otrokyně.“

Ušlechtilost se přežila a dovolíte-li mi, zveřejním krátkou filipiku proti výchově.

Stalo se běžným osudem našich žen a dívek, že ti, kteří je milují, je odváží za hranice a tam prodávají do nevěstinců a bordelů světa. I když se mi protiví být aktuální, povím, že právě bílé maso je zboží, o které je na západních trzích zájem a které nepodléhá celním poplatkům, když zisky ve valutách jsou ohromné. Stejně jako sportovci i české kurvy si vyzískaly vynikající pověst, spolu s Ruskami, Maďarkami a dalšími, a vůbec se zdá, že vyspělá civilizace má záporný vliv na ženskou schopnost se v posteli otáčet. Kdesi jsem zaslechl, že jediné afrodisiakum, po kterém se Američanka dostane do nálady, je láhev whisky.

Jenomže východ je široký, konkurence obrovská a brzy možná nebude stačit, že naše děvčata jsou ochotná a milá, v každém tržním prostředí se nabízí něco nového a proto proč nenavrhnout nový druh ústavu?

Zamyslíme-li se nad systémem vzdělání, zjistíme, že se dívky pošlé z našich škol nenaučili nic užitečného. Němčinu či angličtinu zapomínají hned po matuře, literaturu si protiví, základy vaření nechají u McDonalda, matematiku si zošklivily v první třídě, přírodní vědy jakbysmet a rukodělné práce jim nevoní. Vybudujme školy, ve kterých se ony naučí základům nejužitečnějšího řemesla; ovšemže bychom z nich tam nevyráběli děvky, ale české gejšy, dívky muzikální, zpěvné, se znalostí tance a s Kámasutrou v malíčku.

Tolik ke vzdělání.

Asi se ptáte, proč jsem odbočil? Nu proto, že pan Sauber, když ráno sešel se schodů, přátelsky pohovořil s paní Alicí, docela bez zábran pochválil její dcerku a pronesl výše zmíněnou řeč.

„Za našich mladých let nic takového nebylo,“ pronesl pan Raroh, když vstoupil, a mužně potřásl Sauberovou pravicí. „Zlobil jsem se na tebe, ale už mne vztek přešel. Užil sis?“

„Výborně, děkuji.“

„A o té škole,“ zeptala se paní Alice se zájmem. „někdo jednal ve sněmovně?“

„Ne, kdepak, společnost ještě neuzrála. Velká škoda, paní Alice, například vy, odpusťte mi, byste byla skvělá učitelka.“

Pan Raroh vytáhl láhev vína, rozdal se skleničky a všem nalil: „Ten nápad se mi líbí.“

„Má idea,“ pronesl Sauber a rozkročil se jak za pultíkem. „by byla následující. Podrobně jsem studoval situaci českých bordelů a bohužel zjistil, že jejich osazenstva zdaleka neodpovídají zákaznickým nárokům. Považte, takový profesor, kultivovaný a vzdělaný člověk sem přijde, rád by si užil, ale veškeré potěšení mu zkazí slečna, která mu přirozeně nemůže stačit – myslím, co do projevu. Vaše Klára, abych nechodil daleko, je inteligentní, přizpůsobivá a umí vyjádřit, co se po ní chce. Žádné vulgární poznámky, poslechne si vás a ochotně vyhoví.“

„Aha,“ řekl pan Raroh a překvapeně pohlédl na ženu. „Opravdu?“

„Ano, ona by mohla být,“ nedal se rušit Sauber. „prototypem české kurtizány. Pokračovala by v tradici řeckých hetér, v návaznosti na antiku, která tolik poznamenala naše kulturní dědictví, na…“

„Promiň,“ paní Alice klepla netrpělivě do stolu. „nejsi ve sněmovně, drž se věci.“

„Ano, ovšem. Ty školy, že? Přece, přátelé, nemůže být problém obstarat si desítku mladých, snad šestnáctiletých dívek, které by se pod zkušeným vedením naučili jak mužům co nejlépe vyhovět?“

„Ve městě možná, tady ne,“ řekl důrazně pan Raroh. „Na vesnici se všechno moc rozkřikne.“

„A není kam je ubytovat,“ doplnila paní Alice. „Ale mluv dál, prosím.“

„Tedy, problém to není, česká děvčata jsou ochotná, tuším, že i učenlivá, a doba televize a informační revoluce z nich rychle smývá stud. S veřejnou školou bychom asi neuspěli, se soukromou proč ne? Vy uvažujete příliš provinciálně, přátelé, řeknete vesnice nebo město, kde já povím kraj, republika či celý východ, ať ožije panslavismus – budeme zásobovat evropské bordely nejlepšími kurvami.“

„Hm,“ zarazil ho pan Raroh. „držme se při zemi. Kde bys chtěl zařídit školu?“

„Kdekoliv, naprosto kdekoliv. Ze začátku bychom mohli celou věc chápat jako experiment, jedna třída stačí a výuky bychom se ujali my. Paní Alice má talent, já snad také a několik dalších pedagogů by se našlo.“

„Určitě ano,“ řekla paní Alice sarkasticky. „takových by bylo.“

„Nebuďte sarkastická, přinejmenším můžu zaručit, že ti lidé si svou práci zamilují.“

„Ale kde by,“ řekla Klára, která poslouchala za dveřmi. „věřte mi, že by to nebyl žádný med, strýčku. Zvládnout bandu šestnáctek není jen tak…“

Politik se k ní zdvořile otočil.

„Dobře že jsi tady, Kláro. Pověz nám svůj názor.“

„Je to nápad víc dobrodružný než reálný, podle mého zkrachuje.“

„Pročpak?“

„Mně je osmnáct,“ řekla Klára klidně. „a vždycky jsem byla rozumnější než mé vrstevnice, přesto bych se nedokázala za sebe zaručit.“

„Ano, není nic hloupějšího než šestnáctiletá holka,“ přikývla paní Alice. „ale tuhá kázeň by měla zaručit klid.“

„Výprask by dostávali jednou týdně,“ řekl pan Raroh.

„Raději víckrát,“ řekl Sauber. „musí si zvykat.“

„Ale pánové,“ zarazila je paní Alice. „děláte účet bez hostinského. Kdepak máte ty své schovanky?“

Sauber se zasmál: „Žádné iluze, prosím, je-li kde zádrhel, pak ne tady. Věřte mi.“

„Nu dobrá.“

Má spanilá čtenářko a můj mužný čtenáři, na slovíčko.

Für ein Moment, jak tvrdí Němci, když vás zastaví a vydrží se vybavovat do večera. A proč ne, oni jsou srdečný a družný národ: poznáte to z kresby Bavoráka, tučného a kulatého, který má s úsměvem na krieglu chuť zobjímat celý širý Welt. Ale než spadne pěna, odpusťte, že zneužívám vaší trpělivosti a nevracím se k věcem převelice závažným, totiž k nemravnostem.

Jako moře, jako vesmír, nekonečná je fantazie, matka každé smyšlenky a často i věcí skutečných, neboť ony málokdy byly sehrány tak, jak je kreslí ústa očitých svědků, každý si touží cosi přibarvit, dodat výlučně svého a to vede k zkreslenostem; pravila paní ta a ta, odkudsi z Francie, když si byla přečetla pojednání o létech, v nichž před drahným časem dýchala: „Byl-li takto pokřiven portrét doby, v níž jsme my žili, jak hrozným nesmyslem musí být historie dob starších?“

A odtud k vaší otázce, zda-li se mé vyprávění zakládá na pravdě. Protože na každém šprochu jí je trochu, neodvážím se tvrdit, že plodím lži, nikdy se nedozvíte, kam sahá skutečnost a kam něčí představivost; ať už má, Klářina či koho dalšího, o němž vy třeba nemáte ponětí – jen jedno lze potvrdit, nespoléhejte se na nic než na své oči, a i pak zajděte za psychiatrem, vždyť halucinace jsou jev natolik běžný, že jej není radno podcenit.

Nebudu dokládat, zda paní Alice Kláru prodala, aby oddálila splátku dluhu, považujme ten fakt za odrazový můstek k autorské řeči. Kdesi jsem vyčetl, že je běžnou dívčí představou být vedena na trhu k branám paláce a tam dražena pro pána harému. Jako v pohádce Tisíce a jedné noci, průsvitné závoje, zlaté šperky a odhalené břicha, dále pištivá hudba, tamburína a dunivý gong; nutné kulisy pro dívčí vnímání, pokoření a pak žhavé večery, při nichž se kouří opium.

Kromě jiných je nejlepší toto: jakási respondentka, a spolu s ní i mnohé další, uvedla, že leží, ukájí se a myslí na plodnost, na to jak se strom košatí a čert ví co; složitá úvaha, dokazuje však, jak ženy myslí jinak než muži, vždyť jej by nikdy podobná personifikace nenapadla – ženské metody jsou substilnější, méně přímočaré a dost málo vzrušující pro ty, koho jejich emoce neosloví.

Vaše štěstí že Klára se vyjadřuje přesně, je málo citlivá a jak řekla Beatrice, její chápaní světa se skládá z nepřetržitého sledu dějů a příhod – proto nerozpitvala, co se jí honilo hlavou, když stála před Sauberem, a když jsem se ptal, pověděla: „Proč by také mělo?“ Tenkrát jsem ji řekl, že potřebuji, aby mi vylíčila stavy své duše a ona uklouzla tím, že žena podle islámu duši nemá, pročež jsem ji poslal do všech pekelných děr a podal příběh po svém.

Sauber odjel dvanáctého a třináctého se paní Alice převalila na druhý bok, když na ni pan Raroh sáhl, aby zkusil, jaké má šance. Ne velké, jak zjistil, vždyť paní Alice dřela od rána na poli, bolela ji hlava a také si spálila záda – proto vrčela jako pes, sotva ucítila ruku na břiše a řekla: „Copak nemáš alespoň elementární slušnost, chlape? Celý den jsem v jednom kole a teď mám místo spaní těšit tebe? Neotravuj a spi!“

Pan Raroh se urazil a pověděl: „Co si stěžuješ, stará? Ty si na své přijdeš vždycky, jenom já hlupák ostrouhám, sotva dostanu chutě.“

Na druhé straně postele ticho.

„Ráno je taky den.“

„Ráno, ráno,“ bědoval pan Raroh. „budu se převalovat a neusnu nejmíň do čtyř. Copak nevíš, že potřebuju odlevit?“

„Ále…“

„Ne, nespi, musíme vyřešit náš problém.“

„Běž za děvkama!“

„Nejsem Sauber, nemám čas a ani peníze.“

„Najdi si milenku.“

„Já? V mých letech? V mé situaci?“

„Tak sakra,“ řekla paní Alice. „běž za Klárou, ta nic nedělala, nebude unavená.“

„Cože?“

„Řekla jsem, abys šel za Klárou.“

„Za svou dcerou?“

„Když podržela Sauberovi, podrží i tobě.“

„Myslíš to vážně?“

„Smrtelně,“ zívla paní Alice. „a neruš.“

Zachumlala se do peřiny a usnula.

„Koneckonců proč ne,“ uvažoval pan Raroh nahlas. „Podržela Sauberovi, podrží i mně. Nejsem o nic horší než on… Co říkáš, stará?“

„Hm.“

„Má prázdniny, času dost, tak ať je trochu užitečná…Co říkáš, stará?“

Paní Alice ale už usnula.

„Já vážně půjdu, stará.“

Nic.

„Stará!!!“

„Co máš…?“

„Já půjdu za Klárou.“

„Bráním ti snad?“

„Nic nenamítáš?“

„Tss…Už běž!“

Každý má vlastní způsob, jak se vypořádat s něčím, k čeho mu schází odvaha: jeden medituje, druhý zvedá činky, třetí zpívá na kuráž; náš momentální hrdina míří do kuchyně, kde nalije sklenku slivovice, vypije ji a dvakrát zopakuje. Teplo a mrazení se o něj střídavě pokoušejí, když hledí na fotografii, kde on, jeho paní a dcerka vážně zírají do objektivu.

„Oč by bylo snazší odolat,“ napadlo ho. „kdyby se Klárka povedla po mně a ne po mámě. Byla by nehezká, pracovitá a míň chytrá.“

Vzpomenete-li si na Emila Zolu, jeho obraz sedláka, překvapí vás, že drsný Raroh se brání, že vzdoruje šepotání chtíče a ač mu alkohol dodává kuráže, lepší Já jej zrazuje a jako defilé svatých mu před očima promenuje jeden smrtelný hřích za druhým – bohužel, nač zapírat, máme co do činění s katolíkem, důsledným věřícím a navíc milujícím tatíkem.

Kdesi ve slovníku vyčetl, co znamená slovo trauma a pochopil, že jakési by zasel do hlavy dcerky, kdyby byl poslechl volání pudu. „Jestlipak by ona z toho mohla mít potěšení,“ přemítal a otřásl se nad třetí sklenkou. „vlezu k ní do postele, bude se bránit a mi nezbyde než ji znásilnit.“ A bože div se, právě výraz ‚znásilnit‘ rozhodl, koneckonců už tisíce let jej spojujeme s milostnou řečí, podrobný popis krutostí nacházíme jak v erotických románech, tak v církevních spisem, násilí je společnou řečí obou.

Zastihl Kláru v pokoji, při četbě tlusté bichle, kterou jí odňal, posadil se vedle a nabídl sklenku lihu. V krátkosti a s mnoha vzdechy vylíčil dlouhou bolest svého života, boj mezi povinností a zábavou, nepřizpůsobivosti biorytmů ( on řekl povah, ale dovolil jsem si jej opravit), hádkách a svárech, vylil si celé své srdce a nakonec zakončil:

„…a s maminkou jsme se shodli, Klárko, že nemůže-li ona, měla bys vypomoci ty.“

Dřív než cokoliv odpovědí, on namítne: „Chápu, je to hrozné ode mne slyšet, nerad bych ti ublížil, asi raději půjdu, že?“

Podobá se na medvěda, když vstává a kolébá se víc rozpaky než slivovicí, těžce funí a vyhýbá se pohledu modrých oček dcerky, která mlčí a stíhá ho hromy a blesky opovržení. Docela zřetelně vidí, jak jí panenky potemněly, jak se zalyká šokem, svírá pěsti a marně hledá správné věty.

„Tatínku,“ nakousne.

„Já…já už jdu, dceruško.“

„V zásadě proti tomu nic nemám,“ řekne Klára a čtenář, který ji zná stejně dobře jako já, ví, že nás napínala schválně, že je andílkem pouze zvenčí, uvnitř ale zkažená a škodolibá mrcha.

„Dceruško! Klárko moje!“

„Víš, tatínku,“ pokračuje ona a usmívá se upejpavě. „když se ale stane, že ti vyhovím, pak bych byla ráda, kdybys mířil zadní cestou. Svou ‚víš co‘ ti nemůžu věnovat.“

„Jak prosím?“

„Jsou přece různé způsoby.“

„Ano, ano, jsou,“ přitaká pan Raroh a neví, o čem je řeč. „Ale které?“

„Slušnější.“

„Slušnější?“

„V naší situaci ano.“

„V jaké situaci?“

„Jsi přece můj tatínek.“

„To ano.“

„A pak uznáš, že by bylo nemilé, kdybys mi udělal dítě.“

„Dítě! To mne ani nenapadlo,“ spráskne pan Raroh a spolu s archaickým hrdinou by mohl zvolat: „Běda! Vše ztraceno! Nepotká zde nikoho osud horší než smrt!“

„Dá se tomu zabránit,“ poví Klára.

„Jak?“

„Takhle…“

Klára se otočí na bok, odhrne peřinu, vysouká si noční košilku, čili vystrčí na něj kulatou zadnici, a přímo do středu, mezi půlky, ukáže prstem; ten se ani nezachvěje: „Sem můžeš.“

„Tam?“

„No ano, koukni…“

Klára si nasliní ukazovák a vsouvá ho dovnitř. „Jde to docela snadno!“

Ale přepočítá se. Sotva si klekne, vyšpulí řiť a on se za ni postaví, dopadne jí na záda cosi mohutného, kyjovitého a to cosi je úd tak široký, že se nemůže dostat ani za branku.

„Povol se, povol,“ volá Raroh a ona vsunu ruku mezi stehna, aby si jej sama zavedla; dlaní naráží na silný sochor, cítí pulsující žíly a docela se jí podlomí kolena.

„Tatínku, já mám strach…jsi moc velký!“

On nevnímá.

„Povol,“ křičí a tlačí až ji povalí do peřin. „Povol, holčičko.“

Ale růžová sedinka vzdoruje, vzpírá se, mimo jiné i proto že Klára zatíná svěrač, co může.

„A jsem uvnitř!“

Raroh jásá zbytečně, pouze uklouzl a nyní se zuřivě dobývá do sevřených stehen, mimo každou díru.

Když pak Klára vymění povlečení, Raroh smutně pozoruje zeď a vzdychá; maluje si muka pekelná, bouří se v něm stud a také ješitnost, neboť se neuměl dobýt, proto jej Klára hladí, hýčká a lísá se, až mu odlehne a poví: „Měla jsi z toho něco?“

„Ne moc,“ přizná děvče a vyjádří obavy, zda bude kdy moci otce přijmout.

„Zdá se,“ řekne. „že se mi, tatínku, nevlezeš nikam. Škoda, že nemám dost velká prsa, abych je dala k sobě a udělala ti náhradní prostor. Kdybys alespoň slíbil, že budeš trpělivý, ne jako dneska splašený, mohli bychom uvažovat, že mne postupně roztáhneš.“

Plamínek naděje zatřepetá, noc už není černá, ale projasňuje se a on se ostýchá uvěřit, že báječné děťátko kuje další plány. Složí hlavy dohromady, padají návrhy a protinávrhy, opatření a protiopatření, až se Klára ťukne do čela a zvolá: „Jsme my to ale hlupáci! Obrátíme se na maminku, ta nám určitě pomůže!“

A protože všechno končí, zmizí vám, čtenářko a čtenáři, venkov z očí a my se vrátíme do města, kde Beatrice a pan Tulb páchají neřesti když ne lepší, pak alespoň stejně dobré jako příbuzenstvo na vesnici.

Kapitola V

Lidé si oblíbili hrdiny skromné, nenáročné, dost málo pyšné a pokaždé, když jejich miláček provede něco, co oni nedokáží, aplaudují mu a nediví se, že jejich hvězda si udrží čistotu a prostotu ducha; proto mi je smutnou povinností oznámit, že jak pan Tulb, tak i Beatrice zpychli a navzájem si blahopřejí, jako jsou výjimeční a jak jejich hřích nemá obdoby.

Oběma chybí důkladnější vzdělání a proto jim nevyčítejme, že nesledují niť krvesmilstva, jež se táhne dějinami, s větší pokorou a že se opravdu domnívají, jak netradičně si užívají.

Do manželské postele pana Tulba, dlouho z polovice opuštěné, se nastěhovala jeho dcerka a úspory, ještě do včerejška rostoucí, se tenčí, neboť jako každý zmámený milenec, zapomněl i ten náš cenu peněz a míní, že byly vynalezeny, aby za ně zdobil šperky tělo své vyvolené.

Chodí dále na procházky, hezky do sebe zavěšení, a budí podiv, jak vzájemné porozumění uměli najít. Známí, pro které jsou děti bezednými a drzými parchanty, jim závidí pohodu a všechny rozvedené paničky panu Tulbovi nadbíhají, neboť v něm vidí dokonalého tátu.

V parku, dne dvacátéhodruhého, se Tulbovi posadili na lavičku naproti pískovišti; Beatrice líže zmrzlinu a pan Tulb nacpává dýmku, kterou od ní dostal k narozeninám. Tabák voní a ne právě šťastně se mísí s ovocným aroma a kořeněným závanem Beatricina parfému. Vedle nich, vpravo, dřímá mladá žena v zeleném kostýmku a s přísně staženými vlasy podél hlavy.

Protože je hezká, pan Tulb si ji prohlíží a když ona zvedne hlavu, maličko jí kývne na pozdrav, v němé omluvě za tohle zkoumání. Neznámá se vydá k nim a tichým hlasem poví: „Promiňte, můžete mi prosím pomoc? Mám horečku a bojím se, že umírám…“

Samaritánství schází na úbytě, lidské trosky si ošklivíme a pokud se někoho ujmeme, pak pouze krásným a elegantních žen. Žebráka, když nastaví misku, vyprovodíme s přáním všeho nejhoršího, každé špíně přejeme smrt, alespoň kdesi v hloubi, kde věříme, že se smrtí přichází naděje na lepší svět.

Zaručuji se za nás za muže, že chodit po ulici upravené ženy, které by v šik šatech prosily o pomoc, v tu ránu bychom se proměnili v nejlepší křesťany, milovali bližního svého a obětovali mu první poslední. Jenomže když už máme osvědčit dobré vlastnosti, pak vždy na úkor zamazaného umouněnce, kterého se po právu štítíme – proto, když jako nepřímou charakteristiku uvádím, že Tulbovi se neznámé ujali, nesvědčím ve prospěch nezištnosti svého hrdiny, jako spíš jeho dcery; Beatrice ani na okamžik nepocítila nechuť a pomáhala stejně obětavě jako Florence Nightingalová blahé paměti.

Třebaže jim bylo podezřelé, že žena nechce ani slyšet o nemocnici či policii, přivedli ji domů, uložili do postele a pan Tulb zavolal příteli, kterému popsal příznaky jako by ty byly Beatriciny; lékař usoudil na zápal plic a doporučoval hospitalizaci, a tak nezbylo panu Tulbovi než jej zapřisáhnout, aby mlčel, na nic se neptal a přijel co nejrychleji i s antibiotiky.

Prozíravá Beatrice podala nemocné s čajem a s aspirinem i prášek na spaní, takže mohla být ta ošetřena a vyšetřena, aniž by poznala, že slovo, které dostala, bylo porušeno.

„Nevypadá jako zločinec,“ poznamenal lékař, když odcházel. „ale jako oběť podsvětí. Být vámi dám si pozor, ať se do ničeho nezapletete… A když ji tady musíte mít, nedovolte jí dostat se k telefonu; je to pro ni nadlouho jediná možnost, jak se spojit se světem. A vůbec, izolujte ji důkladně od všeho, co by ji mohlo rozrušit.“

„Jakpak se asi jmenuje,“ ptala se Beatrice, když doktor odešel. „je celá záhadná.“

Hnala ji zvědavost, když se zastavila nad postelí a hleděla na svou pacientku. Té mohlo být pětadvacet až třicet let, měla kočičí obličej, ostrý nos a ryšavé husté vlasy. Je přitažlivá, řekla si Beatrice a protože ji hodnotila jako žena ženu, upozorňuji, že cesty vkusu něžného pohlaví jsou nevyzpytatelné a dost dobře nevím, zda by se tenhle názor shodl s míněním mého čtenáře. Předpokládejme že ano a dodejme, že sotva se neznámá probudila, byla svlečena a následně převlečena do pyžama, které patřilo panu Tulbovi.

„Má zelené oči,“ sdělovala pak Beatrice otci přísně důvěrným tónem. „a na rameni vytetovanou růžičku se jménem Rita.“

„Budeme jí tedy říkat Rita,“ řekl pan Tulb podobným tónem, jako když se veterinář ujme zatoulaného psa a z obojku vyčte jeho jméno.

Utajit lze věci, které minuly, už méně ty, jež mají očité svědky, a vždy se pak prozradí tajemství, jehož jsme přítomni. Pozvou-li vás na návštěvu a vy zjistíte, že paní domu má milence, odpustíte si narážky a jste-li osoby taktní, budete se snažit zapomenout. A pakliže se jedná o lidi, kteří vám zachránili život, potom už vůbec nemáte právo se jakkoliv podivovat jejich zvyklostem.

Když misionáři byli vítáni domorodci zpěvem a tancem, přičinili se, aby hezké tradice byly smazány a nastoupily nové a lepší; každý z každého nyní mohl mít strach a každý se vyválel v bahně prvotního hříchu – jaká pak je naše štěstí, že my jsme civilizovaní, nekřtění a zrození alespoň částečně z lásky.

Jak se slečna Rita uzdravovala, oddělená stěnou od našeho páru, slyšela zvuky, jejichž původ je jasný, a viděla souvislosti, které náhodným návštěvníkům unikají – například shledala neobyčejným, že tatík hladívá dcerce zadek, když ona mu na oplátku daruje hubičku; že Beatrice nenosí kalhotky, svléká se kdekoli a chodí nahá, aniž by pohoršovala rodičovský zrak.

Ne snad že by se Tulbovi přímo chlubili, ale dost dobře neuměli schovávat, co se jim stalo přirozené; jak už jsem ale napsal, měl-li kdo se pozastavovat nad mravy a neřestmi zde vládnoucími, pak ne slečna Rita.

Nenechá-li vás klidnými její příběh, pak vězte, že mne něco nutí, abych tvrdil: … a jak se nemocná pozdravila, usedla do křesla a před svými hostiteli pravila: „Ach běda, slečno! Ach běda, pane! Kterak hrozná je vůle boží, je-li to pak on, kdož nutí nás trpět strázněmi krutými a skrze podstatu nedůstojnými údělu lidského tvora. Jen on ví, jakými protivenstvími jsem prošla a jaký stud zakouším, mám-li slovy prostými a nehledanými vyprávět svůj osud. Věřte mi, byla jsem vychována v dobrém domě a u dobrých rodičů, proto váhám, když…“

Pohříchu se ale neukázala být slečna Rita na výši a její curriculum neplynulo archaicky, nýbrž moderně a obtěžovat čtenářku či čtenáře s popisem tak běžným se neopovážím - vždyť bych se musel stydět, kdybych s vážnou tváří podal, co si protrpíte v každém románku kterékoliv americké autorky. Znásilnili ji, jí se to hnusilo, změnila se, zamlkla, pořídila si podnik, navenek normální, ale uvnitř doutná pomsta – prostě ve Spojených státech všední a každodenní záležitost; mimochodem slibuji, že zde žádná nepotká toho pravého, toho, který jí bude nesympatický jen proto, že okolnosti brání se do něj zamilovat.

Pročítám-li předchozí odstavec, chci zabránit omylu: americké spisovatelky (jsou-li ony vůbec spisovatelkami) nikdo neznásilňuje, předpokládám, že ani svědomí, a podle obsahu jejich děl bych soudil, že tomu bývá přesně naopak; když člověk koukne na přebal těch hezkých knížek, kde na něj uvážlivým pohledem zírá seriózní žena, pak nemůže než litovat, že autoři málokdy prožijí, co sami napsali.

S jídlem roste chuť a pan Tulb, který ve čtyřiceti letech získal dvacetiletou milenku, začal přemítat, že dvě ženy by více vyhovovaly jeho temperamentu a že slečna Rita je půvabná, mlčenlivá a pokud se o nic nepokusí teď, kdy je ještě připoutaná na lůžko, může se stát, že promarní příležitost a nevyzvedne si zaslouženou odměnu.

Zašel tedy za ní a po chvíli se s oči navrch hlavy vrátil.

„Cože?“ zeptala se Beatrice, když jí o tom vyprávěl. „Jak to?“

„Asi se jí tyhle věci líbí.“

„Ne, já myslím, jak to, že jsi jí dělal návrhy, když máš mne?“

„Přece bys nežárlila?“

„Ale ano,“ řekne Beatrice. „sice ne moc, ale vadí mi, že jsi se se mnou neporadil.“

„Tak prosím.“

„Co jsi jí řekl?“

„Vcelku dost málo, hladil jsem ji a osahával.“

„Bránila se?“

„Vůbec.“

„Aha. A potom ti pověděla…?“

„Ne, pak se ptala na tebe.“

„A co ty?“

„Ale nic. Chtěla vědět, jestli spolu spíme.“

„A?“

„Kývl jsem.“

„To je dobré. A pak?“

„Měl jsem jí o nás povyprávět.“

„A ona?“

„Hm, ona onanovala.“

„Jak?“

„Nevím, ruce měla pod peřinou.“

„A jsi si jistý?“

„Celkem dost.“

„Stejně jsi mohl počkat, až bude v pořádku.“

„A co když od nás odejde?“

„Jenže takhle zneužít situaci!“

Pan Tulb se zasmál: „Dceruško moje,“ řekl a objal ji způsobem, při kterém jednou rukou hnětl stehna a druhou prsa Beatrice. „pokud nic jiného, pak alespoň to jsem pochopil, že přeje-li si muž užít, nemůže než stále zneužívat situaci.“

„A co bylo pak?“

„Řekla, že se mi obdivuje.“

„Proboha proč?“

„Tvrdila, že vypadám jako slušný člověk.“

„A jí se líbí, jak jsi ve skutečnosti zkažený?“

„Já to do hloubky nezkoumal.“

„Je pravda,“ řekla Beatrice zamyšleně. „že jsi se změnil, ale já koneckonců taky. Předpokládám, že jsi se neudržel a vrhl ses na ni.“

„No ano.“

„A?“

„Přitulila se a zašeptala…“

„Co?“

Pan Tulb pokrčil rameny a pověděl: „Dala si podmínku.“

„Jakou?“

„Budeš se divit.“

„Tatínku! Tohle je ohavný způsob, jak mne napínat!“

„Dobrá,“ řekl pan Tulb a s pochopitelným ostychem prozradil. „Chce výprask.“

„Pro sebe?“

„Ne,“ vzdychl si pan Tulb.

„Pro tebe,“ divila se Beatrice. „tak u toho musím být.“

„Ani pro mne ne.“

„Pro koho tedy?“

„Máš to být ty a vyplatí tě ona.“

„Proč?“

„Protože se bojí, že já, jako tvůj otec, bych tě šetřil.“

Kdopak je asi slečna Rita, která určila krutou cenu a která se ani nejmenovala Rita? Zatímco vy spolu s Beatricí vstřebáváte předchozí řádky, já prozradím, že nemocná zrzka vystudovala psychiatrii a jak se jí práce stala koníčkem, přestala rozlišovat mezi lékařem a pacientem; s nelíčeným zájmem naslouchala chorobným fantaziím, a když je, spolu s hysteričkou vedenou v záznamech jako Rita, jednou uskutečnila, události ji dovedly až do společností privátních; odtud utekla oslabená horečkou.

Dozvědět se její jméno není nemožné, stačí najít pravou Ritu a u té, na rameni pod růžičkou, přečíst vytetovaný nápis; v jedné romantické chvilce, ve velmi něžném okamžiku, před tím, než se ty dvě rozloučily, se rozhodly být si takto věrné; potom je odvedli každou do jiné cely.

„Páni,“ řekla nakonec Beatrice. „tatínku, podle tvého to ona chce proto, že si myslí, že jí nevyhovíš a nebo proto, že by mi jednoduše ráda nasekala?“

„Prosila mne, abych si dal záležet, až tě budu přemlouvat.“

„Záleží jí na mně?“

„Zdá se.“

„Hm, do jaké míry mne bude bít. Symbolicky?“

Dobře lhát se daří lidem s výbornou pamětí a barvitou fantazií, a byl-li snad pan Tulb obdařen prvním, určitě ztroskotal na druhém.

„Pár ran přes zadek sneseš.“

„Kolik?“

„Přiměřeně.“

„Čili?“

„Dvacet, ale třeba bychom pět usmlouvali,“ dodal rychle. „patnáct bude hned pryč.“

„Smlouvat o mou prdelku,“ řekla Beatrice pohoršeně. „A čím bych dostala? Rukou?“

„Neptal jsem se,“ poví pan Tulb rozpačitě a zmíní, že padlo cosi o řemenu.

„Řemenem! Koženým! Ty jsi se zbláznil!“

„Mne to nenapadlo!“

„Ale abys ji měl ty v posteli, musím já nastavit svoje půlky!“

Nevím jak vám, čtenářko a čtenáři, ale mně se zamlouval, když jsem ten nápad slyšel; idea hezká a neotřelá, kapku surová a kapku vypočítavá, lehce záhadná a docela vzrušující; proto neskládám důvěru do Beatricina rozhořčení, musela zahrát zhrzenou etudu, aby pak bez červenání otevřela dveře a vpochodovat do ložnice, kde stručně prohlásila: „Dobrá! Kdy?“

„Večer,“ řekla Rita tichýma a jemným hlasem. „musíme vše připravit. Beatrice, dejte mi prosím polibek.“

„Na čelo?“

„Na ústa přece.“

Zelené oči zajiskřily a když se rty obou dotkly, Rita pravila: „Jste sladká, miláčku, bití vám velmi prospěje.“

Nezasvěcenec by myslel, podobně jako myslel i pan Tulb, že výprask je záležitost nežádající přípravy, že stačí domluvit svolný zadek a ruku kata - jak se spletl, poznal, když slečna Rita vstala z postele a ač jindy unylá, nyní ožila a velice pečlivě celou událost organizovala.

Poslala odsouzenkyni pryč a s pomocí pana otce přestavěla obývací pokoj: odnesli jedno křeslo, rozložili sofa a potáhli jej rudou látkou, do čela položili starý svícen a Rita do něj zabodala patero vonných svíček.

„Vy, můj drahý,“ pověděla. „budete divák a vaše místo je zde, po straně. Za žádných okolností nesmíte promluvit; a varuji vás, budete-li za dcerku orodovat, zvýším sílu i počet ran.“

„Doufám, že se budete krotit.“

„Ani v nejmenším,“ řekla slečna Rita. „jakmile se objeví krev, neovládám se. Ručím pouze za to, že se po dvacítce zarazím.“

„Ach tak,“ řekl pan Tulb.

„Teď mne zaveďte do šatny.“

„Prosím?“

„Ráda bych vybrala vhodný řemen.“

„Ano, tady…tudy.“

Podával jí řemení a ona se jím přebírala.

„Příliš tenký…moc hrubý…starý…Tenhle se mi líbí,“ řekla a práskla důkladným páskem se stříbrnou sponou.

„Počkejte!“ Prohledala vedlejší skříň. „A co je tohle? Prádelní šňůra? Velmi dobře!“

„K čemu?“

„Bude potřeba Beatrici spoutat.“

Lze tušit, že ani Salome netančila bez přípravy, napřed se upravila, načančala a když konečně získala svou hlavu, setřela si rtěnku ze rtů, neboť nechtěla Jana ušpinit – alespoň doufám, že projevila špetku útlocitu, stejně jako ho projevila Beatrice, která, když se vrátila domů, se zavřela do koupelny a dala si záležet, aby se učinila hezkou.

Byla rozechvělá, dost možná i vystrašená, ale ukázala odvahu hodnou pochvaly, nezadala si s Marií Antoinettou, která jak pověst vypráví, si až do konce užívala se svými šprýmovnými žalářníky, pak vystoupala ke gilotině a zaplatila za svůj vpravdě děsný výrok o koláčích.

Ale dost historické reminiscence, chlubit se cizím peřím mi nesluší a žádného většího vzdělání jsem na tohle téma nedosáhl; vím já, zda kdy byl Ludvík XVI či zda je to jen pověst, kterou pro pobavení vypráví v hodinách dějepisu?

Pudr, krycí tyčinku, rtěnku a oční stíny, hotové umění předvedla Beatrice u zrcadla a neboť jí ruku vedl strach, vyrvala ze sebe to nejlepší a povedlo se, že nalíčení nebylo přehnané, že ji zkrášlilo, aniž by ji zesměšnilo; vždyť mnoho moderních žen a dívek má v oblibě modré oční stíny a hledí-li kdo na ně, na odpadávající drolící se barvu, na svrchovaně nepřirozený vzhled, nemůže než gratulovat jeptiškám, že jim stanovy tohle zedničení zakazují. Kdosi poznamenal, že slovo stín znamená toliko nádech, nikoliv omítku.

Kolem osmé bylo vše připraveno.

Spolu s bitím starých pendlovek, zavolala slečna Rita Beatrici. Sladké trnutí, zježené chloupky a zrychlený tep provázely naši krásku, když vstoupila do pokoje; ten však nepoznala; nemohla tušit, že právě takový byl Ritin záměr: odcizit místnost, změnit ji a zapůsobit lépe na smysly odsouzené. Svítila svícemi, skryla kusy nábytku a ze zdi sňala obraz s kopretinami; pana Tulba posadila do stínu, odkud vystupoval v rysech postavy spíše neznámé než známé a v kterých Beatrice neuměla rozeznat cokoliv povědomého.

Slečna Rita stála u zdi, oblečená do kalhot a vesty bez košile; podprsenku neměla, za to se jistě pohybovala na jehličkových podpatcích a nikdo nemohl popřít, že je ženou navýsost elegantní: vlasy si sčesala do pevného drdolu a sepjala ho několika zářivými sponkami. Řemen držela omotaný kolem zápěstí a rozvinula jej, když naznačila, kam Beatrice patří.

Opřete-li židli opěradlem o zem, obrátíte-li nástroj k sezení, získáte výtečnou pomůcku k výprasku.

Jak praveno, nejsem malíř a technické detaily mne obtěžují, nicméně užitá metoda zaslouží podrobně rozebrat; proto si představte běžnou židli dnem vzhůru, zkosenou a čtyři nohy trčí pod úhlem ven, mezi ně černovláska poklekla, zapřela přes opěradlo a lýtka, které musela zespodu přiložit, jí Rita připoutala k spodním nohám sedátka. Poloha nepříjemná, nepohodlná, ale výborná, protože zdvihne zadek do výšky a i nezaujatý divák přizná, že Beatrice Tulbová má náramnou prdel.

„Milá slečno,“ řekne Rita a zálibně hladí vypjaté půlky. „zaslouží si přiznat, že bych vašemu panu otci podlehla tak jako tak; byla bych ale velice smutná, kdybych byla připravena o možnost vám ve vší počestnosti nasekat.“

Delší pomlka oddělila její slova od dalších.

„Provedeme to takto,“ poví a připraví se, řemen se jí vlní podél stehna. „prvních pět vám vysázím v pomalém tempu, do desíti zrychlím a vy si odpočinete, dostanete roubík, ať nerušíme sousedy - a zbytek obdržíte s přestávkami, byla by škoda, kdybyste nevychutnala každé švihnutí zvlášť.“

„Tak do toho,“ řekne Beatrice a zatne zuby. „bolí mne kolena!“

„Chyba, podložím vám je polštářky. Je to lepší?“

„Ano, děkuji,“ kývne Beatrice a dostane první ránu. Silné plesknutí, prudký výkřik a trhnutí přesvědčí pana Tulba, že svou dcerušku nevystavil žádné lehkovážné zábavě; vždyť po čtvrté ráně Beatrice prosí, aby ji zachránil, pátá padne vzápětí a ozývá se bědování: „Pro všechno na…“

„Šest!“

„…na světě, já umřu. Ona…“

„Sedm!“

„…mne zabije!“

„Osm!“

„Prosím! Já…“

„Devět!“

„Ááááí“

„Deset!“

Ovšem, že člověk vystavený intenzivní bolesti špatně artikuluje, často svým tyranům slibuje plamennou mstu a pak, má-li možnost vyslechnout si, co byl povídal, zjistí, že jeho věty jsou guláš bez řádu a logiky, že přání: „Chcípněte!“ zní spíš jako: „Cíněte!“ třebas se lze obávat, že když tohle řval, neměl v úmyslu nikoho kovovat. Není tady rozdíl mezi mužem a ženou a větší pitomost než předchozí řádky snad není, jak by prosím vás dokázala Beatrice plakat a úpět souvisle?

„Ach tatínku, já nevydržím…zaraž tu děvku…udělej s ní cokoliv…uškrť ji…zastav ji…ať mi neubližuje, prosím!“

„Neukvapujte se, vážený pane,“ uklidňuje Rita pana Tulba, který vstává. „Podívejte se dolů, kunda je vlhká a slibuji, že až skončím, poteče šlem proudem.“

„Já ale nechci,“ křikne Beatrice. „Táhni k čertu! Táhněte k čertu oba!“

„Čas na roubík,“ poznamená Rita. „Otevřte pusinku, milánku…když neposlechnete, vysázím vám deset navíc…á, vidíte, že to umíte…sluší vám.“

Literární manýrou, je-li řeč o mučení, bývá mdloba v půlce exekuce, kdy kat posečká, oběť je probrána studenou vodou a teprve pak se pokračuje - jenomže Beatrice neztratila vědomí, i přes roubík chrčela a sténala, kňučela a nadávala, prostě odolná konstituce; když bylo po všem, ulevovala si jadrnými výrazy, které by pohoršily i kněze.

„Škoda,“ řekla slečna Rita. „Konec! Pane Tulbe, pojďte sem. Sáhněte si! Co cítíte? Zažil jste ji kdy takovou?“

Pasivní flagelantství prospívá tělu a povzbuzuje ducha, jak tvrdí markýz de Sade, když se lady Clairwillová položí na podušku a dá si vysázet dvě stě štípaných; z toho soudím, že jsme desetkrát změkčilejší než byly naši předkové – nu, je také pravda, že i fantazie polevila a že naši spisovatelé vystačí se skrovnějšími prostředky; a aby vykreslili zloducha, stačí jim zakuklený terorista, co mluví rusky.

Charašó, rebjáta! Pajďom!

Stovky ohledů a tisíce zákazů svázaly lidské ruce, vždyť se nebojíme vést války, pouze se stydíme, co by tomu kdo řekl a když nepřítel padá do kolen, už spěcháme, abychom mu nabídli kapitulaci, místo abychom jej k místu dohody dokopali; Beatricina pochva byla nasliněná, mastná a dychtivá, jenže zadek zmalovaný a proto se pan Tulb ostýchal využít situaci a nerozhodně se nad ní zastavil.

„Nebude si ztěžovat,“ poví slečna Rita a hladí dívčino poprsí.

„Vy mne neodvážete?“

„Kdepak!“

Následující akt opomineme, stačí poznamenat, že Beatrice na jeho konci povykovala slastí. Jenomže zadek bolel dál.

Protože se mi nepodařilo vyčerpat penzum stránek, a nechce se mi pouštět do dalšího líčení, jako náhradu si vyslechněte přednášku o krutosti, jaké máte zapotřebí.

Etymologicky vzniklo slovo sadismus ze jména božského markýze a nelze pochybovat, že ti, kteří si svou rozkoš nazvali, jednali v dobrém úmyslu a v domnění, že se zavděčí velkému duchu. Vzlétl-li by však markýz nad nebesa a upřel zrak na naše hemžení, jaké zuřivosti by asi propadl – konají se zde dýchánky, dobrovolné session, kde nikdo nikoho do ničeho nenutí; takový dnešní sadista je vlastně demokrat, neubližuje bez vědomí postiženého a vytvořil si hierarchii paní, pánů, otroků a otrokyň. Libuje si v kůži, v kýči a braku, zatímco markýz byl navýsost umělcem.

Když na pěti svých stránkách neumučil na šest set mužů, žen a dětí, nebyl spokojený a sotva dočetl Justinu, úpěl a naříkal, že v ní neprojevil sdostatek odvahy a že smrtí tam je poskrovnu.

Když Julietta popravuje v Neapoli do rytmu hudby, když Kateřina Veliká připravuje zkoušku jedem na mužikovi k nerozeznání podobnému na jejího syna, dost málo se ptá, zda jejich zločin si získal plebiscit; a ať si kdo chce nesouhlasí; z hlediska evoluční teorii, kterou markýz svým způsobem vyznával, mají pravdu.

Masochisté ať si prosím své zachovají, jejich prorok psal kýč a brak přesně tak, jak jej oni napodobují, ale markýz de Sade, který prý má být rehabilitován, si zaslouží, aby jeho jméno bylo ve znaku skutků více ušlechtilých a méně pitomých.

„Jsem chlípný, ale nejsem vrah,“ pravil a toto by měli všichni vědět. Každý jeho román, který licoměrně nakladatelé háží na trh jako erotický, je spíš filosoficko-didaktickou pomůckou pro výchovu nezletilých, takový Emil naruby.

Ale to jsem odbočil, jak řekla Klára, když si přečetla, co jsem napsal. Mimochodem, nevadí ji, že je tahle kapitola kratší, naopak by přivítala, kdybych se tolik nerozplýval nad výpraskem, na kterém ona neměla nejmenší účast.

„Co na tom,“ řekla pohrdavě. „v podstatě jsi jen podal, jak Bea dostala na holou a jak ji její tatík znásilnil, což se všem zamlouvalo. Přitom jsi pominul, že původně chtěl přeříznout tu tvou záhadnou slečnu Ritu. Dovol mi ovšem poznamenat, že v příští kapitole budu já a že má čtenář smůlu – a tahle ryšavá zrzka se nebude předbíhat.“

„Ryšavá zrzka,“ křičel jsem. „to je opakování, tautologie!“

„Rita je ryšavá zrzka,“ řekla Klára pokojně. „vždyť ji dobře znám.“

A bylo to.

Závěrečná řeč autora:

Nerad bych končil předčasně, je ale bohužel mým zvykem těkat, tj. ne snad, že by mne nudilo psát Krvesmilnou historii, ale přece jen mám přání zkusit něco jiného, například vytvořit stránku o zbraních, na kterou se už s jedním mým přítelem dlouho chystáme. Proto se s KH na pár okamžiků odmlčím a vrátím se k ní až tehdy, bude-li ohlas takový, že mne povzbudí k další práci. Myslíte-li si tedy, že by vám KH stála za to věnovat jí kapku chvály, napište na známý mail: paulivan@email.cz

Zpět k seznamu povídek

ZPĚT K ÚVODU