Autoři a díla (stránka se tvoří)
Není mým cílem rozepisovat se zde o spisovatelích, které kdekdo zná a nebo o kterých někteří nikdy neslyšeli; mé znalosti nejsou encyklopedické a navíc považuji za nudné se probírat takovýmto druhem textu. Už dávno jsem se vzdal toho doporučovat komukoliv cokoliv. Je to snad vina těch knih, že je nikdo nečte? Nebo snad vina čtenářů, že mají jiné zájmy?
Seznam jmen autorů (klikněte sem, pokud nechcete dál číst)
Pravděpodobně ne, spíše je lépe ukázat na školní systém, na preference doby a nekonečnou zkaženost toho, co se dnes rozumí pod slovem literatura. Tuším, že to má být skupinka klasiků, většinou nudných k zbláznění: kdo se má vyznat v tom, že každý z nich byl geniální a přitom ne každý uměl psát? A co hrstka intelektuálů, která louská Dostojevského a každé sprosté slovo má za znamení doby? Budou mít příští generace tu smůlu, že tihle přežijí v čítankách a byť dnes ani nesneseme pohled na ně, za sto let se oni stanou vzorem pro další uvzdychanou happy few? A nebo si pod literaturou představit zástup nadšenců a pošahaných grafomanů, kteří, dřív než vezmou knihu do ruky, stihnou napsat román?
Já nevím, netroufám si to určit, a proto zástup autorů a děl bude záležitost mého gusta. Protože se dnes už nebudou moci bránit, položím je vedle sebe a napíši o nich, co se mi zlíbí, stejně jako z nich vyberu pasáže, které podle mne o nich hovoří dost jasně. Možná že se někdo ušklíbne, poví si něco o tom, že můj výčet nesvědčí o velké sečtělosti, takové mi nezbývá než poslat k čertu a přiznat, že i já dost času promarnil s klasiky; ale nedosti na tom, já jím plýtval i na autory módní; v každé této oblasti jsem lovil a na svou zodpovědnost prohlašuji, že jen málo toho, co bylo napsáno po roce 1650 stojí za to číst a nekazit si tím vkus.
Poznámka: Měl jsem dobrý úmysl ke každému spisovateli přidat reprezentativní vzorek. Bohužel by se tahle snaha o vaše povzdělání, jak už to bývá, neobešla bez jisté námahy z mé strany. Proto sem možná oskenuji vybrané stránky a vy si je budete moci stáhnout. Přinejmenším bych rád dal k dispozici Sadeovu Juliettu, zbytek si půjčíte v každé městské knihovně.
Robert Merle - napsal Malevil a v něm položil základy nejvyváženější formy románu; použil ji pak v šestidílné rodinné sáze z Francie 16. století (Osudy Francie), která bude tím nejlepším, co se kdy na papíře objevilo. Dědictví otců jako úvodní a zahajovací je a musí být nejslabší dílem, uvede do děje a doby, proto s ním mějte trpělivost. Ale už studie Petra ze Sioraku v Montpellieru (V rozpuku mládí) přesvědčí, že jsem nelhal, a další díly mne tuším ze lži neusvědčí. Jsou to: Mé dobré město Paříž, Vladař na scéně, Horoucí láska, Svítání. Nakonec bych touto cestou rád poděkoval překladateli Miroslavu Drápalovi; jsem totiž přesvědčen, že bych nikde nemohl najít krásnější a tvárnější češtinu než právě tu v jeho překladu Osudů Francie.
Rudyard Kipling - protože nositele Nobelovy ceny se nesluší představovat, podotknu jen, jak velice mne překvapuje, že Kipling to ocenění získal: vždyť on uměl psát, přísahám, že uměl, a na čtenáři mu také záleželo. Snad omyl ve Stockholmu, za ten se na ně nezlobme, jak se říká, i hloupé kuře zrnko najde. To, že je autorem Knihy džunglí, ví každý, že napsal Bajky a nebajky, i to si někdo vzpomene, avšak pozor: Stopku a spol. zná ke své škodě málokdo. Sousto pro labužníky, i když běžného čitatele možná odradí navýsost stručný sloh; po prvé je dost obtížné se orientovat a proto nezbývá než doporučit opakované čtení
Karel May - další autor, kterému netřeba reklamy; a rozhodně není kacířství, že jej řadím sem, mezi největšími mistry. Zaslouží-li si fantazie mít svého malíře, pak ho má v něm: žádný cestopis, žádná seriózní kniha o Orientu vám východ nepřiblíží tak jako jeho šestidílný cyklus Ve stínu pádišáha (Pouští, Divokým Kurdistánem, V balkánských roklinách, Žut atd.). Byl a nebo nebyl May v Africe, v Americe a v Asii? Na tom nesejde, skutečně ne, mentalitu Turka, Araba nebo Kurda on vykreslí natolik přesvědčivě, že víc už o islámu vědět nepotřebujete; uvěříte lépe jemu než stovkám orientalistů.
markýz Donatien Alphons Francois de Sade - spíš filosof než spisovatel, proslulý bez toho, že by kdo znal jeho dílo. Vynikající sloh, ale nebýt další přepracování Justiny plné mučení a bolesti, sotva by se našel někdo, kdo by ji považoval za zábavné čtení. O to lépe se daří Juliettě, Justinině sestře; je totiž stručnější, hutnější a také ohavnosti zde líčené překonají vše; nic není na světě děsivějšího než ona.
Frank Herbert - představitel sci-fi a podle mne svým způsobem filosof, fantasta a ekolog. Jeho styl vás neoslní, za to je to autor poctivý, důkladný a slavný; nespočítal bych kolik nepodařených epigonů Duny se vyrojilo a kolik z nich jasně předvedlo všechny Herbertovy chyby. Nicméně, co se u něj rozpouští v množství, u nich je vytknuto a oni se tím ještě chlubí. Kromě Wyndhamova Dne trifidů asi to jediné, co stojí za to ze sci-fi znát, tím však nechci tvrdit, že by Dunu a Den trifidů bylo možné srovnávat
Patrick Ryan - autor, o kterém nevím vůbec nic, jen to, že napsal povídkový román Jak jsem vyhrál válku a to docela stačí, abych jej tady měl a abych upozornil, že se nejedná o dílo protiválečné, jak se ho mnozí snaží prezentovat, jako spíše epos protivojenský, a ani to ne doslova; upřímně řečeno nejsem přítelem urputného hledání dalšího smyslu u knihy, která je tak bezelstně zábavná.
sir A. C. Doyle - ruku v ruce s Sherlockem Holmesem další představitel povídkového románu, lékař, kterého hnala touha psát něco lepšího; budiž mu tedy útěchou, že stvoření Holmese je víc než dost, aby byl tím, před kterým se musí ostatní v úctě sklonit.
Richmal Cromptonová - první žena v mém výčtu a snad jediná autorka celého světa, co se pohrdavě obrátila zády k lásce a místo toho stvořila Jirku. Další povídkový cyklus spojený hlavním hrdinou a abych nezapomněl: je to literatura pro děti, proto dost dobrá pro každého.
Andrej Sergejevič Někrasov - opět autor povídkového románu, opět autor jediné knihy ( o které vím), a opět vynikající představitel literatury pro děti. Dobrodružství kapitána Žvanilkina pořiďte svým malým a pak je čtěte spolu s nimi. Za Žvanilkina, Sochora a Fuchse jsem ochoten dát ruku do ohně.
Astrid Lindgrenová - autorka se slušným renomé a zasloužil-li by si kdo Nobelovu cenu, pak ona za Pipi Dlouhou punčochu. Spolu s Někrasovem je Lindgrenová skutečná paní svého pera, mistr stručného a vše říkajícího slohu, Pipi není a zřejmě nebude nikdy překonána.
Xenofón - Athéňan, který nevěřil na demokracii, a spolu s Platónem, svým současníkem, doufal v ideálního vládce. Svým způsobem snílek, ale za to praktický, a jeho Kýrova výchova nejenže poučí, ale i nenudí. V Kýrově anabázi pak poznáte, jak nesnadné je řídit se vlastními radami.
Gaius Iulius Caesar - zmínil jsem ideálního vládce a hned, abych vás nenapínal, vám jej nabízím. Zápisky z války galské nejsou pravda čtením jednoduchým, za to poučným, a chcete-li se poučit o povaze Galů a Germánů, tady máte příležitost.
James Herriot - veterinář, ve svých prvních třech knihách ze sebe vydal všechno, zbytek už je jen paběrkování a těžení z vlastní slávy. To mu nezazlívejte, mnozí nedokázali ani to, takže doporučuji To by se zvěrolékaři stát nemělo, Když se zvěrolékař ožení a Zvěrolékař mezi nebe a zemí.
Francois Rabelais - něco, co se už nikdy nebude opakovat, jedinečný román - jedině v superlativech se dá uvést Gargantua a Pantagruel. Na dnešek záležitost rozvláčná, snad i málo pochopitelná, proto jej nemohu doporučit s až tak klidným svědomím, vkus se mění, nicméně opomenout naše dva obry by bylo žalostné.
email: Paulivan@email.cz