Van a Beátino dobrodružství

Jeden čas jsem se stýkal s dívkou, která mi tvrdila, že pro ni není žádný problém svést jakoukoliv ženu. Když jsme spolu sedávali v kavárně, objednala víno a potom se klidně pustila do debaty o svých vítězství. Nikdy jsem nepoznal větší chlubilku. Když jsem ji poslouchal, měl jsem dojem, že na světě neexistuje jediná žena, které by se ona nedokázala vetřít pod sukně.

„Každá je ze své podstaty lesbička,“ vykládala Beáta. „a přeje si být sváděna, něžně a vytrvale. Nezáleží ji na tom, zda to je chlap a nebo já. Věř mi, například tamhle ta servírka, co po tobě pokukuje. Tobě se nelíbí, proto se jí vyhýbáš pohledem; vhodná doba, abych se do věci vložila já. Chceš to vidět?“

„Ne,“ řekl jsem. „ne ale proto, že bych se o tom nechtěl nechat přesvědčit, jenom mi připadá zbytečné plýtvat tvým talentem na tu holku. Jak jsi si všimla, mně se nezamlouvá, je moc obyčejná. Nicméně…“

„Nicméně?“

„Nicméně vím o ženě, kterou by jsi mohla pokusit se svést.“

„Pokusit se? Miláčku, já se nepokouším, já svoje dostanu, žádná mi zatím neodolala. A dost pochybuji, že ta tvá oběť by mohla být výjimka.“

„Takže žádné podmínky?“

„Je ta dotyčná hezká?“

„Ano. Okolí ji považuje za zachovalou krasavici.“

„Zachovalou, miláčku? Kolik jí je?“

„Pětačtyřicet.“

„Takže zkušená ženská. Ty mi to ulehčuješ. Kdybys mi dohodil patnáctku, šestnáctku, to by se mohlo zkomplikovat. Ale pětačtyřicítka! Kdo je to?“

„Moje teta.“

„Ale! Ta distingovaná dáma.“

„Znáš ji.“

„Miláčku, každý ji zná. Zaručuji ti, že do měsíce ji mám v posteli, pokud mne k ní ovšem zavedeš.“

„Zítra?“ zeptal jsem se.

„Zítra.“

 

 

Má teta nebyla v pravém slova smyslu distingovaná, tenhle vnější dojem uměla znamenitě pěstovat, proto žádný div, že ji Beáta označila tak, jak ji označila. Jenomže já dobře prohlédl, že ona (které se mimochodem kořilo celé město) se nese vzpřímeně ne proto, že by to její záda narovnávala pyšná duše, nýbrž proto, že jako malou ji matka nutila celé hodiny stoupat a sestupovat po schodech s atlasem na hlavě.

Důkaz o tom jsem našel v tetině korespondenci, ve svazečku růžovou mašličkou převázaných epistol, v jakési naivní zpovědi dřívější přítelkyni, nyní už zapomenuté a zasuté do zásuvky paměti stejně hluboké, jaká byla ta, ve které jsem dopisy objevil.

Jistěže je teta neskrývala, vždyť ona nepatřila k těm, kteří se ostýchají stydět se za hlouposti a zmatky dětství; když jsem se na to optal, s nepředstíraným úžasem se začetla do těch řádků – pak složila list do klína a citlivě si povzdechla: „Ach, to už je tak dávno, jaké absurdnosti mne to tenkrát napadaly. Nepochybně záležitost dětství, ještě že jsem ze sukýnek stačila vyrůst.“

Samozřejmě, že jsem k tomu nic nepoznamenal. Ostatně, neměl jsem důvod se domnívat, že by se teta skutečně neuměla zbavit svých dřívější pošetilostí; byla vážná natolik, že se v její přítomnosti nikdo neopovážil ani povykládat anekdotu; sotva se přiblížila, každý hned přeladil na vhodnější notu a ti obratnější pokračovali, aniž by se v řeči zaškobrtli.

Jistý pán, který roztál jak naší mladou společností, tak i několika sklenkami vína, nám slíbil vyprávět košilatou historku. V ní měla hrát hlavní roli jeho služka, pes a zapomenutá láhev whisky.

„…a ona, skoro pověšená na zácloně, řve na psa, oba opilí jak zákon káže – a soudím, že lepší příklad, kam až vede nezřízené opilství bych vám, mí mladí přátelé, dát ani nemohl,“ končil a hnal se políbit tetě ruku. „Nic nás, milostivá, nepoučí lépe než sám život, viďte.“

A když jí líbal tu ručku, každý mu tiše záviděl.

Soudím, že ani dnes, kdy už žena nemá co skrývat (vše odhalily učebnice biologie), by málokdo prošel kolem tetiny ruky bez povšimnutí; stalo se zvykem snít nejen o tetě, ale i o její pěstěné a elegantní dlani.

„Představ si ty prsty na ohonu,“ šeptal mi bratranec. „jsou dlouhé a obratné, Vane, za to se ti zaručím. Nemusela by nic jiného než ke mně přijít, vzít mne za něj a …“

„Služka na zácloně a řve na psa, dost ošklivé naučení,“ řekl jsem. „Nepovídal jsi, že strýc odjíždí na služební cestu?“

Já sledoval tetu s netajenou zvědavostí. Zatímco kolem se muži obdivovali jejím ladným a vznešeným gestům, kultivované mluvě a dalším ctnostem, kterými ona oplývala, uvažoval jsem, co se asi děje v hlavě té, která je už skoro patnáct let milostným symbolem svého města.

Tohle zaváhání, když se přidala do kroužku zdejších přátel historie a tlumeně s nimi hovoří o přednostech antického života, to zaváhání bylo vypočítaným tahem umělkyně a nebo skutečně cítila nejistotu?

A copak se nečervená, když pan profesor horuje pro přirozené a od přírody odvozené mravy, když se s nadšením zmiňuje o freskách v Pompejích, jistěže těch nevinných a ne zamknutých; teta se ale od něj přesto odtahuje.

Tihle přátelé historie navštívili ve vší počestnosti každou mramorovou zříceninu, přesto jenom ona slyší dvojsmysly v profesorově hlase.

 

„Milostivá,“ řekne Beáta a dívá se tetě do očí. „máte šikovného synovce.“

„Ach ano, mám ho velmi ráda.“

Divím se, že se Beáta nevzdává, vždyť teta ji hned po několika zdvořilostech, z Beátiny strany spíš odbytých, řadí mezi ty, o kterých se bude zmiňovat pouze s korektní a neosobní zdvořilostí; naznačuje, že ji dívčina společnost nudí a možná i pobuřuje.

„Van mi o vás mnoho vyprávěl,“ řekne Beáta a zní to všelijak.

„Ano?

„Ano, je až s podivem, kolik se toho o vás stačil dozvědět. Vždyť tu pobyl sotva dva měsíce.“

„Dva a půl,“ opraví jí teta.

„Ale i tak, že? Možná má trochu slídivou povahu.“

Beátiny černé oči se zalesknou a chladné tetiny se obrátí na mne. Já ale hledím z okna a mávám komusi na zahradě. Je tam jen zahradník, navíc skloněný k práci; a kromě toho na vnějším vyleštěném plechu mám dění za sebou jako na dlani.

„Jak to myslíte, slečno?“

„Nic zlého to není, nebojte se,“povídá Beáta a její hlas je skrznaskrz prolezlý falší. „On se zase nesvěří každému, přiznám se, že mi dalo zabrat, než jsem těch pár drobnůstek z něj vyrazila.“

„Domnívám se, že na mém životě není nic, co by stálo za váš zájem.“

„Pár indiskrétních maličkostí se týká každého,“ tvrdí Beáta a změní téma. „Prý máte hezké ruce, milostivá. Vyznám se v chiromantii, ukázala byste mi je? Někteří lidé se kupodivu bojí, že na ně jejich ruce prozradí jakási temná tajemství. Směšné, že ano?“

„Nevěřím na nesmysly.“

„O to lépe. Nemáte se proto čeho bát. Dovolíte?“

A i přes odpor, který teta klade, Beáta nezdvořile chytne paži a táhne je k sobě. Přitom se rozplývá: „Krásné ruce, krásné. Počkejte…Podívejte na ty slabé čáry…Smím vám stáhnout prsten? …No ano. A tady! Podivuhodné…Nikdy bych…Ale ano, už to bude tak!!!“

A aniž by Beáta cokoliv prozradila, s podivným spěchem žádá o propuštění. Prosí o to navýsost chladným tónem, jasným, ale přesto bezbarvým hlasem, stojí vzpřímená jako svíčka – teta, stejně jako já, čte v černých očích dívky silné opovržení a odpor.

 

„Vane!“

„Ano, teto?“

„Co jsi jí napovídal?“

Ta hrdá a vždy tak upjatá žena se držela stolu, krásné ruce se jí třesou rozčilením.

„Neřekl jsem jí nic, co by nebyla pravda,“ pověděl jsem a zvedl se k odchodu. „Omluv mne, teto, musím za ní.“

 

V následujících dnech začala série velkých plesů a banketů, vlastně teprve nyní zahájili místní veličiny sezónu, to předtím nazvěme jako generálku, či jak to divadelníci označují zkoušku před premiérou. Úspěšný rok, výnosy na burze, příjezd absolventů škol z nejlepších rodin, to vše slibovalo, že na tyhle dva měsíce se hned tak nezapomene.

My s Beátou se účastnili každé zábavy, nikde jsme nechyběli a krom toho, že jsme se zaobírali sami sebou a něžným poutem, které mezi námi vznikalo, dávali jsme si záležet na tom, abychom pokračovali v plánu.

Kromě půvabných debutantek se zájem mužů jako obvykle upíral na mou tetu a být s ní na každém její kroku, určitě bych ji nepřistihl v situaci, kdy by nebyla zamluvena na méně než pět tanců dopředu. Mimoto, v nepřítomnosti strýce, byla slaměnou vdovou a proto mnoho z dřívějších odmítnutých doufalo, že bez manželského dohledu a dozoru se i hrdá panička dá svést k malému románku.

My s Beátou a dalšími mladými se věnovali vlastním druhům potěšení, nicméně oba jsme v okamžiku, kdy na nás teta pohlédla, se hrdě napřímili a otáčeli se k ní zády. Také jsme nezůstávali tam, kde se přiblížila ona, i v tanci jsme důsledně vyhledávali odlehlý kout parketu.

Jako další záludnost, kterou navrhla Beáta, jsme prováděli toto:

Jistě víte, že mladá společnost se neobejde bez pomluv. Zásada ‚Nic není svaté‘ vládla i mezi námi a tak jsme se drbům oddávali se sotva chvályhodnou pílí; nic zvláštního, povíte se a nemýlíte se, nicméně my s Beátou si na paškál brali vždy ty, se kterými teta právě promlouvala.

Hovořila-li s panem továrníkem, my okamžitě vyrukovali s historkou, která neukazovala toho muže jako lidumila. Ostatně, byl to lotr, jenomže na dálku nikdo nerozezná, že zvědavé pohledy a potutelné úsměvy patří vašemu sousedovi, a ne vám. A protože my trpělivě dodržovali výše uvedenou taktiku, žila teta v přesvědčení, že o ní roztrušujeme fámy. My však na ni pěli jenom chválu.

 

„A poslyš, Bertíku,“ ptala se teta nenápadně bratrance. „nezdá se ti, že se mi Van vyhýbá?“

„On? Naopak, oni tě, teto, jedině chválí.“

„Oni?“

„Přece on a ta jeho Beáta.“

 

 

Byla to pravda, jenomže celé naše chování to popíralo, navíc jsem se přestěhoval od strýce k jednomu příteli, což teta musela považovat za vyvrcholení mého znechucení její osobou. Skoro se zlomila, držela se spíš ve stínu a společenské akce, kterých bývala ozdobou, se pro ni staly utrpením; nakonec nevydržela a na jednom plese scházela, skolila ji prý chřipka.

 

 

„Neříkala jsem to,“ ptala se Beáta vítězoslavně, když jsem jí ukazoval dopis, ve kterém mne teta volala k lůžku.

„Sehráli jsme to výborně.“

„Ano, Vane, moc dobře nám to šlo. Jenomže, jak víš, teprve teď se ukáže. Musíš trvat na tom, že ji budu ošetřovat.“

 

Teta neležela, přijala mne v křesle, kde zůstala ve stínu, zatímco já měl stát na světle. Ukročil jsem stranou a octl se v tmavém koutě.

„Ano, teto?“

„Vane,“ řekla. „nebudu chodit okolo horké kaše. Od nešťastné návštěvy toho děvčete se nemohu zbavit pocitu, že tvá náklonnost ke mně, tvé tetě, ochabla a dokonce, zde bych se ale ráda mýlila, se zdá, že se v tvém chování objeví prvek odporu, sotva se mnou vejdeš do styku.“

„Hloupost, teto.“

„Ta Beáta naznačila, že jsi jí o mně prozradil nějaké skutečnosti. Byla to snad domněnka, která se pak potvrdila tou nesmyslnou chiromantií? Já si ale skutečně nejsem vědoma, že bych kdy provedla něco, čím bych si mohla vysloužit něčí odsouzení. Mne trápí, Vane, že by mne to děvče mohla u tebe pomluvit.“

„Teto,“ řekl jsem důrazně. „nevím o ničem, co by potvrzovalo tvá slova, spíše konstatuji, že se ty snažíš Beátě uškodit. Je to hodná dívka, navíc si tě velice váží. Ona tě má za distingovanou dámu a ty na ni tady kydáš hnůj. Bude lépe, když odejdu.“

„Ne, Vane, počkej!“

Teta ke mně rychle přistoupila.

„Chci po tobě čestné slovo.“

„Jaké?“

„Že nemáš důvod mnou pohrdat.“

Pokrčil jsem rameny.

„Jestli chceš,“ řekl jsem. „pošlu sem Beátu.“

„Ale to slovo...“

„Přijmeš ji?“

Ubohá teta kývla.

Řekl jsem: „V tom případě ti své slovo dávám.“

 

 

Bylo by na čase seznámit vás, jistě dost zvědavé, se skutečnostmi, které vám zatím vnesly záhadu do života. Jakže, ptáte se (nebo byste měli), co se to tu děje a jaký nesmysl nám to přikládá ten darebák k uvěření: hrdá žena, jakou je jeho teta, žena, jakou my všichni známe takovou, jak jsem ji byl popsal, by měla pro pár pomluv a narážek ztratit celé své sebevědomí? Pche!

Jenomže, čtenářko a čtenáři, o pomluvě nepadlo ani slovo, právě naopak, Bertík vám to ostatně dotvrdí, běžte se jej zeptat; naše kampaň byla substilnější, méně nápadná a souhlasím s vámi, že zdravě sebevědomá žena by v ní neutrpěla újmu.

Nu ano, zde ovšem máme co do činění s paní, která až do třicátého roku svého života žila mimo naše město, s ženou, co se vdávala mladá a šťastná, že se zbavila tyranství vlastní matky; a do smrti prvního manžela byla víc dítětem než dospělou; teprve, když ji on opustil a donutil ji schovat úsměv do černého, mohl konečně přijít můj strýc a šeptat jí, jak velice se obdivuje veškeré její vážnosti a melancholii. Odvedl ji k nám, oženil se s ní a způsobil s ní ve společnosti poprask.

Stejně jako dáváme přednost dramatu před komedií, tak i naše honorace se cítila být okouzlena decentně smuteční krasavicí, okamžitě se rozběhl koloběh šepotů a dohadů, a ten, když se v konečné podobě dostal k tetině sluchu, ji zaujal. Byla polechtána marnivost a tmavá maska toho památného roku už zůstala na líbezné tváři.

Ptáte-li se, co bylo tady dřív, zda slepice nebo vejce, pak přijměte mé tvrzení, že vejce; kraslice namáčená do příslušně sklíčené barvy, pouze tuší pomalované rysy, za to elegantní a vděčné.

Ze své zkušenosti víte, jak je skořápka křehká a jak stačí křivější pohled, aby ta popraskala. To byl základ mého a Beátina plánu, takhle jsme to vydumali a teprve nyní, když svršek nevydržel, jsme se chystali pojíst z chutného vnitřku.

 

„Ta Beáta,“ pověděla mi po týdnu nemoci teta. „se mi začíná zamlouvat, je taková živá a přirozená, neohlíží se skoro na nic, zábavně spontánní povaha, nemyslíš?“

„Hm.“

„Chci tím říct, že já, myslím tím žena s už vytvořeným žebříčkem morálních hodnot, se s ní mohu stýkat beze strachu a s jistotou, že to budu já, kdo na ni výchovně působí. Není obava, že by tomu bylo naopak.“

„Ano, teto?“

„Proč to říkám? Vane, obávám se, že mladí mužové by se měli setkávat ne s těmi, kteří podpoří jejich charakterové závady, ale s těmi, kteří jim příkladem ukáží správnou cestu; co jim lépe pomohou vykročit na cestu životem. Prostě, Vane, nemohu si pomoci a musím tě před její společností varovat.“

„Jak to?“

„Chápej mne dobře,“ teta si vzdychla. „ netvrdím, že je špatná, nicméně schází mi u ní záruka jisté solidnosti. A právě solidnost by ti měla být v tvých letech společníkem.“

„Dost možná.“

„Třeba by bylo lépe, kdyby jsi s ní na čas přestal udržovat kontakt.“

„Ale?“

„Máš ji rád, já vím (další povzdech), a nic proti ní, jenomže se strýcem jsme slíbili tvým rodičům, že na tebe dáme pozor a já prostě nemohu s čistým svědomím podporovat vaše přátelství.“

„Takže?“

„Takže, Vane!“

Teta se napřímila, přistoupila ke mně a třebas až do teď se zdála být milovanou příbuznou, nyní se jejích očí zmocnil obvyklý chlad a hlasu se vrátil panovačný podtón. „bylo by vhodné si najít jinou zábavu. A já jsem ochotná, neboť se necítím docela zdravá, dělat té dívce společnost. S radostí totiž konstatuji, že ona našla v mé přítomnosti zalíbení a tak se může přihodit, že ji naučím vytříbenějšímu vychování, než se jí dostalo v domě jejích rodičů.“

„Teto, Beáta je od svých tří let sirotek,“ řekl jsem.

„Ano?“

„Jistě.“

„O to víc potřebuje v životě poradit.“

„Tvoje rozhodnutí. Rozloučíme se?“

„Počkej! Omezíš s ní tedy styky?“

„Jak si přeješ, teto.“

A políbil jsem jí na rozloučenou krásnou ruku.

 

„Hrůza, jak je naše horní třída nevzdělaná,“vyprávěla potom Beáta. „nikdy se to asi nepřestane opakovat: když chci být ctnostný a ctěný, nic nepokazím, když se s úctou zmíním o spolehlivě mrtvém klasikovi. Tuším, že si to můžeš, Vane, srovnat s vínem, i tady platí, čím starší, tím lepší. Můj ty bože, tvá teta mne požádala, abych jí předčítala z její knihovny. Těch knížek, Vane! Do jedné v kůži! A i ten výběr nebyl špatný! No nic, zahájila jsem Sienkiewiczem, Quo vadis přijala naše pacientka se spokojeným výrazem, velice si libovala v té nudné historii potravy pro lvi, kdybych jí ale vyprávěla o konzervách, netvářila by se tak blaženě. Nicméně nad osudem pohana Petronia skoro zaslzela. A když jsem jí oznámila, že její knihovnu kdosi zaopatřil i dílem našeho arbitra elegance, zaradovala se; chtěla, abych pokračovala v Satirikonu.

Já ji varovala, ale ona se tak nadchla pro tu ušlechtilou smrt, že nic ji nemohlo zastavit.

„I já slyšela, že je to věc rozmarná,“ řekla mi skoro s úsměvem. „ale klasik je klasik.“ Budiž, četla jsem a po očku sledovala naši hrdopyšku. Už nemohla nic vzít zpět a tak mne vyprovodila po celé té zmatené a neúplné záležitosti, tváře jí skoro hořely, když stará čarodějnice zpracovává hrdinův zadek ocasem namáčeným v roztoku pepře. Pak jen řekla: „Starý Říman a přece...“ a na víc jí nestačil dech.

„Když už jste v tom našla to zalíbení,“ pověděla jsem jí. „budu zítra pokračovat se starým dobrým Rabeleisem. A sotva Panurgos vykuchal fenu, aby se mstil svojí vyvolené, tvá teta nevydržela, a celá rudá mne prosila, abych vybrala něco ušlechtilejšího. Proto jsem sáhla po Sapfó a dala si s přednesem velice záležet, a potom, aniž by o to ona stála, jsem jí vyložila obhajobu meziženské lásky jako takové. Uvedla jsem pár příkladů z historie, nějaké jsem si přimyslela a zejména jsem kladla důraz na vztahy ženy starší a mladší. Nechala jsem jí to rozležet v hlavě a zítra se uvidí.

 

 

„A ty, Vane,“ ptala se mne teta toho večera. „jsi si našel novou zábavu?“

„Jak se to vezme, teto, utrácím svůj čas a peníze v kasinu.“

„Prohráváš hodně?“

„Já nehraji, teto.“

„A co tedy u rulety?“

„Platím za krásné ženy jejich účty.“

„K čemu to?“

„Počítám s jejich vděčností.“

„Není to hanebné?“

„Ovšem.“

„A proč toho potom nenecháš?“

„Snad proto, že čest nemá u hracího stolu co dělat. Muž, který prohraje všechen svůj majetek, si po večeři prostřelí hlavu, žena nabídne raději to poslední, co zbylo: rozpustí vlasy a svlékne šaty; nu, a k tomu potřebuje vždy bohatého společníka. Těžím ze situace, do mrtě zneužívám jejich neštěstí - a s radostí tě ubezpečím, že mi jsou ony za to vděčné.“

„Povídej o tom.“

„Teto, když jsem tebe viděl u rulety, zdálo se, že je ti lhostejné, kam se kulička dokutálí a do které jamky zapadne. Prohrála jsi tolik, kolik jsi vyhrála a vyrovnané skóre tě uspokojilo, odtáhla ses od stolu a dala najevo, že nepochopíš hazardní hráče, kteří ztratí poslední košili. Skončila jsi s hrou dřív, než jsi začala hrát - jenomže ženy, o kterých hovoříme, se ponořily do hlubokých vod a kdyby jsi se ty, teto, kdy potápěla, poznala by jsi svíravý pocit, když dochází vzduch. Způsobuje to mimochodem oxid uhličitý v krvi; není to nedostatek kyslíku, ale přebytek špatné látky, co hrozí roztrhnout ti plíce; a když vydechneš, uleví se ti. Stejně jako, když se posadíš k hracímu stolu, jsou to chvilky, kdy se lze soustředit na jedinou věc, totiž na své celé tělo. Vybíráš-li se milenky z řady těch nešťastnic, úročí se ti kapitál, který by se jinak nezhodnotil v náruči nejlepší děvky.“

„A k čemu to je dobré?“

„Ví bůh,“ řekl jsem. „ale mne to baví.“

„A co si, Vane,“ zeptala se teta pátravě. „myslíš o lesbické lásce?“

„Jenom to nejhorší,“ řekl jsem bez mrknutí oka a z hlavy parafrázoval jakýsi tetin výrok týkající se nemanželských dětí. „je to proti morální přirozenosti člověka, spouštět se jen za cílem pochybné rozkoše, pro pár okamžiků, po kterých v lepších případech nezbude nic a v horších břemeno, co musíme dál vláčet životem.“

Horlil jsem jako nejzarputilejší kvaker a spoléhal na to, že taková řeč může poslouchajícího jedině vydráždit a přesvědčit ho o opaku svým základním omylem, totiž neomylností, z jejíž pozice své přednášíme.

Teta skousla rty a jedovatě pověděla: „Že jsi najednou výlupek vší ctnosti!“

„Každý máme své chyby, já se za ty své nestydím.“

„A já snad ano?“ ptala se teta.

„Tak proč jsi nemocná? Copak ti něco chybí?“

 

 

„Moc pěkně jsi ji pozlobil,“ vyprávěla pak Beáta. „přivítala mne jako rozzuřená královna, ani stopa po upjatosti. ‚Posaď se!‘ povídá mi a sama si sedá vedle mne. Voní jako růžička, vlasy do půlky zad, nalíčená jako na schůzku s tajným milencem a v negližé, které bere dech. V pokoji je zatemněno, na stolku před námi dva koflíčky čokolády, tvoje teta mne obsluhuje a dívá se mi střídavě do očí a střídavě na boty, v jednu chvíli upejpavá a v druhou mi poroučí: „Chci slyšet něco o lesbičkách.“

Já ale vyprávím pásmem, asociuji a nudím ji tak, že se ona může netrpělivostí zbláznit.

„Lesbičky,“ říkám. „to vzniklo od ostrovu Lesbos, kde žila Sapfó, největší básnířka starověku a možná i našich plných dějin. Jen si pomyslete, milá paní, už po staletí obcují jen muži s múzou a naše slabé pohlaví vzdychá nad jejich pitomými dílky; mají nám snad muži rozumět lépe než my samy? Ani kdybyste mne zabila, nevybavím si jiné jméno než to jedno, ne snad že by básnířek nebylo habaděj, ale já, nemějte mi to za zlé, mám děravou paměť. Projevuje se to různě. Například tuhle, byli jsme s Vanem a já celou tu dobu myslím na to, jak jsem si umiňovala, že nesmím cosi zapomenout – a představte si, pak mi došlo, že měl narozeniny a já mu ani nepoblahopřála. Poor thing, jak říkají Angličané, že? Mimochodem byla jste v Anglii? Škoda že ne, svérázný národ, povím vám, třeba Nelson. Znáte ten vtip? Totiž, když ukazuje lord Bantam příteli z ciziny admirálův pomník, vysvětluje mu: ‚Tomuto muži Anglie vděčí za to, čím dnes je.‘ A cizinec mu smutně oponuje: ‚Nemyslím, že by bylo dobré obviňovat z úpadku Británie jenom tohoto muže.‘ Povedené, viďte. Uznávám, taková decentní hříčka, ne moc směšná, ale zase ne hrubá či urážlivá.“

„Ano, Beáto,“ říká tvá teta a hladí mne po stehně. „Pokračujte!“

„Já mám Angličany vůbec moc ráda. Za to nemůžu ani cítit Američany. Jací namyšlení zmetci! Roztahují se po celém světě, klapou do všeho zobákem a děsně je mrzí, že jejich kultura nestojí za nic. A jejich slavná věda, nejlepší mozky zlanařené po celém světě – chovají se jako arogantní bohatí strejčkové.“

„Přesně tak.“

A tvá teta se ke mně lepí jako sladké dřevo, prsty až u mého dávno ztraceného panenství, a ty modré oči svítí jako obloha před západem.

„Milostivá,“ povídám. „vaše úmysly se mi nejeví jako zcela počestné.“

„Ale miláčku!“

A už mne líbá...

Vane, vidíš, když jsem tvrdila, že mi žádná neodolá, nelhala jsem. Možná ne proto, že bych neměla vrozený talent, třeba jiná holka by to nezvládla, a také uznávám, že bez tvé pomoci by to nebylo právě snadné – ale je to mé vítězství, jedno z mých nejcennějších. Jako důkaz jsem ti přinesla negližé tvé tety, toto je zase její spona do vlasů a když si mne prohlédneš, můžu ti na svém těle ukázat stopy její rtěnky. A na krku má tvá teta kousnutí, to jsem ji hryzla já. Prostě, jak jsem řekla, každá je ze své podstaty lesbička.

 

Zpět k seznamu povídek

 

Zpět k úvodu