Deidra

K městu dorazila Deidra po setmění, brána byla zavřená a most vytažený, nezbylo jí proto než si lehnout dál od příkopu a zakrýt se pláštěm. Protože neměla koně, nemusela se o něj starat a protože neměla peníze, nebála se, že ji někdo okrade.

Nespala o nic lépe u bran města než včera v lese, bolel ji kříž a probouzela se pokaždé, kdy nad ní prošla pravidelná hlídka. Vojáci si na ni svítili pochodní, a jednu hodili hned vedle ní a proto se raději stěhovala o kus dál. Tam nevydržela, protože si lehla do mraveniště.

Ráno se na ni usmálo štěstí, vojáci ji pustili do města a nabídli jí i něco k snědku; zajímala je situace na severu. Deidra jim ochotně vyprávěla, ale raději zatajila, že sama přišla z jihu.

„Barbaři se blíží, to je jistá věc,“ říkala a cpala se chlebem, protože maso jí nikdo nenabídl. „V čele houfů stojí Ertod, lotr stará a ten se nenechá odradit. Vypálí všechno, co mu stojí v cestě.“

„Ertod?“ říkali vojáci. „Toho zabili o úplňku, tuhle nám to vykládal kupec.“ „Lhal…Hej, podejte mi víno, vyschlo mi v krku. Ertod je lišák, za úplňku mu okrouhli syna, a to víte, že tím ho rozzuřili. Jo, ten se nebude s nikým mazlit.“

„Moc vojska mít nebude.“

„Že nebude? Poslyšte, nejedla jsem dva dny, neskrblete…Ertod byl u sousedů, svolal radu a řečnil tak, že chlapi kolem brečeli. Ještě víno! Já ho slyšela, já u toho byla, sakra, musím to vědět.“

„To jsou zlé zprávy…“

„Zlý? Che,“ Amazonka si odplivla. „A to jsem ještě neřekla všecko…U bohyně, já bych jedla. Ne, neřekla jsem všecko.“

„Snad se nespojil s Marivaty?“

„Che, s Marivaty! Kdyby jenom s nimi, ti se k němu přidali jen jako první. Po nich hned Jémové.“

„Dva Jémové tu byli před nedávnem, chtěli po nás ochranu.“

„To se vám pěkně odvděčili, jen co je pravda… Víc nemáte? Bída! A co tyhle suchary? Že jsou pro koně? … mýho koně roztrhali vlci.“

Jak řekla, tak i udělala, zbytek sucharů si nacpala do brašny za pasem a potom se zvedla: „Máte to tu hezké, takové útulné. Však oni to barbaři pobourají…“

Nechala za sebou zaražené vojáky, jen jim mávla na pozdrav a odešla po kamenné cestě do středu města.

Od chrámu až k hřbitovním zahradám tu seděli dvě řady žebráků, bylo jich něco přes sto, možná i víc a všichni k ní nakláněli misku. Deidra se sklonila k jednomu z nich a zeptala se: „Jak je?“

„Bídně, paní, bídně,“ řekl žebrák. „Smilujte se.“

„Ne,“ řekla Deidra.

„Co, paní?“ ptal se žebrák.

„Říkám, že se s tebou nesmiluju. Vůbec nejseš moje gusto, člověče, dost mi na tobě vadí, že ti chybí noha a rozum. S tímhle ksichtem bys chtěl smilovat, che, to raději pros bohy za rychlou smrt.“

„Promiň, paní,“ vmísil se do hovoru další žebrák. „To se mýlíte, neumíte asi dost náš jazyk. On nechtěl smilnit, on chtěl po vás, abyste mu přispěla, abyste se nad ním smilovala.“

„To vím,“ prohlásila nerudně Deidra. „Proto jsem taky řekla ne. Vsadím se, že by chtěl peníze, zmetek!“

„To se ví, že chtěl,“ pospíšil si první žebrák.

„To by tak hrálo,“ řekla Deidra, natáhla k němu ruku a houkla: „A teď se smiluj ty!“

„Ale paní, to nemůžete…“

„To se pleteš,“ řekla Deidra. „Vysvětlím ti, proč můžu. Jsem na rozdíl od tebe zdravá, dobře najezená, nosím meč a co je nejdůležitější, protože nejsem mrzák, aspoň si ty peníze užiju. Takže se smiluj, nebo ti urazím palici.“

„Mé těžce vydělané peníze,“ bědoval žebrák. „Mé monetky, mám osm dětí a musím je krmit a šatit. Musím se o ně starat, nenechat je hladu a bídě, ať…“

„Poslouchej, maj tě tvý děti rády?“ ptala se Deidra.

„Raději než slunce na obloze.“

„Tak se snaž, aby ses jim vrátil v jednom kuse. Chcete, abych vám ukázala, jak jsem se pokusila seknout medvěda podél?“

„Ne, paní,“ říkali žebráci.

„Ono se mi to totiž nepodařilo, od toho mám tydle jizvy…Ale dám krk na to, že s tebou, jednonohej, se mi to podaří.“

„Ne, paní,“ říkal žebrák a sypal jí do dlaně měďáky.

„Se mi zdá, že se mně snažíš ošidit,“ řekla Deidra, vzala pak milého žebráka za poslední nohu a obrátila ho čelem k zemi. Jak s ním zatřepala, sypaly se z něj stříbrné mince. Kolem dokola syčely ostatní žebráci zlobou, natahovali k ní hole a házeli po ní kamení. Nevšímala si jich a sbírala rozkutálené stříbro.

„Pozor, paní,“ šeptal k ní žebrák hned vedle, co se už jednou vložil rozhovoru. „Jde sem královská hlídka! Rychle utečte a počkejte mne u kláštera.“

„Dík, slepej,“řekla Deidra. „Tu máš,“ hodila mu cestou do misky pár mincí a snažila se rychle zmizet, protože slyšela, jak se k ní z obrovským hřmotem sunou obrnění jezdci.

„Tady si těch svejch chudejch nějak váží,“ napadlo ji, když skákala přes zeď a spadla do růží. Pak ležela v růžovém keři, neodvažovala se hnout, protože cítila, jak ji bodají trny a představovala si, jak by dopadla, kdyby si roztrhla šaty. „Pitomý kytky,“ řekla. „to je trest za to, že jsem okradla svinskou žebrotu. Jestlipak mi to stálo za to?“

Překulila se, schovala se do rohu, pěkně do stínu, a tam počítala ukořistěné peníze.

„Kdo by to byl řek,“ divila se a hleděla na dobrých deset stříbrných. „když jsem usekla ruku soukeníkovi, našla jsem u něj právě tolik – a to platil za nejbohatšího muže svý vesnice. Čert vem růže, tohle není špatnej počinek. Holt město není vesnice,“ usoudila. „tady se i takoví žebráci mají jako páni…Copak se to sem žene?“

Přes záhonky se k ní s divokým štěkáním a vytím blížili dva psi, zřejmě strážci domu.

„Divný kraje,“ pomyslela si Deidra. „že tady nechaj potulovat vlky.“

Počkala si a když první pes skočil, skočila i ona a usekla mu obě přední tlapy; tomu druhému rozbila hlavu. Potom se sklonila, vzala oba psy za nohy a bez toho, že by si všímala zoufalého kňučení, je táhla k dubovým dveřím, na které zabušila. Otevřel jí překvapený sluha, oblečený do livreje – vrazila mu jednu mrtvolu a hledala o co by dorazila naříkajícího psa.

„Hej,“ řekla Deidra. „jsou v tomhle domě ňáký děcka?“

„Ano,“ řekl lokaj a nešťastně se díval na psa, který mu zakrvácel přepychovou livrej. „Pán má dvě děti.“

„Tak mu vyřiďte mý upřímný pozdravení, protože se mu sem zatoulali tihle vlci a já je vodpravila dřív, než někomu stačili ublížit. A byly to sakra divoký bestie!“

Lokaj mlčel.

„Che, myslím, že si zasloužím odměnu, ne?“ řekla Deidra netrpělivě. „ Přiveď mi pána a ať si sebou vezme něco, čím mi bude moct vyjádřit vděčnost…Máte tady kapli?“

„Ano, prosím,“řekl lokaj.

„Výborně, můžete postavit pro mou Bohyni děkovný svíce. Já už se dlouho nemodlila.“

Hluk přilákal pána domu, muže oděného v hedvábí a s biretem s velkým pavím pérem. „Co se to tady děje?“ ptal se. „Co se stalo mým psům?“

„Vy jim říkáte takhle?“ divila se Deidra. „Tam, odkud jsem já, jsou psy sakra menší. Podívejte, šla jsem náhodou kolem a vidím přes zeď, chci říct slyším (zeď měla přes tři sáhy), že tady máte nezvaný hosty. Tak jsem přeskočila a pomohla vám od nich, che!“

Za pánem domu stálo jakési děvčátko, jeho dcera, ta nakukovala zvědavě dovnitř a když zjistila, co se děje, vběhla do místnosti a klekla si nad mrtvým psem.

„Ona zabila Reka a Nera,“ plakala. „Zabila mi moje miláčky.“

„Hele, slečinko,“ ukázala ji Deidra beznohého invalidu. „tenhle ještě žije.“ A pak se bezelstně obrátila na pána domu: „Doufám, že jsem se nějak neunáhlila?“

„Odveď malou,“ řekl na to pán domu k lokajovi a pak k Deidře: „Buďte, tak laskavá a o něco s ním prašťte.“

Deidra poslechla a udeřila nebohým psem o dlážděnou podlahu. „A je to, ani to nebolelo.“

„Pojďte se mnou… Paní a nebo slečno?“ptal se.

„Deidro,“ napověděla mu ochotně. „Zdá se, že přese všechno jsem se neprovinila proti tomuhle domu.“

„Nebýt mé dcery, už dávno bych se těch potvor zbavil,“ řekl pán a vedl ji za sebou. „Vy jste z jihu, že?“

„Sama jsem to řekla.“

„Nic proti tomu, na bráně jste ale tvrdila, že jste přišla ze severu, prý znáte Ertodovo vojsko.“

„Kdybych to netvrdila, nejedla bych,“ řekla Deidra a nedělala si s tím těžkou hlavu. „Kapku jsem lhala.“

„Bylo mi to hned jasné,“ řekl pán. „Byl jsem to totiž já, kdo dal Ertoda otrávit…Sedněte si, prosím. Máte hlad?“

„Záleží na tom,“ řekla opatrně Deidra, která nechtěla skončit jako Ertod „jestli vy to, co já budu jíst, napřed ochutnáte.“

 

"Žen jako jste vy," řek pán domu, který se jmenoval Tulirac. "je v naších krajích málo. Mám tím na mysli, že jsme si nezvykli potkávat na ulicích ženy s mečem, špinavé a zablácené, potrhané a zjizvené; na druhou stranu je ale právě naše město proslulé svým vstřícným postojem k lidem jako jste vy; najdete tady všechny, od barbarů ze severu počínaje, černochů z jihu a žlutých z východu konče."

„Che,“ řekla Deidra a cpala se masem. „tohle jsem ještě nejedla, kuře v těstě, nevotáčí vám to pajšl, když na to hledíte?“

„Má zásada,“ pokračoval Tulirac. „je nevyhýbat se žádnému z národů, ať si třeba smrdí, hlavně, že se dá koupit a prokáže mi platné služby.“

„Moje řeč,“ mlaskla Deidra a mlaskla. „Kolik nabízíte?“

„Velice mi vadí, když mi lidé skáčí do řeči,“ řekl Tulirac.

„U bohyně, mně taky,“ řekla Deidra. „je to zlozvyk, jakej dokáže člověka zdvihnout ze židle.“

„Deidro,“ řekl Tulirac. „povězte, co tady hledáte?

„Kost,“ řekla Deidra a šťárala se v puse. „někam mi zaskočila.“

„Nevypadáte jako někdo, kdo pohrdá penězi,“ řekl Tulirac.

„Aha,“ řekla Deidra. „poslyšte, nevadí, když si přisolím? Ať vás nepřivedu na mizinu.“

„Máme vlastní solné doly,“ řekl Tulirac. „jsme bohaté město.“

„To vím,“ řekla Deidra a vysypala před něj hrst stříbrných. „tohle jsem tu vzala žebrákovi.“

„Zřejmě se neštítíte ničeho,“ řekl Tulirac se slabým odporem v hlase. „Okrást žebráka!…Budete se mi hodit.“

„Che,“ řekla Deidra. „vy mi nabízíte práci a myslíte si, že se budu živit tímhle...“

Pohrdavě ukázala na zbytky kuřete a jeho nedotčenou slupku z těsta.

„A co je tohle?“

„Ovoce,“ řekl Tulirac. „Máte chuť?“

"Když jinak nedáte," řekla Deidra a pustila se do hroznů. "ale povím vám, že bych raději další kuře... Jo, a poslyšte, zapomněla jsem vysvětlit, že když jím, nejsem schopná kohokoliv poslouchat a cokoliv pochopit. A nejsem zvyklá víno ředit..."

Tulirac tedy odsunul stranou stříbrné měsidlo a čekal, až Deidra pojí.

 

 

„Nebudu vás, Deidro,“ řekl pak Tulirac. „obtěžovat se záležitostmi mého města, pro vás i mne je podstatné, že se mi hodí váš nápad o tom, že Ertod žije. Chcete to vysvětlit?“

„Ne,“ řekla Deidra. „já byla od malička dost málo chápavá. Když mi bylo deset, spadl mi na hlavu hrnec s medem.“

„Můj záměr je prostý,“ řekl Tulirac. „ chci tohle město vytrhnout z bídy, do které se dostalo za vlády republiky. Sama nejlépe víte, že národ se sjednotí jen tehdy, když mu hrozí zvnějšku nebezpečí, v našem případě Ertod za hradbami. Jenomže já otrávil Ertoda a tím se barbarské tlupy rozpadly, a to, že mé město si může svobodně oddechnout, vede k nepříjemnostem. Mimo jiné se začíná bouřit lid.“

„Che,“ řekla Deidra pohrdavě. „Lid! Dejte mi legii a já vám od něj pomůžu.“ Zakousla se do pomeranče a dodala. „Navždy!“

„Lid byl vždycky můj dobrý spojenec,“ řekl Tulirac. „vnímal jsem jeho nářky, pomáhal jsem mu a nebýt toho, že se mi ve městě vzmáhá Reudova klika, byl by celý na mé straně.“

„Říkala jsem, že to nepochopím.“

„Reuda zvolila lůza tribunem, když jí slíbil přerozdělení půdy, odpuštění dluhů a vyplacení veteránů. To samé jsem slíbil i já v předvečer svého dřívějšího konzulství, bohužel jisté události,“ dodal Tulirac zamyšleně. „jako nesouhlas jezdců mne zdrželo od naplnění těch slibů, a to mi lůza nemůže odpustit.“

„Sakra,“ řekla Deidra a zahodila jablko. „vždyť je shnilý.“

„Přesně tak,“ řekl Tulirac. „hniloba a rozklad, to je, co pozoruji ve svém městě a co mne děsí. Barbaři za branami mi mohou jedině pomoci.“

„U bohyně, na jahody jsem se těšila nejvíc,“ řekla Deidra. „jenomže oni nejsou za branama, povídám, že jsem si je vymyslela, abych dostala najíst.“

„Jen jezte, Deidro, jezte,“ řekl Tulirac s úsměvem. „kuchař se potěší, když neuvidí na talíři zbytky. Vyvraždit své odpůrce bohužel nemohu, alespoň ne všechny, v našich krajích to přestalo být zvykem a tak, Deidro, musím užívat způsoby méně přímé. Ano, za barbary jsem vám vděčný.“

„To ani nemusíte,“ řekla Deidra. „nemyslím, že bych je porodila.“

„Povězte mi svůj příběh, Deidro,“ řekl Tulirac a mrkl na ni.„ o tom, jak jste přišla ze severu.“

Deidra mu tedy kus za kusem vyprávěla to, co už vyprávěla na vrátnici; zmínila smrt Ertodova syna, svolání kmenů na popud jeho otce, podrobně vylíčila Ertodův hněv a i slzy na tvářích seveřanů, vše zakončila měsíčním světlem, které se blýskalo na ostří seker.

„Zdá se,“ řekl Tulirac, „že dáváte přednost asijskému slohu před slohem atickým. Koneckonců, vždyť vy pocházíte od Kavkazu.“

„Opravdu?“ divila se Deidra a řekla. „ Najedla jsem se. Ukážete mi otevřenou dlaň?“

Tulirac kývl, odpočítal jí několik mincí a ona je spokojeně přidala k své žebrácké kořisti.

„Choďte po městě,“ nabádal ji Tulirac. „rozhlašujte, že se blíží barbaři a poslouchejte, co se říká mezi lidem. Když se dostanete do vězení, zavolejte setníka jménem Rweus a povězte mu, že vám chybí tulipány. Rweus je v mých službách, zařídí vše potřebné.“

 

 

Deidra si gratulovala a mířila ke klášteru, velké stavbě, co se černala na obzoru. Tam se jí zalíbila ulička bohů, celá alej vystavených soch nebešťanů, hezky prakticky, jak si pověděla, a protože nikdy nepohrdla něčím, čím by si polepšila, aniž by ji to moc stálo, omyla se v blízké říčce a pomodlila se krátce, za to důkladně u nohou každé sochy; a vždy obětovala alespoň oblázek.

Náhle se zarazila a dojatě hleděla do tváře bohyně s lukem a sekerou.

„Hej ty,“ zavolala na prodavače svíček. „Poď sem, člověče, ať si vyděláš. Dej sem sedm svíček…Ech, ne ty nejmenší, ty lepší, bílé…! Co ty seš za nemehlo!“

Opatrně od něj přijala svazek voskovic, dbala na to, aby se jí nerozsypaly, a jednu po druhé zasouvala do kypré půdy.

„Oheň,“ křikla potom. „Křesadlo ne, podej mi, kluku, tam tu louč ze zdi. Che, opovaž se ji upustit, to nosí smůlu.“

Klučina si k ní stoupl, uctivě se poklonil a zeptal se: „Tvoje bohyně, paní?“

„Nežvanit,“ houkla Deidra. „Modlím se…ale stejně si nebudu stěžovat,“ šeptala s očima upřenými do tváře sochy. „koně mi roztrhali vlci, ale za to ty nemůžeš, tady jsme v barbarských zemích, nic ti nevyčítám. Taky bych nerada, aby sis z toho chtěla dělat zvyk: ty svíčky jsem zapálila proto, že jsem zrovna při penězích, a až zase zchudnu – a právě před tím bys mne mohla chránit – tak žádný svíčky, možná kousek chleba. Ti dva psy, co jsem dneska zabila, ber jako že jsou tvý… Hlavně mi vydrž pomáhat a já se postarám, abych ti tu obden hořela svíčka… Co ještě? Jo, jsem tvoje pokorná služebnice.“

Deidra se sedmkrát sklonila až k zemi.“

„Odplácí spravedlivě tvá bohyně?“ ptal se kluk. „Mám se jí požádat?“

„Můžeš se pomodlit, až dohoří svíce,“ řekla Deidra. „ať ona pozná, kdo jí je obětoval a zapálil…A nebo víš co? Když chceš, tak se modli, ale připomeň jí, že svíčky jsem koupila já. Hlavně si zapamatuj, že ať děláš co děláš, musíš to dělat sedmkrát.“

„Děkuji, paní.“

„Ale jo,“ řekla Deidra. „Jakpak se jmenuješ?“

„Guon, paní,“ řekl klučina.

„Guon,“divila se Deidra. „nevymýšlíš si? Jestli se těšíš, že ti z outrpnosti dám almužnu, tak se mejlíš. Dostals sice hrozný jméno, ale mně to nedojímá…Kolik ti je?“

„Deset, paní,“ řekl Guon.

„Teda poslyš, tuhle si chytni mědák a kup si máz hustýho vína…Vypij ho až do dna a když se ona (Deidra ukázala na sochu) slituje, tak si do rána na svý jméno ani nevzpomeneš. Chudáku malá,“ řekla nakonec Deidra, když od něj odcházela. „ty jsi musel být jako malej děsnej parchant, když tě takhle zvohavili křtem. Copak tě místo toho nemohli hodit ze skály?…Necivilizovaný kraje,“ odfrkla si. „Ryba kost a srna šlacha!“

 

 

Deidra se procházela po ulicích a přemýšlela, kde udat svou historku. U chrámové zdi na ni kdosi sykl a gestem ji volal k sobě.

„Vida,“ řekla Deidra. „slepej, kterej předstírá, že vidí.“

„Ano, paní,“ řekl slepý žebrák, který ji varoval před jízdní hlídkou. „čekám tu na vás už dvě zvonění.“

„Jdu náhodou kolem,“ řekla Deidra a ctnostně dodala. „a nezajímaj mě žádný černoty, kterejch bys se snad chtěl dopustit. Nabyla jsem dobrou pověst, musím vo ni pečovat, co se do ní vejde.“

„Paní,“ řekl žebrák. „jmenuji se Mas.“

„Kecáš,“ řekla Deidra. „takhle se nikdo nejmenuje, leda čokl, co ho ušlapaly koně.“

„Paní,“ řekl žebrák. „za touhle zdí se dějí věci.“

„Kytky rostou a zelenaj tam stromy, zpívaj ptáci – otřesná záležitost. Tuhle jsem si zdřímla v lese, nade mnou hnízdo a dvě čejky si spolu vyřizovaly účty. Jedná povídá druhé…“

„Co, paní?“ žasl žebrák.

„To přesně nevím,“ řekla Deidra. „ale za to to povídala sakra hlasitě. Ale skončilo to mírem a příbuzenským srovnáním.“

„Jak?“

„Vzala jsem šutr a trefila tu vlevo do hlavičky, tady za ucho, a ta vpravo odletěla.“

„Paní,“ řekl Mas. „ale za tohle zdí se opravdu dějí věci.“

„To mně vůbec nepřekvapuje,“ ujistila ho Deidra. „na rovinu, kdyby se ty věci tam neděly, copak by tu pitomou zeď stavěli? Heleď, když jsem si zdřímla v lese, norovala si tam liška noru. Ta ti smrděla!“

„Paní, za tou zdí…“

„Che,“ řekla Deidra podrážděně. „ tebe votravuje, že si liška norovala noru? Podle tebe má asi v zimě zmrznout a chcípnout? Povím ti, že oproti týhle zdi byla ta nora stokrát hlubší.“

„Paní,“ řekl žebrák. „ za touhle zdí se ztrácí zlato.“

„Kuš,“ uskočila Deidra a sáhla do váčku na krku. „tos mě nemoh varovat dřív, neklábosila bych tam… Ne, všecko v pořádku, sakra, zlato pěkně spinká a hřeje se. Když vybuduješ solidní počinek, slepej, tak jako já, musíš pak mít vočko na stráži. Tak zlato, jo? Ani tím neohromíš, zlato se ztrácí furt a nemusíš proto nikam lozit.“

„Ale tam se ztrácí chrámový zlato,“řekl žebrák. „mnišské zlato, poklady z kutny.“

„Ou,“ řekla Deidra. „svatokrádež. Skandál, slušný lidi kolem to nemůže nezhnusit.“

Sedla si pod zeď, uspořádala dlouhé nohy a ukázala vedle sebe.

"Tak si sedni," řekla. "Prozraď mi, jsi opravdu slepej?"

"Náš dobrý bůh otec," pravil její společník vznešeně a pokřižoval se. "mi dopřál zvláštní dar; jsem-li žebrákem, posledním z ubohých, můj zrak se zakalí a potáhne bledou blanou, kteréžto kouzlo mizí spolu se slupkou mého dočasného žebráckého stavu. Naštěstí pro mne, dojímá tato slupka dobré věřící a díky nim mohu jíst chléb náš vezdejší."

"Takže mne dobře poslouchej," řekla Deidra a ukazovala na prstech. "Za prvé mne vůbec nezajímá, co se mi chystáš říct, za druhé se nenechám zatáhnout do ňákejch špinavejch kšeftů a za třetí, jakmile se pokusíš mi provézt jakoukoliv lumpárnu, požehnám tě tak, že ti vyloupnu vobě voka a dobří věřící ti zaházej žebradlo monetkama...A teď mluv!"

   Na žebrákově tváři se mihly pochyby, drobný stín strachu mu přelétl přes čelo a řekl: "Už dlouho nosím v hlavě plán,   potřebuji pouze odvážného muže."

   "Vida," řekla Deidra s pochopením. "a proto jsi se obrátil na mne?"

   "Muž a nebo žena, důležitá je odvaha."

   "Pcha, podobně mluvil setník naší legie, když chtěl dobrovolníka, co by ztratil duši pro slávu říše," řekla Deidra. "a vždycky jsem se mu přihlásila já. Vodtohohle mám tyhle jizvy tady a tam dole...Chceš je ukázat?"

   "Ne, díky," řekl žebrák.

   "Onehdá jsem spadla rozkročmo na bojového ježka, nevěřil by, co za bolest zkusíš, než všechny trny vytaháš z...no jo, ty seš chlap, ty ji nemáš. Pokračuj!" 

    

 


Pokračování příště