Eseje

Nevím, zda je to název vhodný, ale zvolil jsem ho v nedostatku. Prosím, nepovažujte za nutné posílat mi jiné a lepší, obtíže spojené s přepracováváním nestojí za to. Budou to Eseje a vy, podle vlastní libovůle a shovívavosti, mi k tomu můžete buď gratulovat a nebo se posmívat. Poslužte si, neostýchejte se, musím prozradit, že mi na tom nesejde, přišlo mi jen líto, když už jsem je jednou napsal, alespoň touto formou je nezveřejnit.

Předpokládám, že potíže s porozuměním mnou zvolenému stylu bych měl řešit jakýmsi krátkým vysvětlením a popisem, co jsem vlastně sledoval. Budu upřímný, tak je ostatně mým dobrým zvykem, sám nevím a ani netrvám, že v nich najdete něco jako hlubší smysl - nebo po čem chcete pátrat. Hlavně nepřemýšlet, do smrti bych si vyčítal, měli-li byste strávit bezesnou noc jen pro pár hloupostí tady přečtených.

Jak svádět ženy

Moderní doba si žádá vše moderní, zhusta proto, že je příliš netrpělivá, aby uměla starší poznat a pochopit. Je to škoda, vždyť mnozí se domnívají, že nic se už staletí nezmění a co psali před lidé před námi, budou psát i lidé po nás. Dále se má za to, že nic nového nelze objevit, a co máme za nové, označí skeptici jako zapomenuté.

Nehádám se; téma jsem si vybral ne proto, že by bylo jediné, nýbrž proto, že stále je o něj zájem a nemůžu se mýlit, když se pustím do něčeho tak probádaného, jako postelový boj mezi mužem a ženou určitě je. Ozve-li se to slůvko, bývá zvykem vykazovat mladší osmnácti let, tohle omezení já však neuznávám - ale ať odejdou všichni ti, co zde hodlají být poučeni o lásce. Té já nevyučuji, biolog nemluví o dracích z té příčiny, že na ně nevěří, a láska podle mne také neexistuje.

Dále posteli nenutím žádné mystérium, vždyť jakápak záhada, narodili jsme se proto, abychom dali život svým dětem a pak se starali, jak zabít zbytek našeho času; a postel je ten horší způsob jak ho marnit; horší proto, že zhusta vede k plození a to, byť si ho příroda nemůže vynachválit, vede zase jen k plození a ničemu dalšímu.

Kdo se chce poučit, bude zde poučen, mé rady povedou k cíli a ten cíl je dostat, svléknout a do hloubky probrat ženské tělo; využít beze zbytku k čemu se nabízí a k čemu bylo stvořeno, nenajdete tu však jak milovat ženskou duši - ne snad že by žena duši postrádala, naopak velice si na ní zakládá, dává ji na odiv a je překvapena, že muž slouží jenom slupce.

Říká se, že muž nemusí být krásný, aby ženu získal a je to pravda. Ne snad, že by ona nechtěla muže širokých ramen, útlých boků a dalších kvalit, nicméně víc než kdokoliv jiný je právě ona ochotna slevit a nechat si zaplatit jiným zbožím; a to zboží se jmenuje sebevědomí. Máte-li rádi analogie, představte si ženu jako svíčku, pevnou a rovnou, na pohled tvrdou; ale ten vosk stačí vzít do dlaní, zahřát a bude měknout podle vašich přání a představ.

K tavení vosku je třeba teplo a teplo pohledu, dlaně a kůže se nemůže rovnat plamenu sirky, proto i hnětení ženy je proces zdlouhavý a vláčný. Rozhodně neuspěje ten, kdo dýchne a myslí, že vosk je žhavý a zbývá se ho dotknout, aby povolil. Ne že by bylo vyloučeno dostat ženu do lůžka hned při prvním setkání, ale co s tak nepoddajným materiálem jako je svíčka zvenčí trochu ožehnutá? Můžete ji buď zlomit a nebo se spokojit s kusem co je tvrdší dřeva.

Nejčastější omyl muže je ten, že myslí na ložnici, hned co ženu potká, v té době si ale ona jen rovná dojmy, je zamilovaná někde jinde a přirozený pud svého protějšku považuje za nehorázné prasáctví. Zastavím se na chvíli u té výčitky: stejně dobře bychom mohli označit jako nenažrance ty, kteří, když mají hlad, touží po jídle, a nebo jako rozmazlence takové, co v dešti touží po střeše. Příroda to chtěla a nános civilizace je jen nános, vidí to každý, kdo má oči.

Proto se vystříhejte být při prvních schůzkách myšlenkami příliš vpředu, dopřejte jí čas, hodiny jsou na vaší straně, stačí se zabydlet v hlavě ženy a pokud nic nezkazíte, brzy si dobudete i její srdce. Naopak vše zničí spěch a nevhodná mluva; o tom se ostatně zmíním podrobněji:

Méně zkušení muži totiž mají ve zvyku toto: snaží se ženu rozesmát, dělají choulostivé narážky a nebo vedou prapodivné řeči o stavu své mysli, chovají se jako šílenci těsně před popravou. Bylo řečeno, že hlavní devízou je v naší válce sebevědomí, a nic sebevědomí tak nepodlomí jako nepodařený vtip a nebo nepodařená konverzace. Vcelku není nic špatného brát vše s humorem, nicméně ne každému se to daří a touha být zábavný nutí často muže se stát směšným - a zde pozor, žena nechce vlastnit směšného muže. O choulostivých narážkách lze zmínit, že muž jimi touží ženu vzrušit; a to se mu nepovede, ona se jím většinou cítí být uražena nebo konsternována, v žádném případě vám to nezajistí její přízeň. Poslední věc 'prapodivné řeči' jsou víc než cokoliv jiného výsledkem mužova přesvědčení, že odhalí-li svůj vnitřek, nemůže než ženu dostat. Zde myslím stačí podotknout, že o romantickém hrdinovi mají ženy od mužů odlišnou představu.

Když jsme stručně zmínili co nedělat a jaká slova nevyslovovat, rozvedeme jak se chovat v přítomnosti ženy. Někoho by snad vystrašil předchozí odstavec, třeba si poví, že zatím s ženami zacházel takhle a jinak to neumí, a možná se proto chystá na ženské plemeno zcela rezignovat. Zbytečně, stačí mu totiž jen jedno: nechat veškerou tíhu řeči na ní. Zmínil jsem, že ženy si zakládají na své duši, i ony chtějí vyjádřit svůj názor a jediné, co se po vás chce je, abyste ji obratně k tomu vedli. Zajímá ji vše, o čem může debatovat, aniž by o tom musela něco vědět. Vztahy mezi lidmi ji nutí k ságám a vám pak zbývá jenom poslouchat. To jest, žádá se po vás být novinářem, který s ní drží rozhovor, nic víc.

Jediné, co by bylo dobré se naučit je lichotit. Toto umění je spolehlivé, bohužel se ale nepřednáší a tak, i když slova lichotky, mnohdy i upřímné, čekají na jazyku, muž se jich neodváží a zbaví se tak pomocníka. Zbytečně se žvaní o nápaditosti komplimentu, popravdě, ženy jsou stvoření trpící nepřetržitým komplexem méněcennosti, každičké slovo chvály berou s povděkem a umí ho ocenit.

A nakonec, tvrdí se, že ženy vzrušuje mužský hlas. Ano, je to tak, ale pozor mužský hlas není totéž jako mužská slova, míní se intonace, zabarvení a hloubka, proto si dávejte větší pozor na to, jak mluvíte než na to, co mluvíte - vyprávějte a věnujte veškerou péči formě; a chcete-li se zaobírat sváděním jako koníčkem, nacvičte si do zásoby anekdoty, historky a příběhy ze života. Jen o to vás ale prosím, neopakujte se, většinou tím ubíráte představení na efektu.

Otázka, jestli žena říká ne, i když myslí ano, je nasnadě. Ať už to je a nebo není pravda, máte-li rozum, nebudete to zjišťovat ve chvílích, kdy to bude aktuální. Nejenže je vulgární ptát se: Vyspíš se se mnou?, je to i netaktické, jako slušně vychovaným mužům vám po odmítnutí nezbývá než se vzdát a čekat na další příležitost. Proto se nikdy neptejte, mlčte a jednejte, je to lepší než žvanit a stát s rukama založenýma, a nepovolujte příliš brzy - jak už jsem napsal, je-li žena už jako měkký vosk, její odpor může záhy povolit a vy získáte vítězství. Brání-li se dál, zůstane jen na vás, jestli ustoupíte a nebo dokonáte to, k čemu jste se připravili, silou.

Jak milovat ženy

Na úvod je lépe podotknout, že postelová bitva, byť se odehrává v krajkách a v peří, je jenom bitva, to jest i zde se doporučuje dbát na základy taktiky a strategie. Budeme-li se držet vojenské terminologie, pak se ptáme, kam má naše kampaň směřovat: první si vytkneme cíl, bod, jehož se všemi silami budeme snažit dosáhnout. Nejčastěji se jako za konečnou v této válce považuje rozkoš, ať už rozkoš ženy, muže a nebo obou zároveň.

Zde opravme s oblibou uváděný omyl, totiž že muž, narozdíl od ženy, může díl své slasti brát hned, bez úvodu a většího vzrušení - že vyvrcholení je u něj aktem konečným a povětšinou stejným. Pouze hlupák a nebetyčný pitomec dává přednost povídce před románem; jemu ani nekonečný počet čísel nezaručí, co jedno číslo tomu, který se neukvapil a uměl si své vychutnat. Proto bude naším cílem kvalita, nikoliv kvantita; řečeno vojenským slohem: svedeme bitvu jednu, ale za to v ní nepřítele rozdrtíme na prach. A nepřítelem se myslí realita.

Tím jsme se zbavili taktiky a co se týče strategie, tu je nutné zamezit a dlouhodobě se bránit ošidnosti jménem nuda; vyčerpání s každou svedenou bitvou se skládá a na konci zbude jen únava a nechuť; pak zatoužíme po míru a s ním přijde stáří a smrt. Proto žádné iluze, podlehneme všichni a na nás je, kdy a jak nás prohra skolí, co jsme před ní stačili vykonat a čím se zasloužili.

Naším společníkem, protihráčem a pomůckou bude žena; jak ji získat jsem už vyložil a záleží na obratnosti jednoho každého z vás, koho si přivede do domu a jestli ona bude sdostatek ideální pro vaše záměry. Obecně se žádají tvary bujné, žena může být spíš tělnatější než vychrtlá, baculka se lépe tiskne a mačká než její módně štíhlá kolegyně, také nabízí více pro dlaň i oči. Vlasy přirozeně dlouhé, příjemné na omak, pružnou a jemná pleť, rty plné a smyslné, nohy delší a kulatý zadek - to vše se cení, neklade se ale na to důraz, vždyť to podstatné skrývá žena mezi stehny a tam se povětšinou koná závěr, víceméně.

Nebudu se zdržovat déle než je nutné u těch prvních dnů, kdy si vedeme ženu do postele; tenkrát ještě mrzení nehrozí a proto necháme čerstvé milence, aby se seznámili, naučili se něco jeden o druhém. A když toto zvládnou a navyknou si, potom se mohou obrátit sem, kde vylíčím pokročilejší druhy rozkoše.

Předesílám, že nemají pravdu ti, co se domnívají, že mezi mužem a ženou je už všechno dáno, celkem nic se toho nedá obměnit a to nejpodstatnější je skryto v závěru; právě naopak, na konci soulože záleží mnohem méně než na jejím začátku a středu, a pozná to každý, kdo si myslí, že to první může zanedbat. Jsou tři hlavní prvky, jejichž vzájemnou kombinací můžete připravit širokou paletu scénářů, a ty pak dále obměňovat. Jsou to smysly, děje a technika.

Otázku techniky zde vynechávám, považuji ji za záležitost individuální a víceméně navyklou, danou kondicí, možnostmi a chutí jak muže, tak ženy. Dále pak opomenu jednotlivé polohy, nepřipomenu ani nejzákladnější, neboť je to učivo tolik omílané po knihovnách a erotických listech, že nevidím důvod, proč se s ním zdržovat.

O smyslech

Obecně se rozlišuje pět základních smyslů: zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Přirozeně je to rozdělení velice hrubé, vždyť svou roli hraje smysl pro rovnováhu, pro harmonii, pro rytmus a empatický smysl. Každý z nich nám slouží a pomáhá nám; ztrátu některých z nich si uvědomíme okamžitě, jiné nám musí připomenout druzí a zbylé ani mít nemusíme.

Zrak je bezesporu věc, které si každý považuje nejvíce, říká se, že je lepší ztratit ruku než oko. Základními polohami oka je vidět a nevidět, mezi tím však leží taková škála nuancí, že hovořit o nich by si vyžádalo zvláštní esej, ne-li celou knihu. Upozorňuji ale, že vidět, a to detailně a do nejmenších podrobností, se ve věcech milostných nedoporučuje, plné světlo věnujme ateliérům, místo něj tady rozeberme šero a monochromatické záření. Šero je oblíbené mezi milenci, skrývá maličkosti a navíc podporuje fantazii. Je dokázáno, že lidé často vidí i tam, kde jim vlastní oči nahrazuje paměť , proto v polotmě milujeme spíš idealizovanou představu než skutečné tělo toho druhého.

Monochromatické záření je zase určeno těm, kteří chtějí vidět a přitom nebýt zklamáni. Jeho užití vychází z teorie barev; jako nejzákladnější se v malířství po černobílé kresbě považuje rozvinutí malby o jednu novou barvu spektra. Barevným filtrem, ať už na okně a nebo lampě, dosáhnete podobného účinku; zbavíte se všeho co neladí a jestliže nasadíte vhodný filtr zvýšíte i intenzitu a nebo pohodu milování. Není žádným tajemstvím, že každá barva má vlastní působení: červená vzrušuje, zelená uklidňuje, studené barvy sníží teplotu místnosti, teplé ji naopak zvýší. Experimentovat s tím ale nepředpokládá nově vymalovat, stačí změnit barvu šatů, vlasů a nebo laku na nehty.

Všeobecně se ví, že milování provází paleta výkřiků, stenů a dalších zvuků, co jsou sdostatek charakteristické, aby vyvolaly pobavený úsměv na tváři toho, který jim naslouchá. Zdálo by se, že na zvukové kulisy příliš nezáleží, vždyť ji často nevnímáme a ptal by se nás kdo, co právě znělo, když jsme se milovali, neuměli bychom odpovědět. Nicméně budeme raději uvažovat, že na ní přece jen sejde, rostliny, kterým hráli Mozarta, také rostly rychleji než ty, kterým ho nehráli; proto když už nemůžete změnit nic jiného, můžete alespoň zkusit jiný kompaktní disk.

Svou atmosféru navodí každý hudební žánr, stejně tak i klid a ticho, v němž se nebude ozývat nic. Vzrušující může být monotónní rytmus, zvuky cizího milování a nebo hlas toho druhého. Platí to zvláště u žen, které jsou podle vědců zařízeny audiálně, zatímco muži vizuálně; to jest ženy vzrušuje to, co slyší, kdežto muže to, co vidí, přesto si ale troufám tvrdit, že ani jedno pohlaví by nemělo vliv hudby, vzdechů a šelestů na své tělo podceňovat.

Je-li tma a jsou-li těla sobě sdostatek nablízku, pak ustupuje zrak, sluch se stává záležitost podvědomí a celá lidská vůle se soustředí do hmatu, a to jak do jeho aktivní formy (hlazení, líbání, hnětení, škrábání), tak do formy pasivní, kdy vnímáme vše, co nám provádí ten druhý a snažíme se mu to splatit. Je velmi dobré pozorovat zvířata, mistry svých požitků: každá kočka ( získáme-li si její důvěru ) ví, že na lidské ruce a na jejich tolik proklamovanou obratnost je bída se obracet a proto se tře o lidské nohy, nastavuje hlavu dlani či se točí na břicho, aby dala najevo, kde se vyplatí ji hladit. Těmito projevy sice značkuje svého pána a nebo paní svým pachem, nicméně to podstatné je, že v tom pro sebe hledá rozkoš.

Proto se neostýchejte poučit a odložte stranou to, co vás nutí snést laskání na místě, kde je to sice příjemné, nicméně vy sami jste znalí přinejmenším dvou koutů svého těla, kam byste rádi vložili milenčinu ruku . To samé i ženy! Nebojte se vodit dlaň po sobě a ukázat kde ano, je to mluva jasné a tiše diskrétní; a projeví-li ten druhý odpor, záleží na vás, zda vydržíte s někým, kdo se stydí vám vyhovět; rozumnější je ho ale vyrazit, stejně s ním nedosáhnete ani nejzákladnější slasti. Jinak lze říct, že hlazení a něžné potýkání je vítané po celé ploše těla, jen u žen si dávejte pozor, abyste začínali na místech neutrálních a teprve od nich postupovali dál, k ňadrům, klínu a zadku.

O čichu. Rozlišovat pachy libé od pachů nelibých se učíme od dětství, víme, kdy si zacpat nos a kdy uchváceně vydechnout cosi o ozónu, proto i na to se v kláních milostných musíte připravit. Hygienik vám poví, že mýdla není nikdy dost, čím více, tím lépe, ale pozor: láska odvozuje své taje od chemie, od feromonů a jiných sloučenin, na ně protějšek reaguje, jim podléhá, a proto se doporučuje užívat přípravků, které z vás neudělají aseptickou mrtvolu.

Patří k tomu parfémy, voňavky a další, jejich přítomnost se doporučuje, ovšem při zachování jistých konkrétních pravidel; ta zde neuvádím, protože serióznější doporučení najdete v knihovnách, v oddílech literatury pro ženy. Ovšem jsou i jiné vůně, často velmi osobní, které mohou navodit stavy silného vzrušení - obyčejně se k nim pojí vzpomínka, většinou z dětství, je k nim přiřazená erotická nebo i jiná zkušenost. Zhusta to jsou pachy typické pro své prostředí: pro kuchyň, seno, louku a další.

Láska prochází žaludkem, je tomu tak a třebas lízání a podobné praktiky neprovozujeme proto, že bychom chtěli chutnat části těla, ale proto, že jazyk je orgán vhodný a způsobilý, je lépe se nechat poučit. Chuti, stejně jako pachy, si většinou spojujeme s konkrétními už prošlými událostmi, proto jsou oboje velmi mocnými pomocníky fantazie a ten, kdo je umí správně míchat, může patřit k těm nejzdatnějším na tomto poli; chutné jídlo může leckdy nahradit nejvášnivější předehru.

Myslí se jídlo lehké, hezky upravené a přikořeněné, vždyť právě koření dráždí citlivý jazyk a rozpaluje krev v žilách; víno nebo sekt jsou samozřejmé, a to jak proto, že se to hodí, tak proto že alkohol uvolňuje, sbližuje duše a napovídá, co mluvit a jak se chovat; přinejmenším se oba dva cítí méně spoutáni. Doplňky jako med, šlehačka a podobně jsou každému volně k užití, jak s nimi zacházet si můžete tajně studovat v amerických filmech; v nich právě tohle bývá vrcholem veškeré tamější zvrhlosti. Je pak už na vás, zda se proti tomu nebude bouřit váš vkus a svědomí.

Smysl pro rovnováhu sídlí v mozku, tuším, že ve středním uchu, nebývá vnímán a sotva kdo si umí představit, kam vedou jeho poruchy. Věda popisuje případ muže, který chodil nakloněn do úhlu a který svou vadu poznal až tehdy, když mu o ní řekli. Zavažte si oči šátkem, pusťte hlasitěji hudbu a když vyřadíte zrak a sluch, budu to právě smysl pro rovnováhu, na který se budete muset spolehnout a který vás povede, jediné, čím si budete moci být jisti, je pevná zem pod nohama.

Dráždivost toho je v odevzdání se do rukou toho druhého, pro vás snad znepokojující, jej to ale povzbudí, nebude se cítit vnímán a snadněji se ujme role vedoucí, nechá hovořit fantazii a je naděje, že se o sobě dozvíte něco nového. Přispět k zmatení prvního lze přestavením lehčího nábytku, přítomností cizích předmětů a nebo tajných dárků a překvapení.

Smysl pro harmonii je snad nejdůležitějším ze všech smyslů, a to jak zde, tak i v umění, sportu i zábavě. Svou podstatou jej můžeme označit jako skloubení všech smyslů, už vyjmenovaných i těch dalších, on nám kazí zážitek a požitek, stačí nepatrný zádrhel a on se ozve, je to právě on, kdo je viníkem za všechna ta náhlá ochladnutí, změny nálad a citů. Pravda je, že mu podléhají častěji ženy, zejména pro přirozenou hormonální labilitu svého organismu, pěstují si jej až k jakému hyperestétství, přičemž jeho normy a standarty jsou u nich ryze osobním zmatením.

Protože mi možná nebudete rozumět, osvětlím vám to příkladem. Jistě máte rádi Mozarta, jeho Malou noční hudbu znáte nazpaměť, víte kde a jak co následuje, jste v koncertní síni, posloucháte spíš zasněně než pozorně - zazní falešný tón. V tu ránu je pryč lenošivé rozpoložení, posadíte se vzpřímeně a až do konce vás cosi rozechvívá, nemůžete se zbavit toho, že se ozve další hrozné gis. Být ve všem harmonický je složité, často to je spíš otázka zvyku, kdy to, co nám vadilo kdysi, dnes už mlčky přecházíme; bojovat s tím lze tlumením jednotlivých smyslů kulisami jako jsou hudba, pološero a parfém.

K empatii jen tolik, že mít tu schopnost může být stejně ošidné jako ji nemít. Jsou-li dva, z nichž jeden ohýbá city podle rozpoložení druhého, a ten druhý naopak, je to spíš kámen než lidská bytost, pak lepší případ je ten, že dominantní roli hraje tvor tvrdý, submisivní roli zase empat: tohle schéma se totiž osvědčilo víc než jeho opak. Není nic horšího než, když ten, který má poslouchat, neladí s rozkazy toho, který poroučí.

Snadno to dokážeme příkladem nejběžnějším: ženy, tradičně vnímané jako ty víc senzitivní, byly a jsou ve vztazích slabší, ochraňované a také poslušné; na těch starých základech se staví odnepaměti a tato manželství jsou, když ne nejšťastnější, pak alespoň nejtrvanlivější; proto bude vždycky lepší, když empat ustupuje, než když poroučí, křičí a vymáhá.

O dějích

Někteří si libují v bahenní lázni, nedají na ni dopustit a vylézají z ní černí a jednolití. Na druhé straně člověk čistý, v bílých šatečkách, cítí odpor a zrazuje ho přiblížit se, aby se neumazal. To bahno je perverze a ty šatečky předsudky, konvence a další. Kdo se noří do bahna, měl by být nahý, tj. neušpiní se, pokud odloží přebytečné hadry.

Na okraj poznamenejme, že pokrok, civilizace a jiné jemnůstky leží na okraji skutečných smyslů světa, totiž nic nás nenapraví, že žijeme ve dvacátém století, jsme stejní jako byli naši předci. Ženou nás dva mocné pudy: zachování sama sebe a zachování rodu. Získáte-li dva diplomy z univerzity, vaše chování bude snad kultivovanější a vybranější, stále však budete potřebovat přežít a předat geny. Příroda to zařídila tak, abychom cítili rozkoš, děje-li se to, takto nás zakódovala a neobjevilo se nic, co by to nahradilo.

Proto mezi těmi, co spolu setrvají déle, nehraje už roli láska, nýbrž přátelství, vhodná komplementarita jich obou - platí, že co žhavě začíná, rychle v ohni končí. Srozumitelněji, čím lépe se vám daří, čím vášnivější se valíte, tím horší následky; a katastrofa následuje krizi.

Proto, když milé slibujete, že ne méně než věčně, uvědomte si, že spíš lžete než mluvíte pravdu. Bývá čestnější a poctivější přiznat, že dnes není včera, že jste se zmýlili a bude lépe se poohlédnout jinde - to většinou komentuje vzájemné porozumění a ulehčení, oběma se lépe dýchá.

V následujících odstavcích se neobracím k těm, co hodí za hlavu vše, jakmile do nich práskne láska. Prosím ať odejdou ti, kteří se nepoučili a ještě věří, že to cosi mezi lidskými bytostmi pochází od boha, tuší v tom něco posvátného a nedají na to dopustit.

Já chci hovořit k takovým, které slovo romantika nudí; k takovým, co zívají, líbá-li se kdosi cizí; takovým, kteří vzdychají jedině bolestí. Je oslovuji, jim radím a pro ně chci probrat pár kousků z toho, co se nosí pod slovem perverze. Vím, že co tvrdím se dotkne žen, koneckonců jim vyčítám unylost rozumu a nechuť se učit, ale vydrží-li to moje čtenářka, byť se zaťatými zuby, dík jí a moje pozdravení.

Přirozeně, že perverze není šlehačka na kopečku ňadra, není to ani soulož na piáně či dvouminutovka v kanceláři - toto si vymyslela Amerika, připitomělá stvůra filmového a komerčního světa, instantní kultura v polypropylenovém obalu.

Máme-li věřit Sadeovi, pak perverze se ozve tam, kde praskají kosti, křičí trhaní a spalovaní, kdy řvou šelmy a páří se zvířata. Umírněným slovem asi tolik: i nejsprostší válení se na seníku označíme jako perverzní, bude-li to ovšem záležitost pudů a nekritického vzruchu; kdy jediný cíl bude se vyšplhat k sobě, na horu extáze. Bude to tehdy, kdy si přestanete dělat starosti s uspokojením druhého, zahrnete-li ji (a nebo ho) do počtu, víc nic.

Ne náhodou se modlou našeho věku staly drogy a alkohol, probereme-li je do důsledků, zjistíme, že oni strhávají roušky zábran, osvobozují primitivní Já a alespoň na pár prchavých okamžiků dávají zapomenout na nezábavné, ale povinné kolem. To samé i perverze, prohrabat se k jejím kořenům znamená dvě cesty. Jedna je krátká a ze své podstaty dost málo sofistikovaná - každý, kdo jednou znásilnil, se po ní dal.

Druhá, a z principu věci bližší ideálovému pojetí světa, které do nás zasadily dvě tisíciletí křesťanství, se nezabývá chtíčem jakou vědou, nýbrž jako uměním. A protože všude jinde i zde kloubíme formu a obsah, zabývejme se tím, jak to provádět.

O estetice

Estetický cit, hnutí ducha tolik skloňované, tolik citované a dost málo shodné. Zde odbočím, uvedu jistý africký kmen: jeho členové, vyrostlí mezi křivkami stromů a trav, neforemných chatrčích a přírodních tvarů, nedokázali k úžasu bílých pochopit, co je to pravý úhel. Jak se říká, neměli ho v oku a proto všechno stavěli křivě.

A tak i my. Výchova každého z nás se většinou ubírá stejným směrem, ale možná jinými stezkami. Na konci čeká víceméně shodná verze ideálu pro všechny, jakýsi zobecněný sen: Nikdo nechce být milionář, chce jen jako on žít. Každá žena a i muž touží být pohledná či pohledný, ale málokterý z nich se snaží. Výsledek: kompromis mezi snem a vynaloženým úsilím.

Každou hodinu nám televize nutí k nakousnutí ženy jiné než ty, které pak potkáváme na ulicích, a i my nejsme jako ti manekýni z videoklipu; to nás trápí, zvyšujeme laťku a pak ji srážíme dolů, nic se nám nezavděčí. Proto i estetika, byť má pár pravidel, není věda, nikdy jí nebude a každý, kdo by ji chtěl vyučovat, je šarlatán a blázen. Vlastní měřítka totiž vždy vedeme jako nejlepší, co se líbí nám, musí se líbit celému světu. A proč ne?

Protože jsme nejistí a v koutku duše nepohrdáme tím, nad čím jsme ohrnuli nos, ale naopak nás to hryže a vadíme se sami se sebou. Zařídíme-li si dům, pak nejen proto, že v něm bydlíme my, ale i proto, že hladově čekáme chválu svého vkusu. Stejně tak i zaprodanec nejsvinštější rozkoše zanaříká, když to, co jemu přináší tolik radosti, vzbudí u dalšího pohoršení a odpor; vždyť jsme nadšenci, entuziasmus nás ovládá, a v čem vynikáme si přejeme prodat.

Neopomíjejte tedy nauku o krásnu, ale na druhou stranu ji nevoďte k extrémům, nebuďte hyperestéti s růží na klopě, dandyové vymřeli a ne každý to dnes umí. Stačí, vyhnete-li se ošklivému a zvolíte si jako heslo jednoduchost a přímočarost. Žádné krajky, žádné vyřezávání, žádné pentličky - nedbejte na baroko, vzývejte antickou strohost.

 

 

O formě

Rozdíl mezi řemeslem a uměním? Ptáte-li se, pak ano, odpovím. Řemeslník ví, co a proč vyrábí, jak výrobek vypadá. Umělec to netuší, hledí na papír (ať už hrubou čtvrtku, pět řádek notové osnovy nebo linkovanou předlohu) a plní ji postupně, buduje odspodu a snaží se dobrat konce. Odtud nejběžnější chyba moderního umění, je-li ovšem to uměním, do pracek berou pera nevzdělanci, kteří ze psaní nacvičili pouze podpis na autogram.

Nedejte se odstrašit. Nedokáže-li vám stvoření před vámi, že je v první řadě řemeslníkem a teprve potom něčím dalším, zabouchněte před tím dveře, zalezte pod deku a v uších nechejte vosk, dokud ono nepřejde. Pakli vaše oči tvrdí: ne, to se nám hnusí!, kdežto kolem zbytek zchváceně vzdychá, otočte se a napijte se čaje. Nezneklidňujte se, pravděpodobně se za své ignorantství nemusíte stydět.

Odbočil jsem? Kamže se poděly věci lásky? Jsou tady a s nimi klišé, formulka útěchy a děsivá nehoráznost: Na vzhledu přece nezáleží. Že ne? Tak proč nás mrzí pohled do zrcadla? Proč se dívky líčí, když to neumí? Co se skrývá za naší ješitností, když čas přeje citlivé a hřejivé duši? Kdo by se dobrovolně rozhodl pro zvíře, když si může zachránit krásku?

Tolik otázek a jak se stalo mým zvykem, hned pospíchám s odpověďmi; chvátám, abych vás neznudil, jestliže jste doklopýtali tak daleko a pořád věříte, že i toto musí mít smysl. Možná, ale dost koketérie, seriózně se zahloubejme: Proč nás zkušenost vede k tomu, že přestaneme dbát na zrak a místo toho spoléháme na uši?

Nuže, nemylte se: Na vzhledu záleží, krvavě na něm sejde a jste-li krásní, nezbývá mi, než vám pogratulovat. K těm zbylým nesu útěchu, pohlazení jejich usoužené duše: být krásný to není jen předmět a dar přírody, ne každý se narodí jako Felix Krull, patří k tomu dřina a kus egoismu. Co jsem měl možnost poznat krásné tvory, pak vždy jako stvoření sobecká a necitlivá. Jenomže ten narcisismus je nutný: vždyť oni musí o sebe pečovat, starat se o zrcadla a mít na prvním místě sebe; jinak by se brzy zařadili mezi ty všední a šedivé.

Není na světě dokonalejšího tvora než kočka. Ta eleganci a pyšnou nádheru vykupuje dětská bezstarostností, krutost je nutností; kdyby si nehrála s kořistí, otupěly by její instinkty; kdyby třetinu svého života neprospala, musela by se věnovat zodpovědnosti: pečovala by o rodinu, ničila by a pomlouvala druhé. Jenomže to s sebou nese starosti a se starostmi vrásky.

Najdete-li si krásnou milenku, bude vás donekonečna zraňovat. To samé platí i pro ženy. Jakmile se pokusíte krásu zbavit nesvědomitosti, ožebračíte ji a necháte uvadnout. Tak to bude s každou krásou, i s tou co se pojí s jedinečností okamžiku - a tím se dostáváme k hovoru o formě a její přímé souvislosti s ději.

Abych byl atraktivní pro svou čtenářku, zneužiji pro její zájem slůvko láska. Nikdo neodporuje, že tu samou prožije popelka se svým stejně zanedbaným princem, podobně jako finančník s půvabnou debutantkou. Na začátku ostych a zajíkání se, na konci tahanice o majetek - vše běžné, jak jen se nám to nabízí. Stejný děj, nudný scénář o dramatu, co se netěší dobré pověsti od úsvitu lidstva, přesto, budete-li mít na výběr, sotva se vypaříte s popelnicí.

Odtud už k přísloví: Vrána k vráně sedá, atd. Chcete-li, povězme, ženu vzhlednou, o sebe pečující a přívětivou, musíte sami osvědčit obdobné kvality. A naopak! Stručně, napřed se staňte lepší vy a teprve potom žádejte pro sebe odpovídající zboží. Odměnou vám sice bude stále stejná zápletka, sehraná však méně všedními herci. Koneckonců, proč ne: vždyť se nikdy neuchytí dělat si nárok na originalitu tam, kde se rodí milióny s pudy a touhami vzešlými z jednoho jediného mustru.

O představivosti

Když se jistý Říman probudil z děsivého snu, vyprávěl, že potkal postavu, která mu pověděla: Mé jméno je legie. Nám, odkojeným krví a kečupem filmové představy o strašidelnosti, nezbývá než zvednout obočí, z ukazováčku a palce vytvořit otazník a pak se usmát. Ale uvažoval jsem o té větě, a čím déle jsem nad ní přemýšlel, tím více se stmívalo a stíny se rozechvěly. Z koutů a pórů, v maximalizaci bacilů a koků, podobně jako když se kouknete pod mikroskop, pochopíte, že praví-li o sobě kdosi: mé jméno je legie, nemůžete vy než řvát hrůzou a běžet pryč.

Už od pradávna platí, že nejvíce se bojíme neznáma, ono nás vzrušuje amorfností své unikavosti, totiž tvar chybí, mozek si vytváří oblačnou konstrukci. Zašeptám vám palác ze zlata - a vy? Kdesi za víčky, když se podvolíte, se rozsvítí cosi neurčitého, žlutého a zářícího. Nic, co byste směli nakreslit, požádal-li bych vás o to; nic, co by uspokojilo. Nakonec tužku v ruce zlomíte a na omluvu zamumláte, jak jste nikdy neuměli malovat.

Jenomže, kdo by vydržel v paláci ze zlata? V zimě chladno a v létě žár. Mnoho lesku, málo pohodlí, každý by se unavil, měl-li by být sem zasazen. Ovšem, představa to není zlá, ano, byt (buďme skromní) ze zlata bychom si jistě zasloužili, a hned se nabízí o čem snít...Takto bych to uvedl a hned, abych vás oklamal, měním téma: vydám se vstříc syntetické nahotince z barevného žurnálu. Berlička pro kulhající fantazii, jenomže jak se s ní kulhá. Sledujme precizní, vypilované tvary a usměvavé tvářičky, nevyčítejme jim, že jsou jedna jako druhá, že každá z nich simuluje vzrušení nyvým pohledem a pootevřenými rtíky s perleťovým leskem.

Sade napsal: 'Vidím, že tady láska nic nezmůže, musí vypomoci zlomyslnost.' To za prvé a za druhé: 'Bolest ukazuje naše city pravdivěji'. A myslel tím, že slavné: 'Kdybych tak tušil, co se v tobě děje', lze snadno odstranit španělskou botou. Úpí-li naše milá bolestí, už nemusíte bádat a přemítat, cože se odehrává za myslivým výrazem, ano, sotva se utáhnou šrouby, olej vyplave nad hladinu, veškerá ošemetnost povolí a záhadnost se ukáže v nejlepším světle.

A poučení z bajky? Nu, hladovíte-li po morálním naučení, nesahejte jinde, i to vám naservíruji, na stříbrném tácku a s patřičným šperkem místo třešničky. Až se budete zase ptát, zda se ona, ta naproti s třpytem výmluvných zřítelnic, spokojí s vaší maličkostí, zda vy ovládnete ji i její tělo, zbytečně si nelžete; spokojte se, že ta neznámá by, stejně jako kterákoliv jiná, v mučírně naříkala a prosila. Nic jiného vám nezaručím, nicméně je to ten pevný bod, který filosof žádal, aby mohl hnout se světem, od něj se vše odvíjí.

Protože zíváte, hned vám, jste-li čtenáři šelmy, předhazuji důvod, proč spojit představivost s řečí o perverzi. Pochopitelně, i vám se cosi zamlouvá, nějaká ta nenápadná skvrnka na charakteru a tu tajíte pro sebe, popřípadě ji odhalujete pod pseudonymem a anonymitu držíte za nejbezpečnější vynález lidstva; třeba se i stydíte. Ne zbytečně, buďte si vděční za to, že vaše svědomí nemlčí, že se ostýcháte a tak si v pouhých náznacích splněných snů zaopatřujete nejvýbornější potěšení, na jaké se kdy lidská vůle zmohla.

Existují tři stavy mysli: Touha, naplnění a ritualizace. Jste-li mladí, ještě nezkažení, závidíte dospělým jejich hračky, hlouposti, které nepotřebujete mít, ale rádi byste. Víc než tisíckrát si namlouváte, jaké báječné možnosti by vám dalo auto, žena a nebo peníze. Když dorostete, dospějete, často v jisté formě ukořistíte své a asi měsíc se z toho těšíte. To už je naplnění. Zde se nabízejí dvě cesty: buď se spokojit a nabyté opříst mýtem legendou, naučit se skálopevně říkat: Nevyměnil bych za nic tohle...A nebo, stejně jako Alexandra, vás pojme touha a vy se opět přesvědčíte, že jedině s tamtím budete dokonale šťastní.

Marnost nad marnost, ne? Chtěl-li bych být jízlivý, zeptal bych se: A co lepšího s životem dělat? Zasvětit ho dobru? Buďte si jisti, že sklidíte nevděk. Vychovat děti? A co předáte jim? To, co předali rodiče vám? A zlo? Sledujte představivost, neboť v ní je jediná spása. Čím velkolepější plán, čím monstróznější ideál, tím obtížnější jeho splnění a nebo alespoň přiblížení se mu, ta činnost k tomu jej dosáhnout přináší radost a štěstí, ne sám cíl. Každá odměna brzy omrzí - či snad chcete věčně vysvětlovat a předvádět druhým, čeho že jste se byli dopustili?

 

O struktuře

Vypůjčíme si na okamžik schéma klasického dramatu, slavnou expozici, kolizi, krizi, peripetie a katastrofu. Nerozumíte-li mi, pak vězte, že vše zahajujeme úvodem; po něm se zaplétáme, vrcholíme, rozuzlujeme a končíme. Každý děj, alespoň v náznaku, to obsahuje: na půdě analogií to znamená, že není nic, co by nemělo začátek a nic, co by nemělo konec. Jak smělé tvrzení, zatleskáte mi: a kdo by se ho odvážil, když bůh je věčný?

Inu, já stejně dobře jako každý druhý, maličko rafinovaný a hloubavý; vždyť co za peklo bychom si připravili, kdyby nám odměnou měla být věčná slast. I jahod se smetanou se přejíte, a přece ony chutnají lépe než cokoli, co kdy rostlo na našich zahrádkách. Těžká smetana, těžká, chuť vynikající, ale žaludek by si zasloužil vytrávit - a co jiného v mezidobí dělat než ošetřovat hlínu a sbírat mléko. Ten tolik chytrý sofismus:'Jím, abych žil, nežiji, abych jedl.' nezní povzbudivě, nezastírejme si, že míří přímo proti nám.

Moudrá slova, že? Jaký nerozum se klanět něčemu lacinému, a já mám záměr vás varovat: Nikdy nepodlehněte líbivé argumentaci, dokáži, že ve skutečnosti je tomu právě naopak. My všichni žijeme, abychom jedli, v žádném případě ne obráceně. Zavařte si jahody, zaneste do komory a do mrtě na ně zapomeňte, vždyť ony sloužily jako příklad - chcete snad tvrdit, že zahradník, co je v potu tváře vypěstoval, nežil jen proto, aby je snědl?

Zabloudili jsme o pár století dřív, někam pod hrad, za poslušnou kravkou a na kamenité pole, plahočili jsme se od rána do večera jedině proto, abychom měli co do úst. Jistěže byste si rádi odpustili ten mezičas mezi setím a sklizní, a co z toho? Já nebudu vyvozovat závěry, jsem natolik lichotníkem, že tebe čtenářko i tebe čtenáři, budu mít za inteligentní tvory a nechám vás si to rozvážit.

Tolik se toho nařeční kolem techniky, můžeme to přirovnat k tomu bláznu, co, když chtěl napodobit Daidala, se obalil voskem a zastrkal do něj husí pera; bohužel pak neseskočil z hory, ale ze střechy a když si doléčil zlámanou nohu, měl za jisté, že stačí najít lepší včely a nebo odolnější brka. Proto každý, kdo činí něco špatně, ať napřed uváží princip věci, a teprve potom vychytává mouchy, jsou-li jaké.

Znal jsem člověka, co strávil dny následující zábavou: kupoval si pouťové balónky a velice opatrně je nafukoval, snad v zajetí mánie po rekordu; kdo viděl, jak s úpornou tváří a zpoceným čelem prosí každý balónek, aby vydržel a nepraskl, ten jej litoval, nikdo se mu nesmál. Tekly mu slzy, když se zdálo, že protentokrát narazil na červeného otesánka - ale přesto ani on nevydržel.

Tolik tedy o struktuře, milujete-li, nezapomeňte si do deníčku napsat: "Každá nemoc má svůj lék." a v případě lásky to je čas. Ne snad, že bychom vyloučili tu možnost, ale dlouhé trvání a věrnost jsou otázkou osobních kvalit a výchovy, proto budete-li se třást trémou na zastávce a nervózně pokukovat po hodinkách, uklidněte se: za půl roku se už pravděpodobně hryzáte a uvažujete, jak se zbavit toho, po kom jste onehdy vzdychali.

 

O samotě

A žádný humor, prodrali-li jste se až sem, musíte být unaveni, a je dokázáno, že s únavou přichází rozmrzelost, proto budu depresivní, nakolik se cítím. Jsou lidé, které nikdo nemá rád a přesto je mezi sebou trpíme; je nám jich líto a oni koneckonců patří mezi nás. Jsou to ti, o nichž Nietsche prohlásil, že si zaslouží žít tehdy, až spáchají sebevraždu.

Ale proti nim nebrojím, za větší zlo považuji ty, kteří umějí být vlídní k takovým nešikům; vždyť co může být horšího než vzbudit naděje a vzápětí je docela pošlapat? Dovolím si uštědřit radu, bude-li vám líto těch, kdo stojí stranou a mlčí, když se ostatní smějí, nepovažujte za hlas dobrého srdce jít za nimi a pozvat mezi nás.

Už je pozdě a napravit to nelze, nechte je ať zůstanou sami, možná sice, že stojí o tu nabídku, ale častokrát nemají dost rozumu k tomu, aby ji odmítl. Čeká je tedy krok tam, kde je jim souzeno naslouchat a být přehlíženi. Odtud se tedy rekrutují naši básníci, nikdo jim nerozumí, zatímco oni všem rozumí příliš dobře; jenomže copak s nimi? To bych doporučoval těm, co se ve společnosti cítí jako ryba ve vodě. Znovu opakuji, neříkejte: "Pojď k nám!" a "Přidej se do hovoru!".

Je to jen dysfunkce vaší psýchy, touha, aby vás měli druzí na okamžik rádi; a protože jste se to naučili, rozhazujete náklonnost a jste na to hrdí. Jak už jsem ale pravil kdesi dřív: nedokončené gesto je horší než nezačít jednat vůbec. Sklízíte nenávist a závist, přátelé, zvete hosty a odmítáte jim být hostiteli. Ostatně, dovolíte-li mi mravoučný kousek, připomenu vám, že s přáním být v čele stáda se pojí i zodpovědnost, tj. právě vy se musíte učit milovat ctnost, každý váš příklad musí být hodný následování a každé slovo mít váhu perly.

Z módy vyšlo sebevědomí, bojíme se egoismu, zato Řekové, tehdy ještě barbarští, aby se modlili za bližní, se obraceli na věštírnu; ptali se na úspěch, ke kterým je měli přivést bohové, chtěli zvítězit a dobýt triumf. Xenofón se neptal, zda jít či nejít s Kýrem, pouze na okolnosti, za jakých mu budou božstva nakloněna.

Byl to on, kdo po králově smrti jednal a kdo vyvedl vojsko z perské země. Trápil jej za to nevděk a když jeho vojáci přišli, aby s nimi urval kus cizí země, odmítl. Ne snad proto, že by mu chyběli schopnosti, osvědčil jich sdostatek, on obětoval za to, co když měl na dosah, zahodil. Hlasoval za život literáta, nejoblíbenějšího autora starověku, před tím, čeho se kdysi dožadoval u nesmrtelných. Jeho jméno nezapadlo a ideál vladaře ožil v Alexandrovi, v dobyvateli, který by nebyl, kdyby nebylo Xenofónta. To on určil formy, stanovil pravidla, ve kterých byl pěstován Makedoncův intelekt, právě on vytvořil životaschopnou představu podmanitele, nikoliv Aristoteles a ti další, o nichž se v té souvislosti mluví proto, že žili ve stejné době.

A co vyčítá Xenofóntovi naše doba? Odsuzuje ho za povrchnost, když nevysvětluje podstatu vesmíru, ale pouze tvoří návod, jak se stát největším králem - s despektem o něm hovoří ti, co umí popsat stohy papíru a nevyjádřit v nich nejmenší užitečnou myšlenku; a zakládají si, že jejich závěry nikdo nevyvrátí. Snad cítíte samotu, s jakou poráží pravda praktická pravdu metafyzickou; ta druhá je věčná, nelze ji uchopit, protože ji nikdo nepostavil na důkazech a stejně jako všechno nehmotné, i ona parazituje na víře.

Tady máte ponaučení: Hledáte-li rozkoš, vyhýbejte se rozumu, on je jejím nepřítelem. Chcete-li úspěch, nečekejte slast, když ta se bojí vědy; to jest nečtěte lékařská pojednání o orgánech, žlázách a funkcích, nedejte na osvětu a konejte jak vás baví, ne jak jiní doporučují. Ti, co pracují se statistikami, se zabývají průměry hodnot, takže narazíte, sotva potkáte výjimku. A nebojte se samoty, bojte se společnosti, vždyť je skrznaskrz špatná.

Nuže, tady končím eseje a bojím se, že ne vždy jsem zachoval pravidla: být jasný a výstižný, nedat se odklonit od tématu a praktických návodů, vysvětlit nejlépe, jak se vetřít do přízně těch, kterých si neceníme, ale které dráždí hezkou skořápkou a nutí k směšnostem, jinak mužů a žen nedůstojných. Ano, krásní lidé to mají snazší, ale přejte jim úspěch, vždyť ode dneška za deset let zmizí proč se jim obdivovat a jim nezbude nic, čím by zaujali. Umřou možná za půl století, ale očistec si vyzkouší dřív než kterýkoliv z nás, budou trpět, až je potkáte a zjistíte, jak je čas pokřivil.