Motto

Já nevím, příteli,
Co chtěl bys od ženy
Každý má svou cenu
Nemá-li ji, je bezcenný.

O manželce


Chtěl bych ženu vlídnou, co snesla by mne,
Co z pekla udělá mi nebe na zemi,
Však všechno to, co chtěl bych, to mne mine,
Má drahá, když dostal jsem tebe, zdá se mi.

Jsou stráně rosou v lesku zastiženy,
Zima je, chladno, a ty mne hřeješ urputně,
Jsou chvíle to, kdy vědom jsem tvé ceny,
Jsi vřelejší hrnku, vždyť kypím ti na plotně.

Jsi jako ze škatulky,
Blůzu, ba i sukni máš.
Že mám rád tvé holé půlky
V šatech svých mi vyčítáš.

Ta celá ušlechtilá, jinak nic neumí
Jak by jen jí živa byla,
po lásce noc provzdychá,
Není prý nikdo, kdo ji rozumí,
A i já byl zticha.

Oč víc mám rád tebe, co mne mlátíš pěstí,
A ranami vtloukáš mi, jaké že mám štěstí
Věčně nespokojená,
mít víc rád se snaž.
Když pláčeš, tak jenom zlostí,
když tě něco bolí,
nadáváš,

Krmím si tě jako husu,
Tak snad už zbývá tě jen zaříznout,
Všechna ta kila jsou věc vkusu,
Neodvážil bych otočit se za jinou.


Torzo

Tolik radosti jsem popsal a neprožil jedinou
A tak přeji si, ať mé verše, jako já zahynou,
Přežijí-li, tesány do mramoru,
Jak moudrým se vloudí do hovoru
Pak lituji, že jsem je kdy psal
Těší-li jiné, snad, však já z nich málo se radoval

Rozmrzelá

Na té louce vzpomínám si,
Své rozdychtěné ano šeptlas mi
Jak já věci špatně vykládám si,
Řeklas - Tím jsi skončil s ženami

Chválils nožku Carathii,
Nemám hezčí, koukni se
Ona děvka a já panna,
Nedělej, že neví se,
Oč mi zlepší nohu blána,
Když ona má je roztaženy,
Pak jedině kurví se



Básně o Tanaindě

Ženy ji mají rády,
Vždyť je hloupá, říkají,
Na to, že za jejich zády
jejich užvanění chlapi
Co ohrnují nos
Na Tanais hmatají
O tom nevědí ony zdá se moc.

Vysmál ses, chlapče, Tanaindě,
Sotva jsi tělo zneužil,
Byl jsi tak moudrý v její pindě
Když sledovals jen jeden cíl

A ona mlčí, klopí zraky
Vy jste tak skvělý, vydechne
To, co umíš, umí taky,
Že je chytrá - neřekne.

A tak ženské bez rozumu
Hnojem po ní kydají,
Že nemá v hlavě kapku umu,
Jen ve stehnech medu tunu,
Hlavou vlídně kývají

Já prošla jsem vám lásek stovky,
V knihách četla románů,
Než málo jsou tvé lesklé krovky,
Když Tanainda kňučí,
Že chce muže, co ji spodkem chápe,
A myslí tím hlupáka,
Je strašná husa, mám ten dojem,
Manžela ti odláká

Povídej mi, usměje se,
Jsi to chlapík,
Nic nechápu, ale umíš zajímavě vyprávět

A tak i mrzout, takhle střelen,
Spustí kvapík
O tom, co třeba znát je a co se dozvědět

Vykládá ženě, jak má vařit,
Jak nejlépe zašívat,
Písmák zase, jak písmo táhne
A kat o tom, jak kdo zná naříkat.

A Tanais mlčí, usmívá se,
Hladí tě, lichotí,
otázku dá jen k věci,
Oči plné odivu
Jako k bohu k tobě ona má se
Vždyť jsi tak znalý přeci - a uvízls jí v předivu

Dívka a harfa

Kdo stvořil ten nástroj
Jistě by se potěšil
Věda, že ty na něj hraješ
A kdo by se nezasnil
Když napadne jej,
Jak za hudby taješ.

Vždyť já vím
Proč melancholie
Zpod tvých prstů zaznívá
Nános toho, co jsme
A co vždy budem
Hned smyje rázem
Do nádoby fantazie

Víno rudé slije
A o tom, co cítí,
Básník tvůj ti zazpívá

Vždy vidí tě nad vlnami,
Ne shrbenou v podkroví,
Jsi pyšná a máš-li úsměv
Je nekonečně ledový
Jsi bez citu a proto
Tak dobře o něm vyprávíš

Na harfu drnkáš,
Když popravuješ,
Aby nerušil tě
Řev zbytečně mučených
Z jejich krve taháš noty
Za melodie
Tak truchlivě zasněny

Předstíráš své zakletí,
Abys nalákala prince,
A až přiletí na bílém koni-
A ten blázen přiletí
Dáš mu vybrat stranu z mince
Smrt a nebo smrt?
Oběsíš jej vzápětí

A když dýcháš po milenci
A to já dobře rozpoznám
Jdou tóny v divném propletenci
V každém z nich je v druhém klam
Do dřeva koušeš,
Tiskneš se mu
Do nevinného řezání
Mezi stehny pevně sevřeš
A klín se hladí po dlani
Nech mne prosím… Ach, ty můj

Koleny dřeš po strunách,
Co ozvučí tě celou
pak akordem trne okolí
Nemorduje-li tě vrah

Pak převáží se miska vah
že všechny ty rány přebolí
A ty rozpláčeš se…





Krásná Klare

Krásná Klare,
přítel požádal mne,
Ať za něj city vyjevím,
Je do tebe víc než blázen
Provzdychal už čtyři noci
To je hodně, moc, ba co dím
To je žár z pekel jdoucí

Krásná Klare,
Tvé nožky otisk dal si zhotovit,
Líbá jej před spaním, nemá-li tebe
Kam až zajde, o tom snad nemluvit
Vždyť jen nad tvým jménem rychlejc mu srdce tepe.

Krásná Klare
Přec noc zamiloval si havrany,
Jejich křídla jsou jak tvůj vlas
Ta musí mít klín co uhel,
Slyšel jsem klít ho včera zas
Že v tobě spát chtěl by vedraný
Dřív než oheň by v něm zhas

Krásná Klare
Tobě do ouška radím, pospěš si
Ta touha v něm nevydrží dlouho
Napřed oči k tvým ňadrům upřeny
Za týden se rozšilhá
Zjistí, že nevydrží bez ženy
A za tou zajde, která snáz mu dá

Je to milý chlapec, co víc říc'
Miluje tě a prý nepřestane
Už zapálil za to stovky svic
Větší však je plamen,
co v něm plane

On nejí, on nepije, on vším pohrdá
Jenom o tobě stihne žvanit
Dokud prý kněz vás nesezdá
Bude nás všech se stranit

A tak děvenko pospíchej
Nenechej nás čekat
Trochu jej pohlaď, trochu pousměj
Nebude se hněvat

On je dobrá partie
Slušný chlapík, co vím asi
A po svatbě ožije
Zatne pěsti, rvát si bude vlasy

Pyšná Cyntya

Zaslech' jsem, že ti košem dala
Ta miloučká Cyntya
Div, že se ti nevysmála
Ta heboučká Cyntya

Pyšná mrcha, bručíš vztekle
Ta slaboučká Cyntya
Ať si třeba shnije v pekle
Ta proklatá Cyntya

Nechce chlapa, nebude mít
Ta nešťastná Cyntya
Raděj pryč než muset ji zbít
Ta statečná Cyntya

Nejsem dost dobrý, řekla klidně
Ta lehounká Cyntya
Pro ni za ni, ať skončím bídně
Pravdomluvná Cyntya

Rychlá

Oj, já chci milovat tě
Asi jen jednu noc
Prožít s tebou krátké statě
Víc by bylo moc

Nevaž se k jednomu, moje milá,
Vyzkoušej víc
Ztěžka že ses ubránila
Co ti na to říct

Lepší vědět než nevědět
Sukni pověsit na skobu
Lepší poznat než nepoznat
Ať hloupá nejdeš do hrobu



Nevěrné manželce

Než abych šel o žebrácké holi,
To se raděj vzdám tvé krásy
Budu vzpomínat a litovat
V teple, bez cest a bez trní
Lepší než se milovat
Šťastni, leč v žumpě spát,
Toho vzdám se asi
Zas tolik tělo tvé mi nevoní

Manžel tvůj, moje milá,
Je zvíře, osel - krobián
Nejen jemu by ses mstila
Odnesl bych to i já sám

Kdeže básník na mamuta
Kde by na to síly vzal
Čekal by mne bič a knuta
Zapletl-li bych se s tebou
Až mne z toho nohy zebou
Vzít na ramena bych je musel
Až od tebe bych utíkal



Oslava děvky

Děvčata, děvčata
Vy to nejlepší jste z ženy
Vědomé skutečné své ceny
Víte, kolik je třeba zaplatit,
Aby od těla byl chvíli klid

Děvčata, děvčata
Vás jen bych chtěl líbat, hladit
Vždy smíte se smát, ne se vadit
Tak snadno umíte vyhovět
S vámi mám mír v duši,
když nemá jej svět

Děvčata, děvčata
Za vaši nectnost, a jen za ni, do boje bych táhl
Za svobodu vaši na dno sil svých chabých sáhl
Vykleštil každého - nevděčníka, co neumí vás ocenit
Toho, co říká, že nikdy s vámi, lépe se oženit

Děvčata, děvčata
Vy jediné rozumíte citu, však o něm nemluvíte
Raději pomlčet, že je i naděje, své o tom víte
Vysmějte se lásce, nechte ji básníkům, co netuší
Jak hořce užitečné jste, když ztrácíte na duši




Potkal jsem krasoducha

Potkal jsem krasoducha
Já estét jsem, vyřvával
A ty o tom nemáš tucha,
Pravil mně,
Kdybys měl
Jinak bys své básně naškrábal

Naučit bys měl sis vážit slova
Pochybené metrum napravit
Líbezné skloňovat ve všech pádech
A špatné šupitopresto popravit

Mám ten dojem, že pletl si mne s katem

Měl bys tepat zlořád, pokračoval
Ne jen hájit děvky
Copak si myslíš,
Že dnešní žebrák to má lehký
A co obraz ženy
Vždyť jen v sukni se jí pídíš
Pod živůtkem hrabeš
A už valíš na nás
Co cynicky jí kradeš

Neslyšíš hlas slavičí
To šeptá příroda, ta čarodějka
Co na tom, že ocas ti nevztyčí

Takto mluvil, takto káral,
Takto spatra hovořil

A o mně zbytečně si tupil zbraně
A když skončil, hned se zeptal
Zda už dvořil jsem se Innuaně
Takhle rázem, sotva mne byl zdeptal

Zapěl o ní báseň v próze,
Prasáka výkon nadlidský
Jak nabádal mne, to už zapomněl jsem
Ale do paměti vryl si
Sviňárny ty navždycky


Výčitka

Hned jak zmizíš, zapomeneš
Básničky smolíš potají
Prý ódu na mou hruď

Chvíli počkej, kam se ženeš
Proberem to, co nás spojí,
I přes den se mnou buď

Copak jsem dříví na podpal,
Abych vzplála a dohořela
Ty si mne nevážíš

Kdybys jen na pekáč mi nesahal,
Zjistil bys, že jsem žena celá
Že mám i mozek, víš


 

Báseň na to pozadí

Oj, to vám byla noc,
Že já blázen jsem se hnal
K té paničce rozdajné

Její tělo,
To vám byl karneval
Toho jsem tam potkal, toho taky,
Snad jen manžela tvého ne
Ten paroháč zapomněl se dostavit

Vstoupil jsem na intimní schůzku,
Divím se, jak je tu veselo
Tuhle starý prasák v koutku
Obklad si dává na čelo,
Že nechce se mu postavit

Tamhle herec imituje
Dobře známé pohyby
Umí je sám,
Dělá bez chyby,
Vždyť hostitelku
Já teď k vůli mám

Lísá se jako včelka,
Jako medvěd, napůl hádek
Je rozložitá,
Statná, přímo velká
Žadoní, ať napíšu jí
Ódu na ten zadek

Dá mi tuš, předkloní se
Umně to na mě vystrčí
I ta její škvíra nad tím rdí se
A ta dvě mocná náměstí,
Bílé s kašnou černou uprostřed
Kdos ji po nich plácne pěstí
Ona usměje se, prý - ty básník jsi jak med

Však na mne musejí být dva,
pochlubí se,
na postel si lehne,
na to mám tu tolik chlapů
Jeden by mi nestačil,
Jeden se mnou nehne
Jejich síla hned je v trapu,
Padají jak švestky
Co žhavý sníh roztaví se
A trvá mu než postaví se,
Co ho do mne zastrčil

A tak píšu horkým tahem,
Dřív než mne to uondá
Chtěl bych umřít samým blahem
Do tvých půlek horkých vpraven
Ty všech žen jsi ozdoba



Naučení

Jsou ženy hádavé,
Jsou ženy smavé
Dobře dřív rozvažuj
Než chytíš se pravé

Když já nevím, poví ti
Zda mne vůbec miluješ
Já bych chtěla víc
Mezi stehna sice vroucně se mi cpeš
A o svatbě vůbec nic
Kdepak jsou záruky

Pěkně z ručky do ruky
A ne od stehna mezi stehna
Jak ti můj tatík zaručí
Nejsem žádná levná běhna
Oni tě naučí

Ach, ty jsi ten básník

Ach, ty jsi ten básník
Řekla, a neznělo to laskavě,
Ještě, že jsem utek'
Jinak by mne bila po hlavě

Ach, ty jsi ten poeta,
Jen co si koště najdu,
Tě náležitě přivítám
Myslíš,
žes ve mně našel další rajdu

Ach, ty jsi ten prasák
Co každou díru mi proleze
Vypadni, ani chlup,
Z tebe sem mi nevleze

Přísahám, ctná paní,

Ano, jsem ten básník,
Když na vás kouknu,
Tak ani nevím proč
Měl bych opěvovat ženu
Máte-li muže, paní, vím co chce
On, chudák!, potřebuje změnu

Má drahá paní,
Byť bych byl čerta chlípnější
S vámi bych se rozhodl být mnich
Nechal si zmršit hlavu,
Ať mi vlasy holí
Úkryt mít na faře
A pěstovat si břich
Spíš svatozář bych asi spatřil růst mi z něj
Než úsměv z vaší tváře




Děvče Zena

Děvče Zena má mnoho bolu
Zármutek a žal
A horší se to směrem dolů
Jakoby v ní vichr vál

Děvče Zena nedospěje
Má souchotě, umírá
Kašle a ještě víc se chvěje
V pokoji se zavírá

Děvče Zena mne má ráda
Já se jí bojím, vyhýbám
Je tak vstřícná, třebas mladá
Měj mne tady, měj mne tam

Však když mám ji, spěje rychle k konci
Nijak se neostýchá
Umírat mi v náruči
Na prsou ji krutě píchá
Však ještě víc si poručí

Je bez vlády, škube se, chrčí a nemůže
Když dokončí tu scénku hrůzy
Pohlédne na mne smutně
Cože jsi to za muže?

Jen pojď na mne, nelituj mne, třebas mne i zab
To tělo chvilku snese
A když ne, když nedočkám se rána
To mne nic, to mi fuk
Jen když umřu milována

Vy, sličná paní, máte čeho chcete
A tak spěte sladce,
Neboť mne mít nebudete

Nejste pro mne stará, ani zdání
Ani ošklivá,
Však ani pyšná, moje paní

Touhu po vás měl bych, žádný strach
Však jedno tomu brání
Neměla byste spát na marách

Nešťastná

Zpila se, holčice, zpila se k nevíře
Upila vínečka sladkého z koštýře
Usrkla poprvé, usrkla podruhé, po třetí
Žblunká v ní, šplouchá v ní smutek a dojetí

Má mne rád, nemá, vždyť co já vím
Sama jsem, i když s ním v noci spím
Tiskne se zepředu, tiskne se zezadu
Nemůže vpravit tam tu svou parádu

Sípá a naříká, když se tak lopotí
Však marně doufá on, že se mu zkokotí
Od ničeho nic, a z nuly nula vzejde
Náhradou mne zbije, až co se do mne vejde




Špatné verše

Byl jsem včera na hostině,
nahoře i v vinném sklípku,
maj tam dcery, dvě krásné svině,
husu píchli, kohouta a slípku.

Tolik krve, šeptá jedna,
Dcerka, nemyslím slepici,
je to holka neposedná,
čilá a s čilou pravicí

Ona má vlasy jako oheň,
duši stejnou a v stehnech var,
však já jí nejsem roven,
té by nebyl ani král.

Níž prý podle filosofů
Jdou všechny smysly kolem
ještě jednu strofu
a pohneme i s volem

Básně o ňadrech

Že neznáš prsa Airylly,
Co ty jsi to za tupec,
Kopec je on krásně bílý,
Za ním druhý - to je věc.

Když se pohnou, když se vlní,
Hned jak kočka ta holka vrní,
Když jí tam ruku položíš,
Je to těsto, co jabkem, moukou voní,
Žádný závin, ale pecen, víš

Má ráda, když na ně sáhneš,
Jemně, žádné násilí,
Dřív se dolů nedostaneš,
Dokud nevzdychne
Neboj, drahý, milý,
Můžeš všechno,
Raději víc než málo,
Když už jsi zaplatil,
Dbej, by to za to stálo

Žes nikdy nehmatal na vlnky u Natal
Bože můj, tak pročs žil
To je tvar kruhu vykroužený
Do dvou oblých stěn,
Na nich kostel položený
A s věžičkou ven

Ona je mladá, prý z vesnice,
Rozezná patero druhů obilí,
Ječmen, kráva, pšenice,
Oves, pšenku, řepu, tulipán,
Snad i prase u ní zabili,
Náves venku,
klepu tam jak pán.


Že Achtulla zlomila tvé srdce postavou,
Vždyť jak jehňátka ji k nebi míří,
S tím se jenom slepý smíří,
Vidomý chce mít je potravou
Je trochu drsná,
No tak, zvíře, žer.

S ní uslyšíš hudbu sfér,
Symfonii, znělku, verš i rým,
Kdepak, chlape,
Co já s tím?
Ať si se mnou
kdo chce chrápe,
Já ho nějak obsloužím