Mysteria

(věnováno Sandře)

Na hnědé lavičce seděl ctihodný magistr filosofie Gamot a uvažoval o věcech vezdejších - kteréžto uvažování se nehezky odráželo v jeho ušlechtilé tváři, neboť si hryzl ret a vraštil čelo. Nezaujatý návštěvník města, jakých tady nenajdete mnoho, by vypozoroval jistou podobu mezi panem magistrem a domem; vždyť oba byli plní vrásek, s tváří hrubou jako je kůra stromu a stejně tak tmavými okny, pokud máme věřit, že oči mají být okny do duše.
A byť sluníčko svítilo a hřálo kosti, nemohl magistr Gamot sdílet veselou náladu pozdního léta, ba naopak se mrzoutil a mračil se proto, že i on byl vyznavačem harmonie a musel litovat, že kolemjsoucí teplo neumí zahřát mu duši. Dumal nad věcmi převeliké důležitosti, nad záhadami, které velice blízce souvisely s jeho univerzitním věděním, totiž hnětlo jej, že při včerejším hýření a pitce podlehl příkladu přátel, že se nechal svést k dvěma žejdlíkům vína a byť tohle těžké španělské nebylo nejhorší, dnes mu kolovalo v žilách, jako by bylo olovem: Pít a neumět pít je trestuhodná nedbalost, přemýšlel, zejména pak u mne, tvora vrcholného, mozkem a snad i rozumem obdařeného, jenž, místo aby se vystříhal požitkům trestem stiženými, se jako nejposlednější blázen nechá nachytat a strhnout nezodpovědnými hýřili.
Ostatně, jak špatně kdosi uspořádal svět, vedl dál svou, když nezařídil, abychom se uměli radovat pěkně přirozeně, bez dalších životabudičů, bez substancí, které nám svými výměšky zatěžují čivy a které vytvářejí zhoubnou půdu pro šílenství, k němuž za často dochází, a to i u lidí vzdělaných, jako jsem kupříkladu já, když křičím na plné kolo a marně si domlouvám, že už zítra toho budu litovat. A zase mi hučí v uších…
Avšak zvuky sílily, vysoké vřískání skřipek a táhlé pištění šalmějí, sledované akordy kytar a dunivými údery velkých bubnů, hlásilo se, že do města přišli kočovníci, putovný kmen, vítaný nudícími se paničkami, neboť přinášel budoucnost; krásnými slečnami, jež chtěli v přítomnosti stát se ještě hezčími za pomoci kouzel a tajemných líčidel, které připravit uměli jedině nomádi, a nakonec i otcové rodin se radovali, vždyť sem mířili kulaťoučká a mrštná děvčata, často tak mladá, že bylo až s podivem, jak rychle uměli na cestách vyspět; a ony zastupovaly minulost, když připomínaly, jak svůdné kdysi byly ženy a snad i noci s nimi.
Nikdo však neměl rád tenhle lid, vždy jen rozbouřily vody, vznítili srdce a mizeli, aniž by kdy vzklíčilo něco, co zaseli. Neměli národnost, říkalo se, že vychovávají děti, které nikdo nechce, že nepohrdnou žádným vřískajícím uzlíčkem, jimž jim vnutí zoufalá matka, že děti i kradou a že jsou zoufalí, nemají-li alespoň jednoho chlapce a jedno děvče jako vzpomínku na vesnici či město, kterými kdy prošly.
Libovali si v křiklavosti, jejich pleť byla jak tmavá, tak i světlá, jejich vlasy dlouhé i krátké a oči hrály všemi barvami, den začínali koupelí a vyprávělo se, že putují vždy podél řek, protože jejich bohové, nad nimiž kněží přivírali oči, neboť nechtěli, aby tenhle lid měl stejného boha jako zbylý slušný svět. Kázali, že v čistotě se člověk možná nerodí, ale měl by v ní zemřít. Proto, jak magistr Gamot předpokládal, se mezi nimi našel přehršel dobrých ranhojičů.
A chtěl vstát, schovat se za dveře, pevně přibouchnout okenice, protože dnes neměl náladu snášet výrazné melodie a ani neměl mnoho chuti sledovat pevná bříška polonahých dcerek tlupy, ba dokonce se ani netěšil na jarmark, který oni pořádali a kterým jindy procházel rád; občas tam nacházel vzácnou knihu mezi špatným zbožím a její koupí si špinil svědomí, neboť věděl, že je kradená. Byl však nemocný a jakkoli jeho nemoc neměla mít dlouhého trvání, vždyť jak dlouho může člověka ubíjet kocovina, přesto byl rád, že sedí a že nemusí pohybem bouřit klidnící se stěny žaludku a přilehlých žláz, navíc mu vyschlo v krku a chtělo se mu spát.
Doufal tedy, že nevítaní návštěvníci potáhnou jinými ulici a skutečně se zdálo, že hudba se neblíží a ani nevzdaluje, přesto však mění místo a šine se k náměstí, ke stráni pod městem, dolů k řece, kde za chvíli vyrostou stany a až do konce týdne tam neutichne ruch a shon; oddechl si proto a chtěl se opět zabývat pouze myšlenkami, byť ty mu nedělaly dobře. Mezitím se zase ozval hluk, tentokrát však skromnější, a dokonce i libý, shora z ulice přicházely tři dívky a hlasitě zpívaly Rybářskou baladu

Vzal do svých rukou pádlo a od břehu razí člun,
slunce se leskne od háčků a třpytek, od harpun,


A nejstarší z nich, snědé a od pohledu drzé děvče, se vesele zasmálo, založilo si ruce v bok a když druhé dvě jí klepaly kastaněty, z plna hrdla zpívalo:

Já jsem Ostrá, zhouba sítí,
trhám, škubám stovky nití,

A všechny přidaly sbor:

Jenom sáhů pár
Jenom sáhů pár

Potom se vysokým hlasem vložilo do zpěvu nejmladší z děvčat, ještě malý žabec, kterému mohlo být snad deset let a které bylo zvláštní opálenou tvářičkou, když vlasy měla dívka zlaté a oči modré.

Já jsem Prudká, zkáza lanům,
vzdor všem Petrům i svatým Janům,
já pěním moře ve vln tvar


Jenom sáhů pár
Jenom sáhů pár


Nakonec své vlohy udala prostřední, a provedla to způsobem, který svědčil o velikém talentu a veliké vážnosti, neboť se cele soustředila na přednes, mračila se a pohupovala boky, což byla podívaná náramná, bylať dívenkou krásnou a podivuhodně utvářenou: pokožku měla zlatavou, odráželo se od ní slunce, vlasy světle rudé, lesklé a oči zelené s obočím jako uhel a stejnými řasami.

Já jsem Sirén, víla vodní,
přijmi malý dárek od ní

Jenom sáhů pár
Jenom sáhů pár

Kdosi zatleskal a dívky se rozpustile rozesmály, když sbíraly penízky a drobnůstky, které jim házeli lidé vykouklí z oken a o překot prosící, aby nepřestávala příjemná produkce, kdosi je zval dál, což se neobešlo bez křiku starých žen, jež ve všem viděly hřích a úmysly pramálo počestné. Jen magistr Gamot netleskal, nemohl se hnout, vždyť právě usínal a vše slyšel jako za sametovým závěsem, tlumené a podobné na kulisu, přál si, aby sen pokračoval stejně sladce, jako byl začal.
Připadalo mu však, že spí na poušti, pod pálícím sluncem a v krku jej dře převalující se písek, skoro umíral žízní. A v té hrůze slyšel jemné hlásky, hladivá slůvka a vítr ho šimral pod nosem. S námahou se vytrhl z poblouznění až tehdy, když zacinkal smích a on poznal, že dívenky za ním vystoupaly po schodech a ta nejmladší, modrooká, jej lechtá husím pírkem po tváři.
I vy zlolajnice, myslel si malátně, kdybych měl to srdce, už bych na vás křičel a hnal vás pryč, vždyť dnes postrádám náladu laškovat, ostatně tak jako nikdy. A chtěl říct, že nemá peníze, domníval se, že dívky vymáhají almužnu za zpěv, když od ostatních ji dostali, proto jako medvěd zamručel a zkusil sunout ruku ke kapse, kde doufal nalézt pár halířů. Jak se mu zavírala očka, zjistil, že jen v nich má sílu a ve zbytku těla zůstala ošidná únava.
Dívky na něj pozorně hleděly, a když ho nejstarší pohladila po tváři, rychle cosi řekla a ta prostřední, rusovlasá, mu podstrčila butylku s čímsi voňavým, otevřela rty a nalila do nich pár kapek. Lila tak dlouho, dokud se nevzpamatoval a nemohl pít sám; konečně dokázal alespoň poděkovat. Na to ony čekaly, modrooká otevřela dveře, dvě starší jej vzaly v podpaží a podepírajíc jej vlekly ho dovnitř, kde mrazil příjemný chládek. Sotva se dopotácel k posteli, padl na ni, roztřásla jím zima, která nepovolila, ani když ho přikryli peřinou. Potom se místností rozlehl silný burácivý hlas sousedky, ženy, které platil, aby sem zašla uklízet; komusi cosi vyčítala, kohosi vyhazovala a nadávala do zlodějek. Nakonec se nešťastníka ujali její ruce, které mu upravily polštář pod hlavou a zanedlouho do žaludku vpravily horký čaj.
Dvě hodiny se magistr zotavoval z kocoviny a dva dny z úžehu, který si byl přivodil, když se nerozvážně vydal vyhnat čerta ďáblem, jak trefně pravila sousedka, když se chovala takřka mateřsky; ostatně byla dobrou ženou a on jí nemohl vyčítat, že se zprudka zbavila dívek, které se o něj nezištně postaraly. Podle jejího názoru a uměla ten názor podepřít pádným úderem do junácké hrudi, se ty tři snažily pouze získat příležitost k nakradení si, koneckonců, proč by kdo dělal dobré skutky, kdyby neměl postranní úmysly, leda snad hlupák. Na to pan magistr namítl, že i ona se jej takhle ujala. Sousedka se tehdy začervenala a pověděla, že s panem magistrem je věc jiná, že on je hovádko boží, učený je, až se slušný člověk diví, ale přece jen prosťáček, o kterého by se postarala každá žena, stejně jako by se postarala i o cizí dítě.
Dozajista, že se mu nezamlouval tenhle příměr, na druhou stranu však byl rád, měl-li být obdařen schopností dojímat mateřská srdce, neboť i z takového krajáče lásky se pije příjemně a každý muž jednoho dne vstoupí ke dveřím, za nimiž je vděčný za každý kousek citu, když ho byl nenašel u žen mladších, ale k lásce málo způsobilých; nic nepomíjí rychleji než rozkoše těla, a pohlazení od kohokoliv dojme za vhodných podmínek vždy, neřkuli dnes…

Za churavým přítelem se stavila i hrstka jeho spolupodílníků na předchozích slavnostech, chodili po jednom a nebo v párech, a sebou si přinášely jediné téma, stejnou báseň k rozhovoru: hovořili o kočovnících, jejích zvycích a zprávách, které s sebou oni nesli, o novinkách, jež byli našli a konečně i o dcerách, které byli oni zplodili.
Smutný don Alonso snivě hladil pokrývku a pravil: "Nebýt toho že jsem se dávno rozžehnal s tím liščím plemenem, padl bych do tenat krásné hadačky, a jak ta vám hádala z dlaně!"
A don Pedrito vyprávěl o lišce, která se nastěhovala do nory po jezevci, jehož byl zastřelil minulý rok. "Chytrá potvůrka," řekl do užaslých pohledů, "Ano, La Fontaine by nevymyslil lepší, když se takhle plíží rosou a jenom ocas jí čouhá nad travou. Pozoroval jsem ji, pušku na koleni, jak hledá něco k sežrání, když ji do oka padla vyplašená křepelka. Ta trikem odváděla nepřítelovu pozornost od hnízda s malými: táhla za sebou křídlo, kdákala a vrkala, ale kdepak s tím na lišáka."
"Hrome," pravil seňor Andreo, "byla to ona či on, podezřele vám ta maličká mění pohlaví…"
"Ano, pohlaví," řekl smutný seňor Alonso, "veškerá zkáza je obsažena v ničemnosti, jako jsou dva bochníky a rozkrojená skýva; v ní jsem začasté hledal útěchu, mílí mí přátelé, avšak jak léta jdou, je lépe se obrátit myslí k lovu, jak dobře činí tady don Pedrito. Que passo s tou zahubnou ryškou?"
"Velmi dobrý příběh," mínil don Pedrito a nacpal si hezkou pěnovku, kterou nyní pečlivě zakuřoval, snaže se aby na žádné z jejích oblých stěn nezanechal kouř výraznější skvrny a potáhl ji tak, jak se sluší na muže z Olivarů. "Budu jej vyprávět stručně, vždyť jinak bych to neuměl a krátký nástin lépe vyhovuje mé povaze než stovky slov."
"Je více než jisto," skočil mu s prominutím do řeči seňor Andreo, "že začínáte jak správně, tak i zbytečně, amigo. Správně proto, že nás neděsíte vyhlídkou na přehršel obratů a básnivé latiny, zbytečně pak z příčiny, že vás známe a víme, jak málo obcujete s lidmi, na kterých byste si své podání mohl pilovat a oslnit nás pak vybroušeností záludných sentencí. Ale proto vás máme rádi, done Pedrito, jste duše čistá a my, jakkoliv nechápeme, co společného má vaše honitba s lidskými slabostmi, jsme jedno ucho a čekáme na váš příběh."
"A nemýlíte se, milý seňore Andreo, neboť hutným stylem podám příhodu sice všední, ale poučnou, a doplním jí známé rčení. Inu, ona liška, o níž vedeme debatu, se nenechala zmást úskokem křepelky a rychlým krokem se vydala k hnízdu, které snad cítila ve vzduchu, či ji vedl k němu chladný instinkt; a věru byl chladný, nemohl-li obměkčit srdce postavené nad holátky sotva vyklubanými. Kouká na ně, jazyk vyplazený, skoro s úsměvem je dráždí tlapkou, pohlavkuje je a nutí vydávat pokřik, co dojímá mámino srdce. Dobrá křepelka nevydrží, vrhne se rozhořčeně na záškodníka a po krátkém boji skončí s prokousnutým hrdlem. A liška si ji táhne travou, snad že se pro malé opeřence vrátí až povyrostou či je nechává do péče nepřítomnému otci, avšak já, byť s kouskem obdivu k její zchytralosti, jí nedám odejít, popadnu pušku a zabiji ji jednou ranou. Z lišky mám kůži a také maso pro psy, s křepelky drůbky na polévku, a když se k tomu přidá hejno ptáčet, které jsem neušetřil, dostanete dobrý oběd."
"A pročpak jste nenechal ty mladé při životě," ptal se pan magistr, "když vy nejste od přírody ukrutník?"
"Dost možná," pravil don Pedrito , "ale je také pravdou, že tatíka křepelku jsem zastřelil den předtím."
"Poctivý rodiče, chrabrý otec i chrabrá matka, však liška s lišákem je zmohli," dodal smutný don Alonso dělaje žertovnou slovní hříčku, kterou, bohu žalováno, pochopil jen magistr Gamot a ježto ji neshledal dobrou, neusmál se - a tak žert vyzněl na prázdno, do ticha, v němž každý muž po svém myslel na skončivší bajku. Smutný don Alonso, který měl pět potomků, litoval, že čin moudré lišky zůstal pouhým gestem, kdežto don Andreo by přál šelmě více ze života, neboť ji ctil za vychytralou snahu a magistr Gamot rozvažoval, zda don Pedrito zasáhl tak pozdě, že byl příliš pomalý, než aby domyslel následky své váhavosti, a nebo že si nemínil nechat ujít napínavý souboj mezi oběma znepřátelenými tvory.
"Buď jak buď," uzavřel nakonec, "jsem rád, přátelé, že jste mne navštívili a poutavým způsobem mne zpravili o jarmarku; toho se zítra zúčastním a to, jak snažně žádám, ve vaší společnosti, když ta je mi nade vše drahá…"


Nazítří, přesně po poledni, co byl dobrý oběd se mu už rozležel v žaludku, se magistr Gamot, provázen těmi třemi, ubíral krátkými kroky a v doprovodu dlouhých slov, neboť k chůzi debata patří, směrem k městskému rynku, kde bílé stánky, hlahol a křik, dávaly na vědomí, že kupčení a okrádání, smlouvání a šizení je v plném proudu. Nic užitečného k mání, jak pravil don Alonso, samé trety a falešná sběř.
Rozloučili se proto a každý že prý si vybere část trhu, nebo-li segment, jak prohlásil magistr Gamot a jak mu oni odsouhlasili, třebaže netušili, o čem je řeč: vydali se každým svým směrem a dohodli se, že se potkají na druhém konci, v zenitu podlouhlého a mírně stoupajícího náměstíčka, přičemž pan magistr vysvětlil donu Pedritovi, že se právě nacházejí v nadiru. Don Pedrito poděkoval a šeptal seňoru Andreovi: "Náš milý přítel," mínil tiše, "mnoho času tráví v knihách, provází sličné hrdinky románů a vede ušlechtilé sázky s rytíři a králi, jedině tak si lze vysvětlit, že nás, ubohé prosťáčky, obdařuje zrnky své učenosti, přičemž ta zrnka, nebo ještě lépe perly, dopadají na neúrodnou půdu a trapně připomínají jisté přísloví, jehož plné znění snad nemusím vzpomínat."
"Jaképak copak," promluvil seňor Andreo a vesele mhouřil oči do poledního slunka, "jsme-li my svině, pak nepochybně bez zásluhy, vždyť vy sám, Pedrito, jste onehda chválil svá prasata a vyvracel jste pomluvy jak o jejich nečistotě, tak i jejich domnělé tuposti: sám jste řekl, že vaše prase je chytřejší než váš pes."
"Což o něj," povzdechl si don Pedrito, "taškář, jenž mi jej prodal a tvrdil, že tím se loučí s nejušlechtilejší krví anglického ohaře, dobře věděl, kterak pitomé zvíře mi váže na krk. Pravím-li boty, on zakousne slípku, pravím-li přines, on vyrazí a vrátí se za týden, čině mne smutným, neboť se vůbec vrátil. Nejhůře je mu však říci ztrať se, neboť tehdy on napne uši, upřeně sleduje tvá ústa a nic ze živého světa ho nepřiměje, aby opustil svého pána a velitele."
"Tedy mu vždy nakazujte obráceně, zkuste být na něj záludný a přímo invertní, jak by byl řekl náš dobrý magistr," navrhl seňor Andreo.
"Nerozumím sice výrazu invertní, ovšem zklamal jsem se i v tomhle," řekl don Pedrito. "Střelím například bažanta a v domnění, že on mi jej přinese, nařídím-li zůstaň, křiknu tak na něj, jenomže on, snad že vycítí faleš z mého hlasu, se posadí a jme se zoufale výt. Ostatně, je to tak pitomé psisko, že výraz znechucení, jaký vždy nabere tvář mé dobré Míny, totiž kočky myšilovky, vám nepopíši a raději povím, že ona, sotva jej potká, nezdrží se a jako nepovedenému děcku mu vždy uštědří pořádný záhlavec. On pak položí hlavu na tlapy a truchlivě kňučí."
"Hleďte!" pravil náhle seňor Andreo a jeho zrak zazářil, by přímo se zaleskl v krvelačném střehu, vždyť koutkem oka zahlédl pyšnou sukni a pod tou sukní jednu nožku, útlou a švarně tvarovanou, a ta nožka patřila dívce, již oni neviděli, nicméně nebylo pochyb, jak se zařekl, že je to ona, jen ona, které nechal vyhrávat sarabandy pod oknem a která pohlížeje na něj milostivým zrakem, dokázala stejně milostivě pohlížet i na další z tré urozených mladíků, které lákala svým zjevem.
"Ale odpustil bych jí," pravil seňor Andreo zlostně, "nebýt jejího jazyka a pomluv, které ona spřádá a které roztrušuje po městě, když tvrdí, že mnou najatí hudebníci jsou nejlacinější šumaři v kraji, že hrají tak, že by bylo lépe, kdyby nehráli a jejich zpěvák že není zpěvák, ale odkudsi pastevec. Přiznávám, nejprve jsem kladl vinu na instrumentalisty, říkal jsem si: třeba skutečně neumí naladit své kytary a byť byli nejdražší, jací zde mohli být k mání, že se pouze chlubí a jejich hra nestojí za mnoho, ba že není k vydržení. Avšak když jsem potají sledoval tu trupu a naslouchal jí, blesklo mi hlavou, že byť by byl jejich zpěvák stokrát nejdůvěrnější se všemi ovcemi, má zlato v hrdle a ani jeho soudruzi si s ním nezadají. Vždyť ta dáma, a bůh stokrát proklej její hezký jazýček, plive jed jako v Africe kobra, necáká s ním však jedním směrem, neboť před tímhle nápadníkem míří na sever, s tamtím na východ, a je-li se mnou, otravuje jih i západ, na nikoho než mne v té sladké chvíli nebere zřetel. Já se jí zkrátka musím pomstít."
Don Pedrito, ježto měl svého mladého přítele rád a ježto, jak už dříve řečeno, nenapadalo jej odvracet situace, které hrozily neštěstím, naopak je pozorně sledoval, krátce kývl a chňapl za ruku snědé děvče, jež mu prohledávalo kapsu. "Vida ji," pravil, "kořistnici, poťouchlou zlodějku a pětiprstku, hleď vrátit, co jsi nakradla, sic neskončíš nejlépe."
"U ďasa, pane," odpovědělo děvče, byla jednou ze tří, které ošetřovaly magistra Gamota, "jakpak že vy, a jediný vy, jste uměl chytit při práci mne, nejlepší kapsářku svého lidu? Vy musíte mít kouzlo, lektvar a nebo vám sudičky přiřkly zázračnou moc."
"Slizký hádek a když neskousne, tak sladce lichotí," řekl don Pedrito a přitáhl maličkou k sobě, aby jí kolemjdoucí nevěnovali nenáležitou pozornost; posunul ji mezi sebe a seňora Andrea, který měl oči jen a jen pro nevěrnou a zrádnou seňoritu Felicitas. "Pověz, drobátko, kdože tě naučil udeřit na strunu mé ješitnosti?"
"Ech, když mi nevěříte, nechte být," odvětilo děvče, "já, Anitka řečená Bez kostí, neboť jsem pružná jako bych byla z gumy, slavnostně prohlašuji a přísahám, že své řemeslo už pět let provozuji a vy jste první - a doufám, že i poslední - kdo mne přistihl s prsty v cizí kapse."
"Co to máte s tou holkou," otázal se seňor Andreo, který se otočil a zahlédl rozpravu obou. "Možná že dobře děláte, když jste se dal na děvčátka, třeba, když jim od útlého mládí budete ukazovat, jak se chovat, nevyrostou z nich nejapné a koketní stvůry."
"Slyšíš jej," ptal se don Pedrito dívky, "přisuzuje mi úmysly, které jsou daleko více počestné, než jsou ty mé. Ne, kdepak, můj drahý příteli, jakkoliv je smutné to vědět, nenašel jsem ženušku, co rozptýlí mé staré mládenectví, naopak našel jsem hádka, který pomstí vaše mládí."
"Čerta starého vám rozumím," pravil seňor Andreo rozmrzele. "na koketu se musí zase s koketou, kolikrát popsala historie případ žen, které se užárlily, začala-li se jiná zajímat o toho, kým ony dosud pohrdaly."
"Ale fuj, hanba vaším slovům, zahrávat si s city," řekl don Pedrito. "abyste věděl, já nijak nesázím na duši, byl jsem vychován s prasaty a od těch jsem se naučil, že je lépe svini jednou plácnout, než jí půldne domlouvat."
"Já bych dal přednost břitu před tupým klackem," pravil seňor Andreo.
"Však tahle maličká není nejhloupější."
"Ba právě naopak," vmísilo se děvče do rozhovoru. "jsem chytrá tak, že nemusíte mi mnoho napovídat, stačí mi ukázat onu. o kterou se jedná a zaručím se vám, že ta dáma odtud uteče s hanbou a se slzami v krásných očí."
"Seňorita Felicitas má nejen krásné oči, má i krásný hlas a rty, krásnou šíji a krásné ruce. Avšak její ústa jsou jako toulec plný šípů, a ona je šmahem vráží do zad těch, kteří ji milují."
"Alespoň ví, jak lovit svou zvěř bezpečně," zabručel don Pedrito. "jste přísný k ubohé květince, ani ne za pět let opadá a zbudou jí vzpomínky na to, jak uměla ranit a vystřelit svým lukem. Kdežto vy, příteli, budete už dávno co čmelák na jiném poupátku a čas se na vás nepodepíše jinak, než že vám dodá zralosti. Ovšem já ze zásady nejsem proti veselé taškařici, povězte, kterého šperku si seňorita Felicitas cení nejvíce?"
"Cení si každé ze svých ozdůbek, je-li v něčem spravedlivá, pak v lásce ke zlato, nelze říci, že by který kousek milovala méně. Nicméně věří, že křížek s pěti rubínky, který nosí na ňadrech, jí přináší štěstí - byl jsem svědkem okamžiku, kdy jej na okamžik odložila a byla pak velice nesvá, dokud jsem ho nenašel. Ach, jaké blaho, představte si: za odměnu jsem ho směl položit tam, kde obvykle přebýval a dlel."
"Dozajista útulné místečko," pravil don Pedrito. "otázka však zní, zda budeš umět, můj hádku bez kostí, dostat odtud ten zázračný poklad?"
"Věc složitá," mínilo děvče. "ale ne nemožná, ba musím se pochlubit, že několik řetízků, korálků a jiným náhrdelníků patří mezi mé nesporné trumfy. Jejich uzmutí je přes všechny překážky bezpečnější než obyčejná krádež, neboť ztrátu šperku z míst tak vzdálených nepočestnému lidskému snažení je připisováno mé věrné přítelkyni Náhodě, nikoliv mým obratným prstíkům."
"A tyto prsty," pravil seňor Andreas zadumaně prohlížeje si je od konečků až po kořen. "nejsou nejošklivější, a budou-li skutečně tak obratné, jak se chlubíš, pak přiznám, že mé myšlenky dávno nepatří pyšné seňoritě Felicitas. Kolikpak ti je, Anitko?"
"Příští týden šestnáct, milosti."
"Jak nevinný věk!"
"Málo platné, příteli," smál se don Pedrito dunivě. "sotva vyklouznete z tenat jedné, už klouzáte k pastičce jiné a představujete si, že maje ji na pekáči, sníte vy ji, nikoliv ona vás. Rozhodně lepší volba než záludná seňorita Felicitas; tato chrabrá zlodějka se alespoň stačila vyučit dobrému řemeslu a octl-li byste se kdy v bídě, ona by vás vždy uměla zaopatřit. Ale dost namlouvání! Dost lichotek! Osnovovat pomstu je zaměstnání nelehké a já v něm nalezl zalíbení, tvrdím, že sličné Felicitas musí být uzmut její kříž, jinak ztratíme svou mužnou čest."
"I já jsem toho názoru," řekla Anitka. "jakkoliv jsem vděčná za slova chvály, nenajím se jich, zatímco křížek s pěti rubíny budu umět výhodně prodat. Avšak…"
"Avšak?" opakoval don Pedrito zvědavě.
"Avšak, milosti," pravilo děvče. "jsou božské záležitosti, které jedni nazývají zázraky, kdežto já pouhými hříčkami vhodné shody okolností. Kupříkladu, přijdu-li k seňoritě Felicitas a budu čekat, kdy ona ráčí sklonit šíji, může se stát, že veškerá má znalost selže, lépe by tedy snad bylo, aby zapůsobila prozřetelnost a já se mohla spolehnout, že v pravý okamžik zaujme ona vhodnou pózu."
"Zkrátka a dobře, ráda bys pomocníka."
"Ano, milosti."
"Znám seňoritu," pravil don Pedrito. "ujmu se té role."
"Kdepak, to já musím být přitom, až se události hnou kupředu," protestoval jeho přítel. "nejsem zbabělý a mám si co vyřizovat s tou slečinkou - já ji přiměji, aby nastavila hlavičku k oškubání. Neodmítne mi, tím jsem si jist."
Smluvili se na podrobnostech a don Pedrito si lačně mnul ruce, když se usazoval mezi dva pytle brambor. Odtud si sliboval vhodný výhled na celou záležitost. Seňor Andreo zašel za Felicitas a pozdravil ji. Jako každé dobré drama i toto začínalo poklidně, zdvořilostmi a zdvořilůstkami, ke kterým si jejich divák gratuloval, že je neslyší, neboť nepochyboval, že věty nestojí ani za to, aby je vyslechl byť i ten, komu jsou určeny.
Seňor Andreo si ostatně počínal vhodně, vedl řeč, kam jej netáhl jeho zájem, chválil seňoritě sukni. "Veliká škoda," mínil. "že se vám na ni stačila dostat jakási nepatřičná skvrnka."
"Skvrnka! Na mé nové sukni! Kde?" křičela seňorita. "Taková ostuda! A na jarmarku! To nepřežiji!"
"Přímo zde."
"Nic nevidím."
"Vy že ji nevidíte, vždyť není nejmenší?"
"Opravdu ne," dušovala se seňorita a skláněla se, aby lépe sledovala směr ukazováčku seňora Andrea. "Myslíte tady?"
"Přesně tam," pravil seňor Andreo, když v tom do něj kdosi vrazil, přímo před ním se prodrala drzá holka a hodila mu ubohou Felicitas přímo do náruče.
"Zlořečené nemehlo!" zvolal seňor Andreo a kavalírsky postavil své sladké břímě zpět na vlastní nohy. "Kéž bych vás, slečno, směl takto držet déle a častěji."
"Co bude, bude," rozloučila se s ním Felicitas a přimhouřeným okem na něj šibalsky mrkla. Seňor Andreo ji políbil ruku a vytratil se…


Smutný don Alonso se odloučil od přátel a sám procházel mezi stánky, přičemž měl na zřeteli jistý cíl a to koupi tretek svým dětem: miloval je láskou dobrou; šetřil metly své a ba se i zlobil na místního kantora, jemuž dlouhá vyučování kazila žaludek a proto se hojil ráznými švihy rákosky. Tyto švihy, dopadajíce na dětské hýždě, výborně léčily kantorovu chorobu a nejenže prospívaly jeho rozháraným útrobám, ale i studované hlavě.
Toho zlolajníka viděl nyní před sebou, s mladou ženou po boku, jak se s bujarým smíchem strefuje do houpajících se koleček. Jedna šipka za druhou, a žádná nemine cíl, zatímco paní vedle něj mu úzkostlivě svírá paži a rozhlíží se napůl výhružným a napůl zoufalým pohledem. Kantor je studovaný člověk, fešák, vzal si ji pro peníze a každý to ví, jenže ona je žena a proto touží být milována: místy probouzí lítost a místy údiv svou žárlivostí.
Bůh potrestá jednoho dne všechny hříšníky, myslel si smutný don Alonso - vždyť on se ženil z pouhé lásky a nyní ženu pochoval, sotva mu porodila páté dítě. Hleďme ho hejska, jak se natřásá, říkal si dále, krajek a voňavky víc než kdekterá běhna ve městě, pomazlí se se synkem pana starosty a mého by chtěl bít?
"Pane, kupte si cukroví," zatahala jej za rukáv dívenka v letech jeho nejstarší dcerky, modrooká a zlatovlasá, do sněda opálená. Byla druhou zpěvačkou, kterou slyšel magistr Gamot. Tady prodávala z velkého bílého kornoutu sladké pusinky, bezostyšně je podávala rukou, která nebyla nejčistší a kterou otiskla pouhým stiskem do narůžovělého těsta.
"Dej mi tedy pár," řekl smutný don Alonso a hodil jí velký peníz. Nabídla mu celou hrst a on, přes veškerou špínu a prach, si dvě strčil do úst.
"Chutnají?" ptalo se děvče.
"Ale ano."
"Nikdo je nechce," povědělo děvče zamračeně. "zdají se prý špinavé. Ale věřte nebo ne, právě ta špína dodává nejzajímavější chuť. Vyzkoušela jsem už mnoho druhů, ale nejlepší je popel z ohně, kde se pálila kukuřičná nať. Ostatně, není to obyčejné bláto, které najdete po ulici, ale připálený kukuřičný koláč. Měla jsem ho k snídani a pečlivě jsem si schovala zbytky."
"A nemyslíš, že by jsi jich prodala víc, kdybys jej nevylepšila uhlím?"
"Ať nechají být, neubude. Vy si pochutnáte, já si pochutnám - a na hlupácích, co si nezadají, mi nezáleží. Ale vy vypadáte docela bezradný, kam byste rád?"
Smutný don Alonso jí to pověděl.
"Hračky!" vykřiklo děvče. "A tady? Nic než haraburdí a krámy, pane, ale pojďte se mnou a já vám dám pár ze svých. Dala mi je Anitka řečená Bez kostí, a ta je vzala bůhví kde. Já peču cukroví a proto nemám čas, ale pro vaše děti, pane, budou tyhle hračky akorát. Žádní bezoví panáčci, žádné píšťalky z vrby, bezvadná kvalita přímo ze západu, takových tam prodávají tisíce. Vyrábí je tak, že jim vyskakují přímo z forem, nestydí se, že je jedna jako druhá. Vašim dětem je bude každý závidět. Pojďte za mnou."
Odvedla jej k malému vozu, zakrytému bílou plachtou a s oslem, který se pásl, uvázán na krátkém laně. Děvče k němu přistoupilo, polaskalo a pohladilo za ušima, přičemž řeklo: "Je ho škoda, co ale naděláme. Našli jsme ho někde na louce, byl pěkně vykrmený a ten, kdo ho měl hlídat, se kamsi zatoulal. Protože jsme ho potřebovali, vzali jsme ho s sebou."
"Ukradli jste ho?"
"Ovšemže."
"To je u vašeho lidu běžné?"
"To je samozřejmost," řeklo děvče a ponořilo ruce do kované truhly ve voze. "Tady jsou, pane, vezměte si ty nejhezčí."
"Musejí být drahé."
"Ale kdeže, Anitka je také ukradla."
"A kolikpak za ně chceš?"
"Já? Vůbec nic."
"Cože? Ani peso?"
"Vždyť je nepotřebuji," řeklo děvče a s ošklivostí přidalo: "A nebo je hodíme do ohně, co říkáte?"
"Tvé hračky?"
"Mé hračky."
"Nebudou dobře hořet."
"Velmi správně. Ani do ohně se nehodí," duplo si děvče a zplna hrdla zazpívalo:

Východ už západu se sklání,
vy, žebráci s nastavenou dlaní,
mít kdy hrdosti své tunu,
prodáte ji za korunu.

"Ale pane, tomu vy nemůžete rozumět," řeklo pak děvče.
"A jakpak se jmenuješ."
"Říkají mi Rtuť, ale protože mám ráda stříbro, volají na mne Amalgám."
"To je dobré," pravil don Alonso a jeho zasmušilá tvář se rozveselila. "Jsi velice rozumná dívka, je mi moc líto, že žiješ zde, mezi vozy a ne tam, kde si zasluhuješ."
"Mně je to také líto," řekla Rtuť. "a myslím, že i každému dalšímu, co ho kdy zplodilo lůno ženy."
"Hleďme ji, filosofku! Kde jsi se naučila tyhle odpovědi?"
"Nebylo to nesnadné, vždyť mi kladou stále stejné otázky."
"Hotový hodža Nasredin v sukních," pravil don Alonso a posadil se vedle ní. "Povídej mi, maličká, mám toho zapotřebí. Znáš nějaká tajemství?"
"Ani jedno," řekla Rtuť bez mrknutí oka. "vše je přece zřejmé."
"Kdybych tedy chtěl najít poklad, kde ho mám hledat?"
"Tam kde jej zakopali."
"To jest?"
"Pokladů, můj milý pane," řeklo děvče. "je na světě plno. Stačí jen maličkost: vypátrat, kde leží a pak je vybrat."
"A k tomu vypátrání potřebuji co?"
"Dlouhé hodiny ve studovnách, mnoho vědomostí a hodin svého času."
"Aha," pravil don Alonso. "Hm, díky bohu, nejsem na tom zle, abych se musel plahočit po knihovnách. Raději mi pověz, co dělat, abych byl šťastný."
Čekal na odpověď se zvědavostí, která však byla šeredně zklamána, neboť děvče pohněvaně vyskočilo a zvolalo: "A co vám schází, že nejste?"
"Jsem osamělý."
"Pche," odfrkla si Rtuť. "takových by bylo, můj milý pane, místo aby si vážili samoty, hledají společnost, která je pak nudí. Mne to ale zlobí, můj milý pane, pročpak se někdy neptáte na něco užitečného, například jak upéct nejsladší koláčky pod sluncem?"
"A jak tedy?"
"To je prosté," pravila Rtuť a vyšplhala po ocelovém žebroví vozu, odkud zakřičela: "Dejte do nich hodně bílého cukru! Ó, já jsem tak chytrá! Kolikrát za noc se probudím, hledím do nebe a ptám se, zda jsem se neměla narodit jako svoje dvojče. To by se pak můj rozum mohl rozdělit mezi dvě."

Magistr Gamot kráčel jarmarkem zvolna, tu se zastavil, tu nakoukl, tam se nechal zlákat, avšak na konečné, kde se měl setkat s přáteli, zjistil, že oni ještě nejsou tam, kde mají být a že po nich není vidu ani slechu. Podivuhodné, bručel si pod vousy, rok co rok se dějí tyto slavnosti, rok co rok se naše kroky rozdělí a přece se nikdy nestalo, abych se ocitl na tomto místě jinak než poslední.
Ale nemyslel na to dlouho, jeho zrak zaujala záležitost druhá, ryze cirkusácká, neboť u dřevěné stěny tu stála štíhlá postava, ruce i nohy roztaženy a oči upřeny na statného muže s deseti noži v hrsti. Chystal se, jak bylo jednomu každému jasné, s nimi orámovat svou pomocnici; mělo to být jeho nejslavnější číslo, vždyť si umínil mít zavázané oči a před produkcí
s ním směli zatočit dokola: - kolem vertikální osy, jak napověděl zaujatý magistr Gamot, a v dívce poznal třetí z těch, které zpívaly v jeho ulici.
Nebezpečná atrakce, uvažoval trochu neklidně, jaká míra cviku zde může nahradit lidskou škodolibost, jestliže toho artistu otočí jinak, než by si on přál? Náhoda je mocné božstvo a může se přihodit, že dnes a nebo zítra bude ta chudinka po smrti. Na druhou stranu je pravdě více podobno, že toto nepodstupuje poprvé, že už déle snáší tuhle hrozbu a zárukou za ni je, že stále ještě žije a dýchá. A magistr Gamot hodil zlatou do nastaveného klobouku mistra vrhačského.
"Ohó, pane," pravil ten. "šetřte své zlato, tohle je pouhý zákusek a nic proti tomu, k čemu se chystá a co se vám bude zamlouvat ještě lépe."
"Dobrý muži," pravil magistr Gamot. "nevím, zda se mi zamlouvá, vidím-li horkokrevné děvče vystavené studené oceli. Můžete-li mne uklidnit, že jí nic nehrozí?"
"Což o to, já jistou ruku mám a tenhle kousek selže málokdy. Přijde-li Dolores kdy k úhoně, pak jistě ne mou vinou."
"To je tuze obmyslné," pravil magistr Gomez. "snad budete mít štěstí."
"Na to není radno příliš spoléhat," odtušil muž a sklonil se, aby mu bylo možno lépe zavázat oči.
Když skončil, magistr si oddechl z hloubi srdce a chystal se odejít, neboť nechtěl mít další podíl na tak hrůzyplné podívané. Chystala se však další a on, jakkoliv nechtěně, se zaposlouchal:
"Dámy a pánové," řečnil mistr vrhačský. " předvedl jsem vám vrchol svého umu, ne však vrchol toho, co dnes můžete shlédnout. Jsou mezi vámi jistě takový, které ohromit není v mé moci, jistě se domnívají, že stejně dobře jako já budou i oni umět hodit kudlu. Možná v tom hledají nekalý fígl a taj. Za pouhých deset stříbrných mohou osvědčit své umění na stejném cíli, na jakém jsem osvědčil já své."
"Cože? Na dřevěné desce?" ptal se kdosi. "proč za to platit?"
"Nikoliv, pane," pravil mistr. "házet se bude jako předtím, udatná slečna Dolores ani tentokrát nezáváhá."
A skutečně! Dívka si oblékla důkladný dřevěný krunýř a přes obličej si nasadila hustou drátěnou síť, jiné části těla však zůstaly nekryty.
"To je barbarství," mínil magistr Gamot rozhořčeně. "Jak hnusný nápad se vám vylíhl v hlavě, člověče? Jde-li vám o peníze, dám vám je a vy mi slíbíte, že už nikdy tu nebohou dívku nevystavíte něčemu podobnému."
"Pane, vaše tvář a duše svědčí o ušlechtilosti," pravil mistr vrhačský zarmouceně. "ale vězte, že ne v mé, ale v hlavě té, kterou litujete, se objevila tahle divná myšlenka. Já sám jsem ztratil na její adresu přehršel znamenitých domluv a nářků, ona však zůstává věrna své pošetilosti, a kdyby vám ukázala paže a nohy, patřil byste na její následky: jsou samá rána a šrám."
"Je to pravda, děvče?"
"Do puntíku," pravila Dolores.
"Nuže, i tak vám to není možné dovolit," řekl magistr Gamot. "váš věk naštěstí nasvědčuje tomu, že nejste zcela plnoletá a nemůžete se tedy celému tomu nesmyslu ze svobodné vůle podrobit."
"Ale pane magistře." volali ostatní. "proč nám kazíte zábavu? Jistě té holce nikdo nezkřiví ani vlásek, jinak by se nevystavovala noži... Já si zamlouvám pět... já deset ...a já dva hody."
"Občané," pravil magistr Gamot rozzlobeně. "jakkoliv mi není neznáma touha davu po krvi a také vím, že zdravý rozum chybí, když promlouvá zběsilost, přesto jsem zcela vážně proti tomu, abyste se podíleli na této hanebnosti. Když ne z titulu své počestnosti, pak na vás apeluji jako na obyvatele města, ve kterém žiji a ve které zbudovali vaši předkové akademii. Copak se ji nestydíte poskvrnit nevinnou krví?"
"Jakoupak nevinnou?" zavolal kdosi. "ženské nás vysávají den a denně, bude tedy jen spravedlivé, když jedné pustíme žilou za celé pokolení."
"Dobrý pane," chytil mistr vrhačský Gamota za rukáv. "přestaňte prosím uklidňovat ty lotry, jinak mi chudinku Dolores roztrhají zaživa. Máte vzácný dar, přilévat oleje do ohně, nic nespravíte a zbytek pokazíte."
"Máte asi pravdu," řekl magistr Gamot a ustal v pokusech. "jsem velice neschopný, mám-li jednat s lidmi: může za to mé ryze humanitní vzdělaní. Leč..."
A pronesl své leč s kapkou smutku, zkrabatil obličej do mnoha přísných vrásek a trpce se odebral stranou, aby nerušil zábavu, kterou v každém punktu považoval za neblahou, špatnou i pekelnou. Podivuhodný nedostatek filosofie, pomyslel si, ztrácet soudnost právě tam, kde je jí nejvíce zapotřebí; čistě hlubokomyslně: proč se starat o děvče, které neznám a o které jsem se nestaral nikdy předtím - jen proto že mi ji náhoda přivedla do cesty, nemohu uplatňovat nároky na její tělo, popřípadě zdravý rozum. Ona žije sama se sebou už déle než patnáct let a musí tedy vědět lépe než já, co si zaslouží, čeho se odváží a je-li jaký důvod se vystavovat oceli.
Události však nijak nedaly za pravdu černočerným obavám. Házet nůž není umění snadné a vystřídalo-li se před dřevěnou stěnou asi deset mladíků, přesto jen málokteří uměli vrhnout čepel tak, aby se ta zabořila; a zabořila-li se, pak ji přece jen mrštila ruka zkušenější a málokdy jinak než daleko od napjatého dívčího těla.
"Vidíte, pane magistře," pravil k němu jeden z jeho studentů. "nic na tom není, všichni máme ještě větší strach než vy. Koukněte, jak to šolícháme."
"Ale i tak musí být její utrpení hrozné," pravil magistr.
"Podstupuje jej dobrovolně."
"Soudíte ukvapeně, neznáte zdaleka všechny fakta."
"A jak tedy to posuzovat?"
"Považoval bych za správné," pravil magistr a hledal v disputaci rozptýlení, jehož potřeboval jako soli. "v chvílích jako tato brát v potaz spíše to horší než lepší. Vy tvrdíte, že se tak děje z její vůle, já pak, že jsem pouze slyšel její veřejný souhlas - a ten nemusí být nutně shodný s jejím souhlasem a přáním vnitřním. Mohu věc nejlépe dokumentovat na vás, José."
"Na mne? Ale drahý pane magistře, mohu se za sebe zaručit, že mne nikdy nenajdete jako cíl nožů."
"Doufejme, doufejme," pravil zbožně magistr Gomet. "úradky osudu nejsou postižitelné naším chápáním. Ale opakuji, co vás vedlo k tomu, že jste minulý měsíc pustil děkanovi na hlavu zkažené vejce?"
"Špatná společnost."
"Projevil jste se svým činem veřejný souhlas?"
"Tím že jsem ho provedl? Ano, ale..."
"Tady máme vaše ale! Lze se domnívat, či alespoň mít za pravděpodobné, že stejné ale by na svou obranu uvedla i tato ubohá Dolores."
"Možná," pravil José.
"Určitě," pravil magistr Gamot.
S každou lidskou činností ubývá opatrnosti, a proto i první nesmělé pokusy byly střídány stále dravějšími a odvážnějšími, kdy ti, kteří u sebe objevili vlohy pro tento druh sportu, se jako u karetního stolku nemohli nabažit nově nalezeného potěšení a zběsile si kupovali jedno právo hodu za druhým. Přestali myslet na Dolores jako na živou bytost a s abstrakcí, které je mužská mysl schopna, se dostavila krásná bezstarostnost; i mistr vrhačský někdy zatleskal a zavolal své bravo.
"Tady máte, pane magistře," řekl kdosi, koho Gamot neznal. "vezměte si jeden nůž a také se přidejte. Vždyť je to hanba, stojíte tady od samého začátku a ještě jste té holce nedal vydělat."
"A jakože mám nebe nad hlavou ani nedám," zvolal magistr zprudka.
"Ale no tak, pane magistře, jednou jedinkrát."
"Jaký bych k tomu mohl mít důvod?"
"Dělá to přece každý."
"Bůh mne chraň před pošetilostí, která je vlastní každému oslovi. Děkuji nechci."
"Pane magistře," pravil lišácky José. "můj hod je zaplacený. Buď bude můj a nebo váš. Pokud věříte více mně, budiž, pokud ovšem nechcete, abych tomu děvčeti ublížil, házejte vy."
"José, nejsnadnější věc, kterou můžete udělat, je vzdát se svých deseti stříbrných. Tím nezatížíte ani svědomí své a ani svědomí mé."
"Láry fáry, rozhlédněte se kolem: na tu řadu lidí, co stojí a čeká, aby si vyzkoušelo svou dovednost. Oni se svých deseti stříbrných nevzdají."
"Dobrá tedy," pravil magistr Gamot a vzal dýku. Jak mu José doporučil, ohlédl se zpět a ježto tam viděl dlaně s cinkajícími mincemi, dychtivé úsměvy, nemohl nepolitovat ubohé děvče, které se ve svém krunýři a masce jistě pořádně zpotilo. Potěžkal čepel, rozmáchl se a prudce mrštil. Byl to dobrý hod. Ozval se výkřik a po něm další. Ostrý nůž uvázl v dívčině stehně, probodl ho skrz naskrz a přišpendlil jej na dřevo.
"Krásná rána," zvolal don Pedrito do okolního zděšení. "Za milión! Dovolte ať tu chudinku ošetříme. Seňore Andreo, vy jste přece medik. Sem s vašimi vědomostmi... Promiňte příteli, že jsme se opozdili. Dona Alonsa máte kde? Že ještě nepřišel? Také dobře."
Don Pedrito pomohl svléci krunýř ze vzdychající dívky a položil ji na zem, zatímco seňor Andreo připravoval obvaz. José a studenti se vytratili.
"Dnešní den, zdá se," pravil pak don Pedrito k magistru Gamotovi. "přináší samé příjemné vzrušení. Ani my jsme se nenudili, museli jsme napravovat mužnou čest seňora Andrea. Krásná koketa, seňorita Felicitas, o kousek dál pláče a naříká, že potratila křížek, který ji byla na smrtelné posteli předala dobrá teta. V onom křížku prý byla tajemná síla, jež jí dávala moc nad srdci svých nápadníků, a od teď, pravila seňorita, jí nezbývá než chřadnout a zahynout. Věru dobře, milý magistře, že jste uměl tak hezky poranit sličnou pomocnici, u ní náš seňor Andreo zapomene, že se už chystal ustrnout a vrátit Felicitas její řetízek."
"Bylo to nutné," pravil bledý magistr. "neprovedl bych to takto, trápili by tuto Dolores ještě hodiny."
"Má věru příhodné jméno," mínil smutný don Alonso a dodal: "Promiňte mi, seznámil jsem se s jedním děvčátkem, které si cele zabralo mou pozornost."
"Inu, však my také," řekl don Pedrito. "A nezabralo si jen pozornost, tohle sebralo, na co přišlo. Dokonce i srdce seňora Andrea. Pohříchu ale, to nebyl kousek z nejtěžších, vždyť on svůj orgán lásky nosí jako ve výloze. Každá si smí sáhnout."
Mezitím seňor Andreo skončil práci, dotáhl uzel a očistil krev z čepele, kterou vrátil mistru vrhačskému.
"Dolores," pravil pak magistr Gamot a podával jí svůj měšec. "omlouvám se za vaše zranění a tady máte jako odškodnění několik zlatých. S radostí vám dám i víc, když mi slíbíte, že přestanete se svou nebezpečnou prací."
"A já zase," šeptal don Pedrito. "bych jí nenabídl víc než svou ruku. U ďasa, že jsem musel sundat tu proutěnou masku, vždyť je to kousek královský - takovým ženám je třeba se vyhýbat a stranit se jich, ony přivedou člověka jedině do neštěstí."
"Pane magistře," řekla Dolores. "nijak by mi neslušelo přijmout váš dárek, koneckonců vás by ani nenapadlo platit panáčku z gumy, do kterého se děti strefují, a stejně tak já nemám nárok na jakékoliv odškodnění. Bohužel," povzdechla si. "byly jsem vychována tak, abych neodmítala projevy náklonnosti a proto přijmu vaše peníze jen pod podmínkou, že vy všichni na oplátku přijmete pozvání jak mé, tak i mých přítelkyň."
"Pozvání kam?" ptal se don Pedrito.
"Na louku za městem."
"A kdy?"
"Dnes večer."
"Fíha," pravil don Pedrito a usmíval se. "jedině neštěstí, povídal jsem to. Stali jsme se nápadníky děvčátek nezralých...Děkujme pánubohu," dodal vážně. "vždyť není lepší způsob, jak omládnout."



"Myslel bych si," pravil seňor Andreo, když těžce vystupovaly po stráních za městech až k loučce, kde pramenila říčka. "že ztráta řetízku, na kterém jí tolik záleželo, zkruší seňoritu Felitas alespoň na měsíc. Avšak už za hodinu, kdy jsem se u ní nechal ohlásit, maje kradený šperk s sebou a rozhodnut předstírat jeho nález, mne ona přivítala s úsměvem, skoro roztančená a povídá mi: "Dneska je můj šťastný den, seňore Andreo." Já na to s příslušně sklíčenou tváří , že podle mých zpráv nemůže být její štěstí tak veliké, vždyť byla ztratila křížek, který jí byl ze všeho nejdražší.
"To je pravda," pravila. "jsem možná trochu lehkomyslná, ale uznejte sám, že nyní nemám důvod se mračit. Pohleďte na tento dopis!"
Přečetl jsem si, přátelé, ten dopis, a seznal z něj, že strýc seňority, bohatý bankéř don Fernando la Straga, zařídil své neteři pobyt ve věhlasném penzionátu v Madridu a poroučí proto, aby se milovaná neteř okamžitě vydala na cestu.
"Madrid!" křičela seňorita. "Madrid! Nemáte radost, seňore?"
"Nevím, proč bych měl mít, drahá slečno," pravil jsem s dokonalou úklonou.
"Jakpak to," pravila rozzlobeně. "zavolala jsem si vás, abych vám oznámila tu vynikající novinu."
Vážení přátelé, umíte si představit mé překvapení, já přece šel za ní na vlastní popud a jen z té příčiny, abych jí vrátil její řetízek. Nic jsem neprozradil a ona pokračovala: "Seňore, milujete-li mne, pak musíte být nadšen, že jakmile se vrátíte ke studiu, nebudete už na univerzitě sám, ale můžete se spolehnout, že někde ve městě budu i já, vaše vskutku dobrá přítelkyně. Nebo jí snad nejsem? "
Byl jsem jako ohromen, hotový poutník v temnotách a ve své dvornosti jsem byl uchystán pohotově jásat, jakkoliv jsem netušil proč. V tom však služka ohlásila seňora Pabla, jednoho z mých soků a já pochopil.
"Dovolte, abych se rozloučil," pravil jsem chladně. "tuším, má vskutku dobrá přítelkyně, že teprve přichází ten, kterému patří vaše radost. Snad jste zapomněla a proto vám připomínám: jmenuji se Andreo de Marca a jakkoliv jsem student, nestuduji narozdíl od seňora Pabla práva v Madridu, nýbrž medicínu v Barceloně. Za to se vám omlouvám."
"Ta arcikoketa," zvolal pak seňor Andreo do všeobecného smíchu. "už nerozezná mezi svými nápadníky! Sázím se, že nepředstavil-li bych se jí, nikdy by netušila, koho ze svých čtyř ctitelů takhle urazila."
"A vrátil jste jí její řetízek?"
"V hněvu jsem zapomněl a teprve nyní mám za to, že jsem jí ho měl mrštit pod nohy."
"Víte," mínil don Pedrito. "možná, že v něm přece jen sídlí jakási čarovná moc. Sotva jej zbyla, ztratila seňorita Felicitas i prvního nápadníka."
"Její jediné štěstí," usmál se don Alonso. "že se stěhuje do Madridu. Zde by s podobným tempem odpadlictví zůstala brzy na ocet."
"Doufám ale, že jí nepřejete nic zlého," zeptal se magistr Gomet a konejšivě položil ruku na Andreovo rameno. "Jak jsem vyrozuměl, vy sám jste jí provedl nehezký kousek a poslouchaje vás, nemohu se zbavit dojmu, že zde zasáhl šíp prozřetelnosti, když jste se odvrátil od bláznivé a bláhové..."
"Hlupačky," dořekl don Alonso.
"Smíme vám blahopřát, seňore Andreo," tázal se don Pedrito. "Dnes jste složil zkoušku, jaké se žádná jiná nevyrovná. Ne snad že by byla nejtěžší, často k jejímu dostání stačí ždibet rozumu - a proto z ní kdekdo propadne. Vy si ostatně nezasloužíte seňoritu Felicitas."
"Jakže? A proč?"
"Nejste přece mučedník," pravil don Pedrito. "vždyť jen svatý muž smí žádat o ruku podobné ženy."
V příjemném rozpoložení se dobrali až k pramenu, kde je čekaly tři dívky a jeden mezek. Sotva by si bylo možné představit lepší podívanou, neboť děvčata se koupala a jak bylo zřejmo z prvního pohledu, odložila veškerý šat.
"Inu," pravil don Pedrito šeptem a úkradkem. "mohli-li jsme sem dorazit v příhodnější okamžik? Přátelé, praví muži neodvracejí zraky, mohou-li koukat. Jenom na nic vhodní pokrytci, svatoušci a licoměrníci klopí oči, rudnou a koktají: za sebe mohu říct, že jsem spokojen."
"Ještěže," řekl magistr. "umíte vše tak snadno obhájit. Ano, přátelé, koukejme a kochejme se!"
"Jsem ráda, že jste tady," pravila Dolores a podala jim na uvítanou mokrou dlaň. "nebude-li vám zatěžko se připojit k naší očistě, pak směle do toho. Náš lid si libuje v nahotě."
"Copak o to, děvenko," řekl don Pedrito a večer skryl jeho rozpaky. "není na tom nic špatného, ale bojíme se, abychom svou nahotou neurazili váš dobrý vkus."
"Máte-li, dobrý pane," odvětila Dolores. "na mysli svou tloušťku, můžete být klidný. Nebyli jsme vychovány v měřítkách vašeho ideálu krásy a proto můžeme přísahat, že pohled na tučného muže nás nejenže neodpuzuje, nýbrž naopak přitahuje."
"Je-li tohle pravda," smál se seňor Andreo. "pak vám don Pedrito musí připadat jako Apollón a my se s ním zdaleka, co do krásy, nemůžeme měřit."
"Je to tak," řekla Dolores vážně.
"Nuže, potom se klidně svlékněme," pravil Andreo.
Když došlo na věc, nikdo neváhal a byť spěch, který provázel jejich úprk do horské tůně jich nebyl důstojný, nakonec každý z nich našel své místo a stydlivě se uvelebil mezi kameny. Voda byla studená, těla dívek však horká a smysly mužů rozpálené.
"Směla bych poprosit pana magistra," řekla pak Dolores. "aby nám on, neboť je z nás nejmoudřejší, pověděl několik vět z těch, které jej napadají?"
"Milé slečny a milý přátelé," řekl magistr Gamot. "bylo by nevděčné podivovat se nad uspořádáním našich požitků, když zdá se nikdo z nás nic nenamítá, přesto však dovolte vyjádřit jistý můj úžas, který provází veškeré mé zdejší lebedění: upřímně přiznám, že v celém mém životě - a že nebyl nejkratší - jsem se neoctl v situaci tak sladké, vábivé a znepokojivé. Jaké zvláštní tajemství způsobilo, že my, a tři z nás nejsou nejmladší, jsme získali právo být ve společnosti tak dráždivé a svým věkem nám nepřiměřené? Snad by právě nyní bylo záhadno, kdyby nám některá z vás, slečny, toto tajemství poodhalila."
"Správně mluvíte o tajemství," řekla Dolores. "my jej však neznáme celé, snad stačí říci, že sloužíme svému bohu a on nám poručil, abychom vás zasvětili do věcí, o jakých je dobré pomlčet."
Pokynula jim, vylezli z vody a na břehu si oblékli splývavá roucha, které tam kdosi nachystal, a odešli k malému ohni, kolem kterého hořelo sedm svic. Rozdělili se kolem nich, stáli v kruhu, ve kterém se střídala jedna dívka s jedním mužem: děvčata tvořila trojúhelník a muži čtverec.
"Příliš se setmělo," všiml si don Alonso, ještě než zaujal určené místo a don Pedrito mu to odkývl.
Dívky začaly zpívat.
Protože zpívaly latinsky, rozuměl jim pouze magistr Gamot, ale ani ten si nebyl jistý překladem, neboť výslovnost nebyla nejlepší a on mnoho ze své latiny poztrácel za dobu, kdy neměl na kom si ji brousit. Hleděl tedy, stejně jako jeho přátelé, do ohně a zaujalo ho, až když malá Rtuť přivedla svého mezka a postavila ho vedle.
"Potřebuji šperk," řekla pak Dolores. "nejlépe kouzelný."
"Takové se těžko hledají," chtěl poznamenat don Pedrito, ale seňor Andreo ho předběhl a podal přes plameny řetízek, který Anitka ukradla seňoritě Felicitas.
"Dále potřebuji člověka, který zaslouží zemřít."
Don Alonso si vzpomněl na učitele a bez větších výčitek pověděl jeho jméno.
Dolores je napsala na hřbet osla, přetáhla kolem krku zvířete zlatý řetízek a podala donu Pedritovi zahnutý nůž.
"Podřízněte ho."
"Proč ne," řekl don Pedrito. "to mne nebude nic stát."
A rychle přerušil silný krk i jeho žíly a přidržel chroptící zvíře nad kotlíkem, do kterého Dolores chytala krev. Ta tryskala pravidelně, byla horká a dívka ji míchala, aby se nesrazila. Pak do nádoby přidala bylinky a dala ji vařit nad ohněm. Nadále se ochlazovalo, zvedal se vítr a od východu se objevily mračna, které skryla měsíc. Z vršků sem klouzala mlha a spolu s ní jim nad hlavou přelétl netopýr.
To jsou přímo ďábelské kulisy, pomyslel si magistr Gomet. Cítil se však dobře, jakkoliv okolnímu dění nerozuměl, zmocňovalo se ho líbivé vzrušení a jímavý strach z neznáma. Kotlík voněl silnou vůní, dívkám a i jeho přátelům se leskly oči a byl si jist, že kdyby spatřil sám sebe, nevyhlížel by jinak. Účastnit se čarodějnických obřadů je ze studijního hlediska velmi zajímavé, myslel si, dokonce mne to i baví...

Bylo hodně k ránu, když se probudil zimou a zjistil, že svítá. Dívky už zmizely, stejně tak i mezkova hlava a řetízek seňority Felicitas; kdosi pečlivě smazal jméno učitele z hřbetu zvířete.
"Pospíšily si děvčátka," zívl don Pedrito a zasněně se usmál. "snad celou tu komedii uspořádaly jen proto, aby získaly křížek se čtyřmi rubíny. I my se musíme ztratit, moc bych za to nedal, že se strhne pořádná mela, až najdou toho nešťastného mezka."
Vrátili se proto do města raději druhou bránou, se zastřenou tváří a beze slova; rozloučili se na náměstí a každý z nich s úlevou za sebou zavřel dveře svého domu.
"Byl bez hlavy," řekla potom sousedka magistra Gometa, když mu vyprávěla o příhodě, která celé město vzrušila. "Někdo mu ji uřízl, ale prý tak že by to nikdo na celém světě nedokázal."
"Mezek?" zeptal se magistr, který znovu usnul ve své posteli.
"Ale kdepak mezek, milý pane," spráskla statná sousedka ruce. "ten učitel. Právě ten, na kterého si vždycky stěžuje don Alonso."
"Je mrtvý?"
"No ano, jako každé stvoření co ztratí hlavu."
"To je smutné," pravil magistr Gamot. "Milá kmotra, dnes se cítím velmi dobře. Stalo se ještě něco zajímavého?"
"Já myslím, můj pane, že nic," řekla sousedka a zeptala se: "Copak toho nebylo pro dnešek dost?"

KONEC

Zpět k seznamu povídek

Zpět k úvodní stránce