Gem moru
Ne jediný, však první mezi všemi
Spravedlivě vládl, vraždil naši zemi

 

PLES

Jako kronikáři města mi připadl úkol popsat historii plesu na zámečku pánů z Kobštejna. Hned přiznám, že jsem se od samého začátku stavěl proti nápadu uspořádat kostýmový banket právě v místech, kde už stovky let straší a kde cenné exponáty stojí kus vedle kusu a hlídá je poplašný systém, který se za ta léta osvědčil. Byl jsem spolu s učitelem Tyšem proti, nicméně další hlasování městské rady nás umlčelo. V potaz byl brán dovětek finanční, dobrá reklama se dnes váží zlatem a tradice, jak řekl starosta, je neužitečná, pokud ji neumíme dobře prodat.

Pro lepší pochopení, zejména pro ty, kteří starostu Hromadu neznají, vypodobním toho muže - vždyť stejně jako dřív se snažili dobopisci věrně vypsat a osvětlit charakter hlavy osvícené, tak i já mám za povinnost uvést na scénu zainteresované a pro další děj nutné postavy. Nevede mne ani tak touha po slávě literární jako přání důkladně rozebrat a dobrat se pochopení událostí, které se vymykají chápání průměrného mozku.

Po volbách roku 2..., kdy odešlo celé městské zastupitelstvo po dobře známém skandálu s prodejem parcel bývalého skladu nábytku, se nový starosta ocitl v nezáviděníhodné situaci: musel jmenovat do mnoha funkcí sdostatek lidí, kteří by zajistili hladký chod mašinérie vedení města. Jako člověk poctivý, nechtěl Hromada prosazovat své známé, nýbrž osoby zasloužilé a způsobilé pro náročný úkol. A není se co divit, že když se mu poštěstilo získat za pokladníka poctivého důchodce Třísku, bývalého bankovního úředníka, že přemluvil i mne, básníka a poetu, abych se ujal role zápisce zdejších dějin.

Po pravdě řečeno, může se zdát, že je to úděl málo důležitý a pro venkovní fungovaní obce zhola zbytečný. Ale jak správně řekl Hromada, člověk se snaží své záležitosti uspořádat tak, aby po něm zůstala důstojná památka a nic není méně doceněno budoucími generacemi jako post úředníka, který se sice zasloužil, ale potom odešel. - Nechci mít bustu v parku, - pověděl mi, - chci aby někdo čtivou a srozumitelnou formou podal mé skutky v pravdivém světle. Sám za sebe jsem si jist, že budou skvělé natolik, aby mé jméno nezapadlo. -

Zasedání městské rady, které jsem zmínil, se pořádalo v únoru, den po vykradení marketu, kdy bylo celé město vzrušené zlodějskými událostmi a ani na chvíli jej nenapadlo podezřívat své představitele, že hlasují o věcech velké důležitosti. Tajnůstkářství a smysl pro efekt, mnohdy laciný, to už patří k našim tradicím, vždyť stačí zmínit příklad z časů nedávno minulých, kdy nejbohatší muž našeho okolí jezdil stařičkým vrzajícím autíčkem a nebýt shody náhod nikdy bychom se nedozvěděli, že máme co činit s milionářem.

Jediným jeho štěstím pak bylo, že u nás na Moravě nebují protivné čecháčství, o kterém tak hezky mluví náš prezident, ale naopak - závist je pochopitelná a přijatelná, když se drží ve slušných mezích: navíc jsme Hromadu jmenovali starostou a k jeho pokladům přidali i poklady své, totiž vlastní osudy a důvěru. Nicméně my na Moravě panu prezidentovi věříme, musí to vědět nejlépe, vždyť je sám Čech a s námi nemá díky bohu nic moc společného.

Mám-li použít klišé, pak mi utkvěl v paměti zejména problém se samovarnou konvicí. Osobní sekretářka (mimochodem slůvko osobní navozuje jisté představy, které mohou být stejně dobře pravdivé, jako nepodstatné: slečna Gurgová je jak krásná, tak i výkonná) nám oznámila, že se porouchala šňůra a musí tudíž vařit naše kávy a čaje na obstarožním sporáku. S velmi roztomilým úsměvem požádala o pomoc mne a učitele; museli jsme vynést ten krám ze sklepa do druhého patra. Příprava pití se tedy zdržela a s tím i celá porada, neboť dokud není co mít v ruce, řeč vázne, myšlenky se marně shánějí a i Isokratés by se zakoktal.

Kávu vařila slečna Gurgová výtečnou, soudě podle chvály ostatních; můj čaj pak byl horký a sladký, to je vše, co o něm mohu říct a neotřít se o barbarství, jaké se pojí s jeho konzumací: připomínám si, že jsem na to téma zavedl řeč a zmínil se termoregulačním účinku tea a jeho velmi positivním vlivu na organismus. Začala poutavá debata o ženšenu a výtažcích z jeho kořene, o jeho umělém pěstování a o nepřiměřenosti takto zemědělských postupů. Kdosi zmínil, že ženšen je podobný na mandragoru: poznámka tak nevhodná, až byla provázena tázavými pohledy, do kterých dotyčný vysvětlil, že obě rostliny připomínají lidskou postavu.

Nezdržel jsem se a uvedl pár hezkých příkladů pověr a rituálů, které provázejí lidové léčitelství. Nejsem pravda na dané téma odborník, nicméně exceloval jsem ve společnosti, kde mnozí netušili, že mandragora roste tam, kde vytryskne semeno oběšence. Tím jsme se dostali k jistým stránkám lidské fyziologie, které, třebaže se pro dívku nehodily, slečnu Gurgovou opravdu zajímaly, neboť odložila tácek s občerstvením a pozorně mi visela na rtech.

Vlastně jenom jí jsem vysvětlil zvláštnosti katovské smyčky a dva druhy popravy provazem: první ten, při kterém oběšenci se po dvoumetrovém pádu zláme vaz a on netrpí - a druhý, běžnější, kdy se odsouzený zmítá na provaze a umírá udušením. Pečlivě jsem popsal veškeré pochody v lidském těle, jak zborcení stěn průdušnice, tak i acidózu krve oxidem uhličitým a její následné zmodrání, které vede k nepřirozené barvě viselce. Uvedl jsem s patřičnými rozpaky i procesy, které v oblasti rozkroku provádí nedostatek kyslíků s mužským moudím a než jsem stačil vysvětlil příčinou souvislost mezi tímto jevem a vyrašením mandragory, slečna Gurgová, lehce zarudlá v obličeji a udýchaná, se omluvila, že vedle v pokoji vře voda.

Následkem mého skutečně nevkusného extempore zavládla mezi námi stísněná nálada a já, neboť jsem vycítil změnu nálady, odložil výklad o odlišnostech mezi smrtí udušením nedostatkem kyslíku a otravou oxidem uhelnatým. Trochu mne pravda mrzelo, že si musím nechat ujít žertík o zdravě růžových tvářičkách garážových sebevrahů, u kterých nedochází ke zmodrání, ale k jevu opačnému, jenže stud mi nedovolil promluvit. Jedinou mou satisfakcí bylo, že mi slečna Gurgová pohladila něžně ruku, když přinášela pití. Bylo to letmé a nebýt současného pousmání, nebyl bych se domníval, že v to vložila úmysl. Umínil jsem si, že až bude vhodná příležitost a my se octneme o samotě, udělám ji soukromou přednášku o rozdílech mezi hadími jedy, o jejich paralytických účincích, o nekróze tkáně po uštknutí, o neurotoxinech a bílkovinných složkách těchto jedů a mechanismech jejich působení.

Starosta Hromada zahájil svým typicky hřmotným způsobem a jak se praví, impozantně vstoupil na scénu, aby odehrál celé představení sám a nedal ochotníkům šanci k čemukoliv jinému než k občasné narážce, které se pak chopil s bravurou až nečekanou u osoby tak otylé. Celý čas seděl ležérně rozvalen, v ústech voňavý doutník a v ruce skleničku oblíbené bylinné směsi, kterou prý ( a já netvrdím, že nešířím fámu) mu míchal proslulý léčitel našeho kraje. Kdysi nám z ní dal ochutnat a bylo to hnusně hořké a svíravé, celý den jsem měl nepříjemnou pachuť v ústech, avšak v kombinaci s doutníkem se mělo jednat o požitek až psychedelický; - jak svědčilo rozkošnické žmoulání masitých Hromadových úst a spokojené mlaskání.

Učitel vedle mne klepal tužkou a pan Tříska zase protahoval klouby, kdosi další si pohvizdoval. Starosta hovořil obecně: Zmínil se o změnách, ke kterým došlo a dochází, připomněl plán vybudování interní sítě uvnitř města, upozornil na možnosti a výhody takového uspořádání, pochválil se za nápad, byť ten nebyl jeho, a nakonec řekl:

“Bohatí lidé jsou snobové a já měl mnoho příležitostí si to ověřit. Blahořečím osudu, že jsem vypracoval z prostého sedláka, který příliš přirostl k hroudě, než aby se nechal zkazit velkoměstskými rozmařilostmi. Rádi dávají peníze do pochybných podniků, do připitomělých slavností a přehlídek, většinou jen proto, že si mohou dovolit své jmění rozhazovat způsobem, který považují za originální. To byla jedna z mých myšlenek, která hned vedla k druhé. Tuhle jsem navštívil náš hezký zámeček, stoupl si k pokladně a díval se na zdejší turisty - a nebylo jich mnoho - jak si kupují lístek za padesát korun a zdá se jim to moc. Ono, povězme si upřímně, se není co divit: takový prostý milovník umění je spíš skoupý a chce za málo peněz hodně muziky. Jenomže, dámy a pánové, náklady na náš zámeček se šplhají po šestimístných cifrách a ani s dotacemi od státu nám příjem z turistiky nevytrhne trn z paty. Naše potíž je, že turistů je nejen málo, ale navíc jsou i málo majetní. Ti zámožnější raději cestují do ciziny, kde budou zírat na Louvre a nebo Buckinghamský palác. Holt, náš zámeček není Karlštejn.“

“Ale je zachovalý a útulný,” ozval se učitel a velice tím starostovi pomohl.

“Nikdo se nepře o to, že má na víc. A já vymyslel, jak toho víc dosáhnout,” řekl Hromada a poklepal doutníkem o hranu popelníku. “Slibuji si od toho pohádková zisky, pánové.”

Jediná žena mezi námi, matrikářka Koubková, se ani nezaškaredila, když ji vynechal z oslovení - tak ji nadchla Hromadova slova a netrpělivě mu kývala hlavou.

Už staří latiníci volali: Ó dobo! Ó mravy!, jenže tempora a mores se nezměnily a když nám Hromada v několika málo stručných větách nastínil svůj plán, nemohl jsem než poposedávat na křesle, rozhořčeně srkat čaj a čekat, až dá povel k hlasování či vyjádření vlastního názoru.

“Možná je to jen nedostatek mé fantazie a představivosti," řekl jsem a učitel mne nenápadně povzbuzoval tak, aby ho starosta nezahlédl. “ale v žádném případě si nedokáži vybavit, jak se na našem zámečku producírují zbohatlíci z celé republiky. Nejenže se bouří můj vkus, ale i morální svědomí, vždyť není žádné tajemství, že alespoň tři čtvrtiny z nich jsou lotři, kteří své jmění nabyli podvody a šizuňstvím."

"Tři čtvrtiny?" zeptala se slečna Gurgová, která celé jednání zapisovala. "Kolik je to procent?"

"Asi sedmdesát," řekl učitel.

"Přesně sedmdesát pět," řekl nerudně Hromada. "Potřebujete ještě něco vědět?"

"Jak se píše slovo šizuňství?"

"Napište tunelářství," poradil jí a pokračoval ke mně. "Máte pravdu - ale co? Zaprvé se mi nelíbí, když se náš krajský básník přiznává k nedostatku představivosti a fantazie, za druhé zrovna vy byste měl vědět, že peníze nesmrdí. Pokud se obohatíme na účet darebáků, vezmeme si díl z jejich kořisti a použijeme jej k účelům dobrým, ba přímo ušlechtilým, pak netuším, proč by na to mělo vaše zatracené morální svědomí co namítat."

"Když ne morální," řekl jsem. "pak alespoň estetické. Copak nevíte, že spolu s těmihle přichází vždy nevkus a kýč?"

"Nevkus a kýč! Panebože! Stačí se rozhlédnout, vykouknout ven a zjistíte, že brak vydělává peníze lépe než cokoliv jiného. Nebuďte směšný, podezřívám vás, že byste raději nechal náš zámek zchátrat, než abyste dal svolení k jeho exploataci..."

"Cože!" vyjekla slečna Gurgová.

"...využití. Ostatně, třeba by vám ruiny a pavučiny na zdech vyhovovaly lépe než čistý a solidní domeček, který si na sebe umí vydělat. Vaše sklony k dekadenci mne vždycky děsily, ale prominul bych vám, kdybych jste se díky nim neodkláněl od patriotismu, který dnes tolik potřebujeme. Jakmile ples skončí, slibuji, že každý sál důkladně vymeteme, vytřeme a vydesinfikujeme."

"Budeme potřebovat profesionální odmořovací komando," naklonil se Tříska nad rameno slečny Gurgové. "Nevíte, drahoušku, kolik dnes stojí Savo?"

"Možná budu vypadat jako kverulant," pokračoval jsem. "ale uvědomujete si, co je to za lidi? Naše městečko je malé, počestné, ale sotva strčíme našim lidem takový příklad pod nos, copak se nezkazí? Brzy jim bude připadat pomluva a krádež jako cosi běžného a omluvitelného, o vraždách ani nemluvím."

"Kdepak, pojmeme celý ples tak, aby naši občané přišly do styku s nimi co nejméně. Budou moci přihlížet, jak oni přijíždějí v zářivých limuzínách, jak se točí za sklem, tančí nebo stojí se sklenkou v ruce, ale nedovolíme, aby jakékoliv výstřelky ze strany našich hostů mohlo narušit maloměstské povědomí o slušnosti a spořádanosti."

"Dobrá," řekl Tříska. "nám zakážete se s nimi setkat, ale co když se oni objeví u nás? Můžete je přesvědčit, aby nezašli do města?"

"Uznám, že ne," řekl Hromada. "nabídneme jim procházku v zámeckém parku; tam se mohou naši vzácní hosté vyvenčit. My všichni budeme na stráži."

"Městské zastupitelstvo se zúčastní?" zeptala se matrikářka Koubková. "A můj muž?"

"Také. Poučíte ho co a jak. Nikdo z vás nesmí pít."

"Žádná zábava?"

"Žádná."

"Aha," řekla Koubková. " v tom případě tam být nemusím."

"Ať jde Šrámková," navrhl učitel. "umí tančit a její manžel také."

"A je pohledná," řekl Hromada. "Hezký mladý a zodpovědný pár. Máme víc takových?"

"Podívám se," slíbila Koubková. " někteří z nich nebudou mít peníze na šaty. Dost jich bydlí na ubytovně."

"Oblékneme je na náklady města."

"Aha." Koubková lítostivě pokrčila rameny. "A Jaruška může jít?"

"Která Jaruška?"

"Má dcerka."

"Kolik jí je?"

"Za měsíc osmnáct."

"Umí se chovat?"

"Ano, navíc je i chytrá."

"A zodpovědná?"

"Trochu."

"Uvidíme, ať se za mnou staví," řekl Hromada a vstal. "Koubková sestaví seznam kandidátů z okolí, já se zaměřím na naše hosty, pan učitel navrhne interiér a básník se ujme reklamy. Pan Tříska se postará o finance."

 

 

Na umění reklamy není nic obtížného, a svěřil-li mi Hromada její agendu, jistě tak neučinil pro přehnané mínění o mých schopnostech, nýbrž pro předpoklad, že každý básník, byť sebehorší, se musí učit zaujmout své čtenáře, a to zejména prvními svými slovy, neboť je veřejným tajemstvím, že nikdo nelouská další strofy básně. Můj úkol byl zjednodušen od samého začátku: starosta mi podstrčil lístek se jmény několika celebrit, které mu přislíbily účast; ne proto že by je srdečně pozval, ale protože je zaplatil. Dvě zpěvačky, několik herců, režisér a zbytek ze světa levného pozlátka umělo ocenit samo sebe a řeklo cenu, kterou on dal.

Já pak, když jsem vstupoval do redakcí předních časopisů a novin, se neostýchal ohánět se jejich jmény, přimýšlet i další a slibovat hory doly, jen abych si zajistil několik řádků na stránkách, které národ přečte a zahodí. Jistěže jsme nepředpokládali, že by ti nejbohatší své kroky řídili podle několika větiček, nicméně snažili jsme se, aby se povědomí o plese konané na zámků pánů z Kobštejna namnožilo - stačilo potom vybírat, vždyť vše nové táhne a láká. Ke konci mého putování se stávalo, že zvěst o banketu mne předběhla a já vyslechl další zaručené zprávy. Nic se nešíří lépe jako fáma. Já ji nikdy nevyvracel a ani nepotvrzoval, vždyť lhát bych nechtěl a mluvit pravdu by bylo neefektivní, jak říká starosta: částky se násobily, účast rostla, popularita dosud neokoukaného městečka se zvedala.

Učitel velmi ochotně sepsal naši historii a vytkl v ní postavu pana Ctislava z Kobštejna. Zde musím čtenáři prozradit, že skandální a přepjaté zkazky se našemu kraji vždy vyhýbaly a ať už byly bývalí feudální páni jacíkoliv, rozhodně dbali na dobré jméno a kromě jedné jediné výjimky jej nikdy neposkvrnili ničím horším než občasným hýřilstvím. Učitel sice zmínil bílou paní, známý obraz šlechtičny Izabely z Vikovic, jež vždy chodila ve světlém hedvábí, ale jiným strašidlem než zmíněným Ctislavem se chlubit nemohl.

Sám Ctislav byl neduživým synkem Albrechta z Kobštejna, a třináctou odnoží rodu. Narodil se předčasně, s jednou nohou znetvořenou a víceméně slepý: obě oči mu zakrývala jakási blána, přes kterou prý viděl jen, je-li den a nebo noc. Buď z podivínství a nebo proto, že ho k tomu vedla jeho nemoc, neměl Ctislav rád sluneční světlo a dával přednost svícím a lucernám. Liboval si v loveckých vyprávěnkách, poslouchal o vojančení a válečném řemesle, samotný chodil na ryby, které chytal na těžko pomocí zvonku místo splávku. Uloveným rybám usekával hlavy, ty preparoval a vystavoval ve své pracovně; v ní si přes svůj stav uklízel vždy sám a nesnesl, aby tam kdokoliv vstoupil.

Tahle zvláštnost způsobila, že byl za života podezříván z čarodějnictví a když zemřel, farář bez svolení biskupa vykropil místnost svěcenou vodou; nenašel v ní však nic než formaldehyd, pár udic a ohromnou sbírku rozevřených rybích chřtánů. Když na druhý den farář zemřel a po něm i několik sluhů, kteří jej k tomu laickému exorcismu přemluvili, objevilo se podezření, že pan Ctislav se mstí a jeho duše nemá pokoj. Ve skutečnosti se kněz a jeho pomocníci spletli; pili na kuráž kořalku, ve které líh měl o jeden atom uhlíku méně než měl mít. Zabil je methylalkohol, nicméně pověst o přízraku pana z Kobštejna, jak se plíží mezi stěnami a na udici chytá opozdilce, se zalíbila maminkám i dětem. Na vrub slepého feudála připsali deset utonutí, tři sebevraždy a jedno zešílení; a jak šel čas, zapomnělo se na něj a nebýt toho, že jsme jej potřebovali jako atrakci, zůstal by pouhým dvacátým pátým článkem v tištěném průvodci, - hned vedle tkalcovského stavu z šestnáctého století.

 

 

Naše městečko plesem žilo. Každý se hlásil o díl práce na přípravách, vyvolené páry i jednotlivci navštěvovali krejčí a švadleny, potají studovali spisky o etiketě a když jsem se čirou náhodou – jen na skok z tradice – dostal do místní knihovny, zely tam police společenských věd prázdnotou. Pár zapomenutých svazků o psychologii sice strážilo studnici neexaktního vědomí, ale zbytek, a to i z oborů značně odlehlých, zmizel - jak mi bylo prozrazeno, stěhoval se tam, kde na se tradiční úctě těšily harlekýny a brakové detektivky.

„Pohleďme na ně,“ pravila knihovnice paní Krezová. „jak je rok dlouhý, obětují svůj čas pouze literatuře odpočinkové, nemají větší ambice než spokojeně usnout nad záhadou, jejíž tajemství je notně vykřičené, - vždyť mnoho ji tahali za vlasy. Říkal jste dějepis regionu, viďte? Nemáme a do plesu mít nebudeme.“

Je krásné na apoštolech Guttenbergových, že pohyb mezi ušlechtilým a poklidným je činí stejně cennými, ba často i cennějšími, než jsou jim svěřené poklady; stačí zaznamenat, kolik dobrých vlastností a ctností náleží k zjemnělým rysům knihovnic. A že jde o ženy krásné, nestárnoucí, potvrdí mi každý.

„Dokonce i vaše poezie, mistře,“ pokračovala. „má obrat jako nikdy předtím. Ale z toho se asi vy sotva můžete radovat.“

„Rozhodně ne, milá paní,“ přitakal jsem. „dokud mé dílko žádný neznal a nikdo nečetl, byl jsem bardem rodinným a tam, kde nikdy nerostla konkurence, i jediným. Nenašel by se důvod, proč mne kritizovat či hanět, a toto mé postavení, básníka vlasti, poety patriae, by vydrželo do mé smrti a po mé smrti až navždy. Ale dnes, kdy mnou vydané zpěvy s žádostí o podpis předcházejí prosbu o jeden lísteček, věnovaný čistě z přátelství – mimochodem, lidé se mi často ostýchají nabízet peníze - dávají podnět k nezdravému souzení tam, kde musím s politováním odmítnout. Mé verše zahynou v posměchu.“

„A některé z nich si to ani nezaslouží.“

„Doufejme,“ pravil jsem zbožně. „A vy paní Krezová, budete stát bokem a nebo i vy šijete šaty v sladké naději?“

„Látku jsem nakoupila.“

„Pak tedy ano, starosta organizačnímu výboru rozdal pár vstupenek, které smíme věnovat osobám důvěryhodným a spolehlivým. Já si zvolil vás.“

Lehké zrůžovění pleti a sklopené oči, hra s prsty a šeptané slůvko jsou náznaky, že i paní Krezová neztratila nic z dívčího ostychu, ten se vrátil, až když byl málo očekáván, stejně jako drobná, zlatem tištěná kartička, jejíž držení opravňovalo jejího majitele být za dvanáct dní mezi hosty zámku.

„Něco na oplátku,“ řekla paní Krezová. „zkuste zámecký sklep, najdete tam všelicos.“

 

Bylo by nošení dříví do lesa zmiňovat, že kromě zahrady, dvou věží a starého klavíru má zámek i nově dostavěné křídlo, kde už století (odtud slůvko nově) se nachází bytem jeho správce, dědičná funkce, která, když bezdětnost způsobí, nepřechází z otce na syna, ale na nejmladšího ze starostových synů, odkud pak míří do další budoucnosti nezlomená vlivem degenerace. Jisté je, že musím připomenout působení a zlé účinky přístavku, vždyť pokud, a je jich opravdu málo, se u nás objeví podivín, pak pouze vychován ve zdejších ponurých a špatně architektonicky řešených prostorách. Ani já, který sem nepřišel sám, se neubránil stísněnosti a nepříjemné rozjitřenosti smyslů; musel jsem se dotýkat ruky slečny Gurgové a stále se omlouvat.

„Já se zase bojím myší,“ řekla. „bílých myší, samozřejmě. Ale ani ve snu by mne nenapadlo bát se šedivých a zaprášených krys. I když možná že potkanů, netvrdil jste tuhle, že pravé krysy už nejsou a že si je lidé pletou právě s potkany. Ony mají rozpláclý ocas, že? Jste určitě šťastný, když se můžete mít strach, aniž potřebujete důvod. Na příklad já se nevystraším ani v noci, spát v lese nebo doma na posteli mi co do požitku přijde stejné, nepočítám-li ovšem nepohodlí, které domácí bidlo nenabízí. Ale vy jste básník, pravděpodobně neurotický a psychicky labilní; nebyl-li byste, nemohl byste tak jemně vnímat odstíny a zabarvení atmosférických efektů a stínů. Vsadila bych se o milión, že jste mne požádal o doprovod ze zbabělosti a vůbec ne že byste potřeboval pomoc. Koneckonců, co ve sklepě? Haraburdí a veteš, zima a špína.“

„Být odvážný z nedostatku fantazie nevidím jako zásluhu,“ řekl jsem se zaťatými zuby. „kdybych mohl alespoň na okamžik vám předat své nejčernější obavy, věřím, že ani vy byste sem nechodila ráda. Ostatně, za chvíli potkáme správce!“

Zazvonili jsme u kovaných vrat a tam, pod obloukem s jarním motivem jsme čekali. Šeptem jsem vyprávěl o muži, ke kterému jsem nás vedl.

„Je už třetí v řadě, všimněte si prosím, jak vybledl a jak bledé jsou i jeho děti a žena. Bojí se slunce, má neblahý dopad na jejich pokožku. Bez výjimky jsou vychrtlí a podvyživení, vyhýbají se jim kočky a psy, nenajdete tam jediného živého tvora – a vás ještě nemrazí? Jeho otec za války kolaboroval s nacisty a dědeček udával vojenské zběhy za první republiky. Tenhleten byl zase ve třetím odboji a podepsal i chartu.“

Slečna Gurgová se otřásla.

„Je tu zima.“

„Vždyť tyhle stěny nic nevytopí,“ řekl správce. Byl takový, jakého jsem ho vylíčil, malý a šedovlasý, s dlouhými prsty i nehty. „Vím o vás, starosta mi telefonoval. Vidím, básníku, že jste si přivedl i múzu. Pozoruhodné, jestli se na těchhle ňadrech rodily tak těžké a žalostné básně jako jsou Gem moru či Dům samoty. Znáte je, slečno?“

„Ani v nejmenším.“

„Dovolte, abych vám posloužil z vlastních zásob.“

Z kapsy blůzy vytáhl černý ohmataný svazek a musím přiznat, že mne rozechvělo pomyšlení, kam se poděl jeden z jedenácti prodaných výtisků, které jsem vydal vlastním nákladem.

„Hotová perla,“ řekl správce. „ale já věděl už v den, kdy jsem na nich četl vaše jméno, že poezie krajana mi bude blízká. Hotová perla! Poslouchejte:

 

Vzal prvního svého, jehož žena zrodila v bolestech,

Pak druhé sousto, z vrhu bohů stejného, on požil,

Krev vlastní krve si celou, po poslední sten i dech,

do útrob pevných, dítek vlastních z lůna matky vložil.

 

 

Za celou dobu, co on ne nelibozvučně předčítal, jsem zakoušel jistou nechuť a odpor k tomu, že zrovna on vlastní mé básně a dokonce jsem potlačoval nutkání mu svazeček vyrvat se slovy, že jemu rozhodně není určen. A on jako naschvál – možná si všímal mé nervozity – si hrál s vazbou, ukazoval slečně Gurgové těch pár rytin, jimiž jsem považoval za vhodné stránky vyzdobit a docela bez ostychu se rozhovořil o mém géniu. Užíval slova velmi pochvalná, stavěl mne do řady z těmi, který se já nikdy nebudu rovnat a s jakýmsi tajným potěšením, se zábleskem v šedých očích, sledoval mé rozpaky. Na závěr přečetl:

 

Tisíce křivd sneslo se na mou hlavu,

na štvance, co čas bloudí po moři

Jsem zločinec, a kdysi byl jsem v právu,

znám milión a jedno příkoří.

 

„Jak sama vidíte, milá slečno,“ řekl správce. „náš básník si pečlivě vybírá motivy a jak první verše líčí osudy Kronovců, dřív než je Zeus zachránil, tak ta druhá se zaobírá cestami Odyseovými. Je tak?“

„Možná, ale samotnému se mi zdá ta pasáž slabá.“

„Ano, to je,“ pravil správce. „Chcete do sklepa? Tam vás nedoprovodím, zlobí mne revma – vlhko a chlad mne ničí. Zmrznete tam, takhle na lehko.“

„Měli bychom se přiobléct,“ řekla slečna Gurgová a její námitka, ježto pošla z krátkých rukávů a sukně, se nedala odmítnout a ani umlčet. Nabídl jsem jí kabát a svetr.

„A vy?“

„Mne bude hřát vztek.“

„Vy nemáte správce rád.“ Sešli jsme po dlouhých a kluzkých schodech. „A přitom si vás tolik váží. Chudáček!“

„Nevím, zda má jakýkoliv důvod vážit si básníků… Pozor, chybí tu schod! A pak, nevím, zda-li byl dobrý nápad, brát vás s sebou.“

„Pročpak?“

„Jste příliš odvážná.“

„Ano? Je to ve vašich očích velká chyba?“

„Za současného stavu ohromná,“ řekl jsem a mořil se s archaickým, snad nikdy mazaným zámkem. „Ten lotr se ani nestará o panství mu svěřené. Kolik může stát v dnešní době olej?“

„Jako cokoliv příliš mnoho, než aby bylo rozumné jím plýtvat.“

„Pěkná sentence, kde jste na ni přišla?“

„Od Hromady. Slyšel ji prý u vás…Ale nezamlouvejme, pročpak bylo chybou mne pozvat k tomuto dobrodružství.“

Pravila slečna Gurgová s nádechem slabé ironie, mávla rukou nad smetištěm, v které se sklep za ta léta proměnil a nyní, v nevábném a slabém světle žárovičky, budil dojem nekonečné rozlehlosti, - všechny kouty se ztrácely v šeru a odkudsi vál mírný větřík, ledový a čpící po plísni. „Průvan!“ řekl jsem. „To víte, že jsou zde zazděné vstupy do katakomb zámku? Prý se táhnou pod celým krajem a už dost zvědavců v nich nechalo kůži i život. Jak se zdá, bednění bylo provizorní, malta nekvalitní – žádný div, když se jedná o dílo rodu současného správce – a cihly se uvolnily a během času popadaly. Musíte mi slíbit, slečno Gurgová, a vracím se tím k vaší otázce, že zkusíte potlačit přirozenou zvědavost. Bude-li se vám zdát cosi sdostatek tajemné či mírně nebezpečné, aby to jen lechtalo váš zájem, zdržte se a nestrkejte tam nos. Nejsem natolik hrdina, abych měl radost, kdybych vás musel zachraňovat z kdovíjaké šlamastyky.“

Nechali jsme otevřené dveře, procházelo jimi pár potřebných paprsků světla navíc, a po jedné jsme odhrnovali plachty, které chránili uskladněné kousky před prachem a vlhkostí: voda zde kapala alespoň z pěti míst, odrážela se ozvěnou a občas jsme na tvářích ucítili jemné tříštící se kapky; velmi nepříjemné osvěžení, ani já a ani slečna Gurgová, která nota bene navlečená v mém svetru by si neměla stěžovat, jsme panující chlad nesnášeli bez reptání, třasu a drkotání zubů.

„Odinovo peklo,“ řekla slečna Gurgová. „Nemám pravdu?“

„Naprostou. Poslyšte, pomožte mi s tímhle!“

V jednom z mnoha výklenků, pod dvěma celtami a v naprosté tmě, do které má společnice svítila zapalovačem, jsem našel truhlu ze silného a těžkého dřeva a jakkoliv nejsem odborník, hádal bych, že se jednalo o dub.

„Je zamknutá.“

„Vypáčíme ji?“

„Prosím vás, ne! Co vás napadá, nemůžeme jen tak začít s vylupováním cizího majetku.“

„Myslíte, že je v ní něco cenného.“

„Snad ano.“

„A jak ji otevřeme?“

„Šroubovákem.“

„Umíte to?“

„Troufnu si.“

„Nemáte občas potíže s logikou?“

„Pročpak?“

„Vylomit bednu nechcete, odšroubovat zámek ano?“

„Jsou děje reverzibilní a ireverzibilní, slečno,“ řekl jsem povýšeně. „mít větší ponětí o systému enzymatických reakcí v organismu, věděla byste, že je vždy lépe činit se tak, aby bylo možné zásah do struktury bílkoviny odvolat; obávám se, že studium biochemie by vám prospělo.“

„Vy jste mi ale nudný patron! K čemu mi je přednáška o katalytických jedech, když vidím, že jste tupý jako patrona.“

„Prosím.“

„Říká vám něco levotočivý závit? Sotva kdy něco povolíte, když šroub utahujete.“

Zámek vypadl s hlasitým klapnutím, přirezlé víko jsme odstranili společnými silami a uvnitř našli několik zničených šatů, kdysi svátečních, a pod nimi svazek v pevné hovězině, na které bylo vyraženo tučným písmem cosi nesrozumitelného.

„Co je to?“ zeptala se má společnice.

„Středověké brailovo písmo?“

„Opravdu.“

„Ovšemže ne,“ řekl jsem s úlevou. „nic cenného, ale proč tenhle kousek neprohlásit za tajný deník Ctislava z Kobštejna. Podívejte, jak pisatel ryl. Tvrďme, že musel, protože pomocí očí číst nedokázal.“

„A co je tam psáno?“

„Prádelní seznamy.“

„Vázané v kůži?“

„Drei stücke des Hemd…Ein Betuch…Zdá se.“

„Vy věříte první hlouposti, která vás napadne. Čtěte dál.“

„Bohužel, mé znalosti němčiny jsou školní, nerozumím ani slovu.“

„Ukažte!“

Slečna Gurgová znala Goetheův jazyk lépe než já, proto bylo potěšením slyšet v jejím podání dlouhou licitaci košil, spodků, prostěradel, kalhot a povlečení; některá byla prostá bílá, jiná s potiskem a velmi jsem ocenil varování, že barevné kousky nelze míchat, protože barva pouští.

„…a byl jsem v poušti, kde poutník sešel z nebes. Byl rudý a zářil leskem. Od obzoru sešel na tři kroky, ode dna pět. Na východ tráva, na západ moře. Táhlo na osmý den. Poutník pravil: „Změnil jsem se samotnou podstatou Hermovou. Byl jsem na třikrát taven a bičován prutem Argenta, nasákl jsem vlhkostí Merkuria. Poté jsem zestárl chladem a opět omládl žárem. Bylo zapotřebí desíti špetek soli, aby vznikl pravý var. Stal jsem se neviditelným a všudepřítomným. Nebe mne uvěznilo a nutilo vrátit se na zem.“

„Můj ty bože,“ divila se slečna Gurgová. „Měla jsem pravdu, je to tajný text.“

„Spíše trochu alchymie.“

„Jsem zvědavá, jak mi ji vyložíte.“

„Patrně se jedná o jakýsi chemický pokus, říznutý invencí středověké symboliky a aristotelovských živlů. Přesný postup nepovím, ale domnívám se, že šlo o tavení drceného nerostného materiálu, s konsistencí práškovou až jemně zrnitou. Nerost byl zelený a postupně zmodral. Ze začátku se celá směs buď destilovala nebo sušila, tehdy se ztratila vázaná voda, pak se tavilo se stříbrem; to pak tvořilo amalgám se rtutí. Výsledný produkt se nechal vychladnout a následně se tavil v ohni s kamennou solí.“

„Proč?“

„Žlutý plamen byl považován za nejžhavější – a jak sama víte, sodík barví plamen do žluta.“

„A dál?“

„Nejspíš vznikl plyn, který po ochlazení kondenzoval na stěnách baňky. Finální látka byla pravděpodobně narudlá a světélkovala.“

„K čemu to bylo dobré?“

„Nemám ponětí. Jak se jmenuje tenhle recept?“

„Lebender Geblütts Herstellung.“

„Čili?“

„Výroba živé krve,“ řekla slečna Gurgová šeptem a očí jí ve světle zapalovače zajiskřily. „Představte si, ta romantika!“

„Nebo pořádný dryák.“

Pokrčil jsem rameny a ukázal na dno truhly. V rohu, mezi hadry, ležela malá vialka, ve které jsem tušil, že nalezneme záhadnou krev, důkladně uleželou a nezkaženou staletími; účinnou stejně jako kdysi před mnoha lety, kdy ji jakýsi alchymista stvořil - spokojený, že složitý postup měl jistý výsledek a ten výsledek svítil. Že opravdu svítí, a to intenzivně, jsme se přesvědčili vzápětí, co jsme se na popud slečny Gurgové dali do důkladného zkoumání obsahu flaštičky.

Ztuhlá z chladu chovala se živá krev jako tuhá látka, po ohřátí nad plamen zapalovačem však bylo patrné, že je látkou amorfní, podobnou na sklo nebo spíš včelí vosk, soudě podle ochoty, s kterou měkla a tvořila plné rubínové kapky; vlivem vysokého povrchového napětí skoro ideálně kulaté. S postupným chladnutím se přijatá tepelná energie transformovala na energii světelnou a byla vyzařována v podobě silného, ale krátkodobého záření.

„Smím ochutnat?“

Viděl jsem, jak se slečna mlsně Gurgová olízla a dychtivě čeká na mé svolení.

„Jste jako malá,“ řekl jsem. „Musíte strčit do pusy všechno, co najdete. Před chvílí jsem vám vyložil metodu přípravy téhle břečky a i když jste zřejmě na škole chemii moc nefandila, určitě jste se učila, že rtuť patří mezi prudké jedy. Nejspíš byste ráda neumírala v bolestech a se slezlými vlasy.“

„Jenom trošku.“

„Ne!“

Zavřel jsem lahvičku: „Vždycky jsem si na vás cenil vzhledu, méně pak už badatelského zájmu.“

„Jste vy ale nudný patron!“

Musím podotknout, že dveře sklepení, měli kliku jen z vnější strany a proto bylo nutné je zlehka položit, aby se nezavřely. V našem případě, kdy jsme je zapříčili a nechali dokořán, hrozilo nebezpečí, že zůstaneme uvěznění ve sklepě, pokud by se uvolnily. Ovšemže jsem si s nimi nedělal starosti, sám jsem je podložil jakousi dřevěnou třískou a důkladně zkontroloval.

„Dejte sem tu lahvičku, slečno Gurgová. Položím ji, kde byla. Odneseme jen tuhle knihu.“

„Když myslíte…“

S ohromným rachotem a bez výstrahy se dveře zavřely. „Co to bylo?“

„K čertu!“

Rozběhl jsem se po schodech. Klíče byly u mne a tak jsem doufal, že se mi podaří západku zamáčknout. Bohužel, zámek byl příliš starý, zarezl a zasekl se.

„A jsme v pasti,“ řekl jsem. „Pokud si nás správce nevšimne, budeme muset ty zatracené dveře rozbít. Je to jen plech…Slyšíte, slečno Gurgová?“

Otočil jsem se a koutkem oka zahlédl, jak má společnice cosi rychle schovává za záda. Přitom se ohavně šklebila.

„Slečno Gurgová!“

„Hm?“

„Vy jste to zatracené svinstvo spolkla!“

„Zatím jen ochutnala.“

„Vyplivněte je!“

„Už je pozdě.“

Ještě zaklonila hlavu, aby preparát lépe prošel jícnem.

„Chutná odporně,“ řekla s napůl skromným a napůl hrdým úsměvem. „jako StopAngin.“

Upřímně doznám, a nemyslím, že by to kohokoliv překvapilo: já nejsem hrdina, protiví se mi napravovat hlouposti cizích, nasazovat zdraví k jejich nápravě a nebo dokonce obětovat život, když se jiný plácá v maléru. Na druhou stranu jednat, byť s nechutí, bylo třeba – věděl jsem, co musím podniknout a hněv na slečnu Gurgovou mi pomohl.

Přišel jsem k ní, omluvil se a prudce udeřil do břicha. Když zavrávorala a otevřela ústa, chytil jsem ji za šíji a mezi zuby strčil prsty, které jsem nacpal co nejdál do hrdla.

Začala dávit.

„Snažte se co nejvíc,“ nabádal jsem ji. „nestyďte se. Musíte dostat ze sebe všechno…Teď pijte.“

„Co…co je to?“

„Koňak. Až do dna!“

„Zbláznil jste se.“

„Vůbec ne, pijte na ex.“

„Nemůžu.“

„Musíte. Zacpěte si nos.“

Vypila skoro celého čtvrt litru a když se nápoj usadil, řekl jsem: „Teď musíte zase zvracet.“

„Ten koňak?“

„Ovšem. Nevím, jak vám lépe vypláchnout žaludek.“

Já zatím chytil naši truhlu, vyšplhal s ní po schodech a pořádně se rozpřáhl. Třemi ranami se podařilo odchlípit přivařenou výplň, do ní jsem strčil ruku a nahmatal kliku. Když se otevřely, stál tam správce, v ruce svíčku, a smál se vysokým nepříjemným smíchem.

„Běžte k telefonu,“ řval jsem na něj. „Volejte záchranku…A nemyslete si, vy idiote, že vám to jen tak projde.“

 

 

Na druhý den jsme se s Hromadou (slečna Gurgová zůstala na pozorování v nemocnici) vydali na návštěvu zámeckého sklepu; tentokrát jako oficiální představitelé města a oba rozhodnuti zbavit našeho správce úřadu. Vylíčil jsem Hromadovi závady a pochybení, které se vyskytly, a stručně objasnil, proč jsme tam šli a jakým průběh naše výprava měla. Starostu mé vyprávění překvapilo, zarazila jej hlavně nástupnická filosofie dědění funkce a také nezdravé tamější ovzduší, o jehož škodlivém vlivu na organismus a psýchu jsem mu dal dobrozdání.

„Budeme muset zavolat hygienika,“ řekl. „ a také protřídit haraburdí, co tam dole chátrá. Není možné, alespoň v našem městě ne, aby případné exponáty, čili předměty pasivně výdělečně činné, zůstávaly někde ve vlhku, místo aby jim bylo opatřenou patřičné místo za vitrínou. Poslyšte, básníku, to je běžná praxe muzeí, nechávat svoje prostředky plesnivět?“

Takhle jsme přišli k zámku a i když jsem necítil žádné sympatie k správci, přece jenom se mi styl, jakým s ním starosta naložil, nezamlouval: závad jsme našli bezpočet, ke každé z nich nám správce přitakal a asi nejsem daleko od pravdy, když povím, že si myslel: „Říkejte si, co chcete. Nadávejte si, na co chcete. Já vydržím a hned na vás zapomenu.“

Kávu jsme odmítli, starosta mu pouze suše sdělil, že není spokojený se způsobem, kterým se stará o cenné kulturní dědictví a proto seznámí městskou radu s objeveným stavem: ať tedy počítá, že mu bude poskytnuto náhradní ubytování a doručena výpověď.

„Vy mne nemůžete vyhodit.“

„Proč ne?“

„Tradice.“

„Nebuďte směšný,“ pověděl starosta. „Vystěhujete se co nejdřív a tyhle prostory už nebudou sloužit k obývání. Co kdybychom zde zařídili galérii,“ obrátil se na mne. „Máme pár místních nadaných malířů a sochařů?“

„Najdou se.“

Můj poslední pohled, když jsme odcházeli, patřil správci: posupně si mne měřil, ruce založené v bok a jeho šedá tvář byla na lících zrudlá. Zatínal drobné pěsti, byl celý nahrbený a zamračeně se kousal do rtů.

Jistěže mne netěšilo mít nepřítele, nelze však být s každým za dobře, navíc je potřeba vymýtit šlendrián, neboť všimnete-li si, zakořeněnou nemocí slovanských zemí je napodobit druhé: namíchejte koktejl z hrdinů, získáte armádu zapálených budovatelů, avšak předhoďte našim zemím přehlídku cynické a lhostejné bezostyšnosti a zkazíte je; - jak mi dá tahle doba za pravdu. Svěřil jsem se ostatně starostovi, který se mne zeptal: „A vy se považujete za vhodný příklad? Dekadentní a zbabělý básník, schovaný v koutě, - hýčkáte si duši, které nikdo nerozumí?“

„Nejsem ambiciózní.“

„Nejste, dost možná. Proč vlastně nenosíte dlouhý kabát a širák?“

„Jsem třeba dekadentní, ale ne debilní.“

„Vida,“ řekl starosta ve své kanceláři a prohlížel si obálku položenou na psacím stole. Byla lemovaná zlatem a naparfémovaná „Všimněte si prosím, že na nás chce udělat dojem. Gottfried von Schalke. Co je to?“

„Snad kdo.“

„Nebuďte slovíčkář, jistěže je ten Němec člověk. Copak chce?“

„Herr Hromada,“ četl. „ich habe um Ihre Feier gehört… Sekretářku mám v nemocnici a rozumím každé druhé slovo. Básníku, čtěte!“

 

Vážený pane,

slyšel jsem se o Vaší slavnosti, o skvělém nápadu, který se dočkal značné podpory v tisku a o které, jak Vás snad překvapí, pronikla zvěst i za hranice Vaší vlasti…

 

„Takhle je to tam psáno?“ zeptal se Hromada nedůvěřivě.

„Přibližně ano.“

„Ten člověk má děsivě archaické výrazivo. Zvěst pronikla, můj bože! A hrozná fráze: dočkat se podpory. Ovšemže ano, vždyť jsme do reklamy vrazili jmění. Pokračujte, prosím.“

„Pokud dobře chápu obsah, rád by pozvánku.“

„Má ji mít, není-li ovšem nějaký hochštapler.“

„Nezdá se.“

„Soudíte jen z obálky a nebo Vás oslnilo slůvko von?“

„Proč by německý podvodník chtěl okrádat české boháče?“

„A kdo vám řekl, že je Němec?“

„Vy sám.“

„První dojem může být klamný, navíc…“

„Ano?“

„Vy byste si ho neprověřil?“

„Jak?“

„Přes známosti a kontakty.“

„Žádné nemám.“

„Skutečně?“

„Chci říct, stýkám se hlavně s knihovnicemi a ty nemají velké ponětí o poměrech německé šlechty.“

„Nedá se tedy nic dělat, zavoláme supům a hyenám.“

„Musíte si dát pozor.“

„Vážený pane básníku,“ smál se starosta. „bohatství mne naučilo jedné zásadní věci: jsou lidé dobří, jsou lidé špatní a vedle nich existují politici, právníci a novináři. Být příslušníkem kterékoliv z těch tří profesí se rovná být Ábelovým bratrem.“

„Jak to?“

„Oni pokaždé mají na čele znamení a jsou vrahy.“

„Vrahy čeho?“

„Pravdy, slušnosti a často i lidských životů. Ne, hledat cokoliv na jejich smetišti se vymstí, ovšem jako v přírodě, i zde objevíte kytky, které jinde nerostou. Zkontroluji si našeho von Schalkeho.“

 

Přípravy na ples zabíraly mnoho z volného času, každý přispěl troškou do mlýna, kdekdo povolil uzdu umění či neumění, a velmi se rozmohl kult Ctislava z Kobštejna: jeho jméno jako šém zapadlo do mozkových stop babiček a dědů, - jejich pýcha byla polechtána, když vyprávěli o dějích, které spřádali za dlouhých večerů svého mládí.

Zajímal jsem se velice o všechny ty zkazky, zapisoval je a snažil se dát jim ucelenou podobu. Mnohé si protiřečili, některé líčili Ctislava jako krasavce a svůdce žen; to odporovalo pravdě natolik, že jsem původní pověst vylepšil o tajemnou noční přeměnu: přes den se Ctislav tvářil jako nemohoucí a schnoucí mrzáček, po západu slunce se rovnal a děsil okolí v roli vysokého a statného muže; jeho uhrančivý pohled učarovával něžnému pohlaví.

Jezdil zásadně v kočáre taženém šestispřežím, bujnými vraníky a s vozkou, který se halil do černého pláště. Na stěně vozu prý visel rodinný, avšak pitvorně znetvořený erb rodiny Kobštejnů:

dva krkavci zobáky proti sobě nahradili světlou a šedou holubici.

Ctislavova vášeň pro rybaření pak byla pouhou záminkou pro jeho skutečný domov: vyjížděl z rybníka a do rybníka se zase vracel. Vody se před ním rozevřely a zavíralo je procesí štik, nejvlastnější dvořanstvo démonického šlechtice.

Mnohé z toho postrádalo veškerou tradici moravského folklóru. Přetvořené zkazky tvořilo původní jádro, promíchané důkladně se současnými vlivy: satanismem, okultismem a moderním křesťanstvím. Nový zákon se zde objevil v populární podobě apokalypsy a starosta si pochvaloval, jak hezky tomu budou hosté rozumět.

„Vodníky a čerty vezmi ďas,“ řekl naříkajícímu učiteli. „i já, který nejsem sečtělý, vím, že naši předkové se nestrašili scénáři pitomých hororů. Jenomže pro ně náš ples nepořádáme, vzpomeňte si, učiteli, že smyslem je zachránit náš zámeček. A účel, jak víte, světí prostředky. Budeme mít úspěch, uvidíte.“

Abych nezapomněl, Gottfried von Schalke se stal hitem naší reklamní kampaně: jednalo se o německého multimilionáře, výstředního a uzavřeného podivína, který náš výmysl podporoval z plných sil. Díky němu a jeho rozhovorům, které zveřejnil německý a rakouský tisk, jsme mohli objednat a odeslat další sadu vstupenek. Potíže se stávající kapacitou řešil starosta svérázně: urychlil vystěhování bývalého správce a celé křídlo přestavěl jako památeční místnost Ctislava z Kobštejna. Jako základní návrh jsme použili obraz ze sedmnáctého století, kde na plátně hoduje veselá lovecká společnost: i zde se měla podávat srnčí, kančí guláš a vím která specialita kamizolkové kuchyně. Starosta domluvil u myslivců rybník a jednou z ranních zábav bude odstřel kachen.

Kdysi skromný plán získal lesk megalomanského šílenství: místo večera se náhle jednalo o celý den, rezervovány byla místa ve všech okolních hotelích a z celého kraje se sjížděly vlastníci kočárů a koní, - i dopravní prostředky měly být stylové. Auta se stěhovala na parkoviště za město. Věc se už nejmenovala Ples starých tradic, nýbrž Den a noc Ctislava z Kobštejna.

Organizační zmatky mne zmáhaly tolik, že jsem neustále trpěl bolestmi hlavy, - mnoho jsem nespal, zařizoval jsem vytištění útlé brožurky o městě a shromažďoval dobové artefakty: starosta jich nikdy neměl dost, navíc, jak říkal, bylo třeba, aby byly rozmístěny s vkusem a mohl se prý spolehnout jedině na mne.

Slečna Gurgová, už v pořádku, pomáhala a pěkným způsobem mi děkovala za záchranu života. Chemická analýza Živé krve sice neprokázala přítomnost žádného smrtelného jedu, nicméně obsahovala dost látek zdraví škodlivých, aby poškodily jak játra, tak ledviny a možná i mozek.

Společně jsme byli určeni k přivítání našich zahraničních hostů. Dva Italové, kteří naštěstí umí česky, jeden Angličan a deset Němců, dva Rakušané včetně. Dále pět Poláků, jeden Maďar a tři Rusové. Zde jsem nezapočítal hosty ze Slovenska, neboť Hromada je odmítal považovat za cizince a nejednou se otřel o prapodivné a podle něj odsouzeníhodné rozdělení republiky.

„Jaká ostuda,“ řekl jednou. „jsme jako vrány, jeden druhého vykloveme z hnízda. Snad se dožiji dne, kdy ti, co to způsobili, půjdou ke zdi.“

„Vězení pro ně nestačí?“

„Naše vězení má jednu zvláštnost.“

„Jakou?“

„Pěstujeme si v nich hrdiny.“

„Jakpak to?“

„Koho vidíte u moci? Bývalé kriminálníky. Dejte jim profesuru, rehabilitujte je – nikdy nezapřou móresy svých bývalých známých: zlodějů, podvodníků a vrahů.“

„Nejste k nim tvrdý?“

„Jsem jen spravedlivý,“ řekl Hromada a napřímil se do celé své výšky. „a to je víc, než může říct kdokoliv z nich. Poslyšte, básníku, vy hovoříte rusky?“

„Trochu.“

„Ať vás ani nenapadne chovat se k našim východním hostům méně zdvořile než k těm západním. Dohlédněte, aby se novináři netočili jen kolem toho Němce.“

„Bohužel, vždycky bude ten nejznámější.“

„Doktor Někrasov je profesor moskevského institutu. Zmiňte to! Tady máte seznam, kdo je čím významný.“

„Úctyhodné.“

„Ano, uděláme dojem,“ řekl starosta a posloužil si hořkým likérem. „naši milí akademici ani netuší, jak výtečně mi pomohou jejich tituly. Vesměs sympatičtí lidé, zamilujete si je, byť jsou jiní než je našinec. Jak jsem to kdesi přečetl: mne vychovali mezi prasaty.“

Ale svůj ošidný původ uměl důkladně zapřít, když se míhal mezi svými hosty, srdečně je přijímal a bez dotěrnosti, jakou shledáváme u lidí nucených, se ujímal těch nejvýznamnějších a dříve než je propustil k další štaci, povrchně s nimi promluvil. Obdivoval jsem eleganci a šarm obtloustlého vládce - a i když jsem tušil, že k espritu chvíle napomáhá hořký likér, nepopírám, že tyto schopnosti, zejména takt skloubený se slovanskou bodrostí, mu kolují v krvi od narození a veškeré příručky a návody musí selhat, chybí-li ony.

K ďasu s asertivitou, jak by řekl on sám a jak já po něm opakoval, když jsem se se slečnou Gurgovou ujímal našich cizinců. Bylo by to málo vlídné být já samotným členem výboru; naštěstí půvab a úsměv naší sekretářky pomohly překonat mé strohé a jistě i strojené způsoby - díky ní se každému u nás zalíbilo dřív, než se stačil rozkoukat.

 

 

 

Pokračování slečny Gurgové

Protože jsem byla požádána přidat pár svých slov k předchozím stránkám, nebráním se tomu, naopak mne těší, že mohu přispět k uměleckému dílu a vkročit tak do světa, který mi je bytostně cizí. Možná mne někdo bude považovat za egocentrickou, ale ráda bych se zmínila o své osobě dřív, než se dostanu k dalšímu; zejména bych napravila, či alespoň poopravila dojem, který případný čtenář nabude z básníkových odstavců.

Se starostou Hromadou jsem se seznámila po promoci v roce 20.., kdy jsem hledala práci a on mi ji nabídl: jako všechno, co on kdy udělal, i tohle mělo vlastní a osobitý styl. Na úřadu práce, kde jsem byla registrovaná, ke mně přistoupil muž a ptal se, zda jsem měla štěstí. Protože jsem se usmívala a v ruce držela lístek s napsanou adresou, soudil že na rozdíl od mnohých ano. Řekl pak zhruba toto:

„Vidím, slečno, že vás první úspěch povzbudil. Jste mladá a tvrdím, že jste právě skončila školu. Je to tak? Pojďme si stoupnout stranou, ať si můžeme pohovořit. Ukážete mi svůj lístek? Aha, velmi dobrá příležitost pro čerstvou absolventku. Vím o tom podniku a odvážím se soudit, že vstoupíte-li do něj, máte zajištěnou solidní práci a výhodný start kariéry, o kterou tuším se vám jedná. Znáte naše město?“

Jistěže jsem neznala sotva šestitisícovou vísku a ani jsem se nezajímala, kde bych ji našla. I Zlín mi byl malý, lákala mne Praha a patřila jsem ke generaci, která všude, kde se octne, říká, že větší zapadákov neexistuje.

„Neznáte? Ale to je škoda…“

Člověk musí být velmi zdvořilý, když slyší chválu na díru, jako byla tato. Pár obchůdků, zrušené kino a skoro žádná společnost.

„A co byste pověděla tomu, že sem hledám sekretářku? Na městský úřad?“

Dopustila jsem se drobné nezdvořilosti.

„Přirozeně, máte právo odmítnout,“ řekl ten muž. „ostatně vidím na vás, že jste ambiciózní. Také jsem a proto vás zkouším přemlouvat. Firma, o které hovoříme, zaměstnává kolem dvou stovek dělníků, nepočítaje v to administrativu, byrokracii a direktivu. Vy sama získáte místo ekonomického náměstka a při dobré vůli se za několik let vyšplháte až k ředitelce sekce; jednoho dne pak budete mít pod sebou něco kolem pěti stovek duší a váš plat v porovnání s ostatními vyjde jako slušný. Naproti tomu stojí nabídka jakési sekretářky, mizerně placené státní úřednice, že? Za normálních podmínek ano, souhlasím, ale já vždy měl zásadu, že i normální věci mají právo se měnit, když si situace žádá. Pro začátek vám povězme budu přidávat k vaší čisté mzdě doplatek, který vyrovná váš příjem na dvacet tisíc nezdaněných.“

„Promiňte, pane,“ řekla jsem. „domnívala jsem se, že míníte být seriózní.“

„K čertu, moje milá,“ řekl on. „kdyby mi šlo o vaše tělo, myslíte si snad, že bych vyhazoval horentní sumy za něco, co jinde mohu mít desetkrát levněji? Jsem přírodní tvor, zemědělec a veškeré mé vzdělání je vzděláním samouka. Ujišťuji vás, že jsem výjimečný: málokdo by si našel čas, aby po té, co zaopatří krávy, prasata a koně, ještě po večerech četl. Já to dokázal a vyčerpal tím všechnu svou energii, kterou by jiný věnoval ženám.“

„Ano?“

„Ovšem,“ řekl, uchopil mne za ramena a odváděl stranou. „nechci vám imponovat, chci vás zasvětit do plánu, který, jakmile jej dokončím, z vás udělá jednu z nejmocnějších postav v kraji, - a ten kraj čítá na víc než padesát tisíc duší. Srovnáte si to sama?“

Básník vždy říká, že je osudem ženy následovat osobnosti silné, silnější než je ona sama. Pokud se nemýlí, pak jsem snad ani neměla na vybranou a nemohla jsem než přijmout – ostatně, lákalo mne vždy tajemství a byla jsem sobě dost velkou paní, abych si dovolila zariskovat a vstoupit do podniku zvláštního, dobrodružného a duševně náročného. Je vždy napětím a tlakem octnout se mezi žernovy mozků tak vytříbených, jako jsou mozky starosty a básníka: postavila-li vedle sebe, našla bych tisíce rozdílů, co je sbližovaly, a milióny shod, které mezi ně vsévaly hádky.

Oba autoritativní, místy až arogantní, dost málo dbalí cizího názoru: líčí-li se básník jako muž skromný, nevěřte mu – je namyšlený a chladný a já jej nebudu šetřit, když on si dal natolik záležet na portrétu starosty a sebe tím odsunul do pozadí; já chci roli šedé eminence, do které se stylizuje, potřít a dokázat, že jeho vliv se rovná vlivu starostovu.

Na rozdíl od zavalitého Hromady je on vysokým, asketickým a skrz svou vyhublost i velice přísným. Obličej má klasický, ne však hezký, obočí husté a čelo klenuté. Rty úzké a třebas si netroufám říci, že kruté, věřím, že kdokoliv jiný by je tak označil – nos nad nimi silný a dominantní. Hovoří kultivovaně, stejně se i chová a přes veškerou zdvořilost, kterou do svých slov vkládá, nikdy byste si jej nezamilovali na první poslech; jeho řeč je monotónní a když jsem jí poprvé naslouchala, připadla mi hypnotizující – k tomu se pojí jeho zvyk pokaždé, když posluchač usíná, přestat hlídat myšlenky a hovořit o věcech natolik strašlivých, že by za bdělého stavu je každý označil jako pohoršivé.

Připomínám jeho monolog o popravách, on sám si všiml fyziologické reakce, kterou u mne ty hrůzy vyvolaly, a dával je do souvislostí, které sice nepopírám, ale přece jen upozorňuji na sugestivní účinek tónu, který je podpořil. Spávám většinou dobře, ale toho dne, kdy jsem slyšela přednášku o mandragoře, jsem zažila velice dlouhou noc – zdály se mi sny tak živé, že jsem i po probuzení na ně zase navázala, jakmile jsem zavřela oči.

Ve městě jsem už půl roku a už si začínám osvojovat pochmurný patriotismus, vlastní těm dvěma: nedostatek zábavy, který mne dříve strašil, nyní pokládám za spořádanost a občanskou kázeň a rozumím slovům Hromady, když řekl:

„Velkoměsto je odporná instituce, nesmírně zhoubná pro každý organismus, co v něm musí přebývat. Snad nejlepší příklad nám mohou dát stoky se svými bakteriemi a prvoky, jimiž se hemží: oni jsou závislí na špíně, která tam plave, vyhledávají ji a nemohou bez ní žít – stejně tak i velkoměšťáci, když vyrazí na venkov, znejistí a touží se vrátit zpět. Domov sice smrdí, říkají, ale je tam co jíst a pít. Proto je nemám rád – jsou jako ty kanálové bakterie, i oni jsou zhoubní pro zdravý svět.“

„Pro náš svět,“ doplnil tenkrát básník. Já se smála a zdálo se mi směšné, že tihle, pro které je jejich město těsné, si libují v odporu proti něčemu, kde teprve mohou rozvinout svůj talent. Nepochybovala jsem, že i oni, chtějí-li čehosi dosáhnout, musí opustit provincionalismus a vydat se víc k lidem. Ples na zámku, měnící se na velkolepou a celorepublikovou show, jsem považovala za pouhý začátek; gratulovala jsem si k výborné volbě.

Hromada asi znal mé naděje a dobromyslně se jim vysmíval, když mne označoval jako svoji první dámu: já to měla za dotvrzení svých cílů a jelikož naše první dámy se v naší moderní historii stačily dokonale zdiskreditovat (první charitou a druhá zjevnou lačností moci), uvažovala jsem, že mne uspokojí být předsedkyní sněmovny.

Možná se ptáte, jaká byla má úloha v trojici? Hovořila jsem už o rozdílech, které spojují a shodách, co rozdělují – já byla tmelícím činidlem, ta, která nebyla dost dobrá v záležitostech praktických jako starosta, ani sdostatek erudovaná a vzdělaná jako básník; stála jsem uprostřed a měla-li bych se označit, pak jako jednotící a usměrňující člen dvou různých myšlenkových proudů.

A nakonec, než postoupím s událostmi plesu, se vrátím k Živé krvi. Ženy mají intuici, a byla to právě ona, co mi našeptala, že vypít flaštičku se starým elixírem není špatný nápad a že bych na tom mohla vydělat třeba i nesmrtelnost: dodnes nevím, zda se cítit nešťastná, že substance nestihla účinkovat...

 

Zavedli jsme zahraniční hosty k tabuli a tam je odkázali jeden na druhého: rozestavení nebylo nijak náhodné, věděli jsme, kdo jaký jazyk ovládá a proto se nestalo, že by vedle sebe seděli dva, kteří by se neuměli dorozumět. Ostatně, starosta nenechal zábavu na nich, byl připraven program, který snad nebyl ani nudný a ani přehnaně dlouhý; během něj se podávalo víno a to rozvázalo mnohé jazyky, vždyť bylo třpytivé a lehké.

Nevím, jak přišla řeč na Ctislava z Kobštejna, ale všichni ztichli, aby mohli naslouchat básníkův přednes: hovořil anglicky, vyslovoval zřetelně a jasně artikuloval; angličtinou spíš školní, avšak dokonale srozumitelnou. Překládala jsem věty do němčiny a profesor Někrasov do ruštiny.

„Já sám,“ řekl pak Gottfried von Schalke německy. „jsem se setkal s nadpřirozenými jevy už jako malý a od té doby mne zajímá vše, co nimi může mít alespoň malou souvislost, snažím se je pochopit; - zachování ryze vědeckých postupů, pane profesore,“ uklonil se Někrasovovi. „je mi přitom nezbytnou nutností.“

„Milý pane,“ řekl profesor bodře. „tyto postupy jsou stejně ošidné jako kterékoliv jiné. Koneckonců, i nejlepší techniky, provádí-li je člověk, což je, jak známo tvor chybující, mohou vést k mylným a špatným závěrům. Ale pokračujte, prosím.“

„Ovšem, také já většinou narazil na věcné a rozumné vysvětlení. Často, i když se celá otázka zdála sebezáhadnější, jsme přišli na tak triviální odpověď, že jsme si připadali jako dokonalí hlupáci. Vzpomínám si, dovolíte-li, na malou historku.“

„Ale prosím.“

„Bylo to před deseti lety, ještě v minulém století…“

„Které nebylo o nic horší než je toto,“ poznamenal kdosi.

„Zavolali si mne, tedy nás - moji agenturu -, k velmi složitému případu: nový dům, postavený na bývalé ornici, vykazoval známky nepatřičných aktivit. Říkám nepatřičných, protože sami uznáte, že duchové, upíří a poltergeisti se líhnou v prostředí starém a dokumentárně-historickém; málokdy, když se zahloubáte do kronik toho místa, nenarazíte na nějakou rozkošnou vraždu a nebo jiný černý čin: násilí, tajný spolek a nebo dílnu penězokazců. Je teorie, že každý takový subjekt se silou emocí, které jej provází, vtiskne do paměti vnitřního prostředí - jeho náhodná subexpozice se pak vykládá jako přítomnost čehosi posmrtného…A proto jsem také tady,“ rozhlédl se von Schalke kolem sebe. „Tento zámek zřejmě zažil sdostatek krve na podlaze.“

Básník se usmál, starosta se napil svého likéru a i já sklonila hlavu, abych skryla pohnutí. Jaképak silné emoce a krev, mysleli jsme si všichni, tady si na ně nepotrpíme.

„Duchy vám bohužel slíbit nemůžeme,“ řekl starosta. „je však jisté, že se zde odehrálo dost krutých činů, aby zajistili celou armádu ze záhrobí… Básníku!“

„Ano, přesně tak,“ řekl básník. „nevím ale, zda je vhodné téma probírat se neoficiálními a šokující dějinami našeho zámku.“

„Povídejte,“ vykřikla jedna dáma. „myslíte, na co myslím i já?“

Protože nebylo pochyb, nač dotyčná myslí, jen jí pokynul a pokračoval: „Později, v noci bude času dost… Já vás přerušil, pane von Schalke.“

„Ach, škoda,“ řekl von Schalke. „raději poslouchám, než vyprávím. Inu, ten dům, dílo známého architekta, byl dokonale neobyvatelný. Spal jsem tam a povím vám, že ani na hřbitově bych nezaslechl tolik podezřelých a děsivých zvuků: plížení, chrastění, chechtání a praskání kostí; tohle jsem si protrpěl a než přišlo ráno, spolu se svými asistenty jsme se báli, že v zrcadle uvidíme na svých hlavách jeden šedivý vlas vedle druhého. A ať jsme hledali jak chtěli, nic jsme nenašli: šramot utichal, sotva jsme se k němu přiblížili, ozval se na straně, kde bylo volno. Skutečně se zdálo, že jeho původce má vlastní rozum a nestojí o to, abychom jej přístroji zkoumali.“

„Já vím, jak to bylo,“ řekla ta dáma.

„Ano?“

„Četla jsem všechno. Objevili jste sídlo tajné sekty, která provozovala hnusné rituály v katakombách a strašením se vás chtěla zbavit.“

„Kdepak,“ odpověděl von Schalke zaraženě. „ katakomby žádné nebyly, šlo o moderní stavbu.“

„Da, i čto? Povod kakij?“ optal se Někrasov.

„Téměř se stydím jej vyslovit.“

„Slušajte!“

„Víte, moderní dům, navržený z kosmických materiálů, není nejlepší volbou pro samotu. Celý problém vězel v maličkosti, v naprosté hlouposti, o které je mi trapné hovořit. Věřte, celý měsíc jsme bádali nad pitomostí: užitá izolace byla pórovitá, plněná vzduchem a neodolná vůči zubům hlodavců, kteří si brzy zvykly, že nory v ní mají oproti klasickým tu přednost, že se zde udrží mnohem vyšší teplota. A je pochopitelné, že rejdy myší, rejsků a jiné havěti ustávaly pokaždé, když jsme se k nim přiblížili; zvuky, které působily, se pravda jen s notnou dávku fantazie daly pokládat za chechtot či řinčení řetězů, ale zjitřená mysl si velmi lehce přetváří šumy k obrazu svému.“

„Myši?“ optala se naše dáma. „To je zábavné, ale málo napínavé. Doufám, že vy nám naservírujete něco hrůzostrašnějšího?“

Básník přikývl.

„Neměla byste podceňovat sílu představivosti,“ pravil profesor Někrasov ke krásné dámě. „Je často lépe tušit než vědět, i když vědět nemusí být zlé.“

Pohled všech se stočil k výstřihu dámy, neboť profesorova slova mu náležela a ve tváři mužů se objevil úsměv. Byla to uvolněná společnost; ženy jsem zastupovala já, ona a mladičká Jaruška Koubková, která se - hezká jako obrázek - chovala malovaným způsobem: to jest mlčela a usmívala se.

Potom...

 

(Poznámka starosty Hromady

Tady - pro menší zatížení čtenáře - jsem rozhodl, že celý text o programu dne vynechám a to z důvodů ryze praktických: možná jsem ješitný, jak tvrdí básník, ale nechci nikoho obtěžovat s atrakcemi, o jejichž kvalitách jste se mohli dočíst nejen v denním tisku, ale i na stránkách renomovaných časopisů: navíc líčení slečny Gurgové jsem v žádném případě nevyhodil, neztratil ani neroztrhal; jako vyčerpávající materiál ho obdrželi redakce, které o něj projevily zájem. Prakticky beze změn jej otiskla příloha Práva a Mf Dnes. Blesk spolu s dalšími zkrátil a upravil styl a sloh, což se slečně Gurgové nelíbilo, ale velmi rozumně se podřídila zákonům trhu.)

 

 

 

Pokračování básníka

Pokyn nepít pro všechny, kteří měli mít na starost dozor nad plesem, se nedodržoval nijak striktně: tuším, že se slovanská nátura ani nedokáže pohybovat v přítomnosti alkoholu a občas si nezavdat, - pakliže však tyto drobné eskapády nevedou k vážnějšímu podroušení, lze říci, že jen napomáhají k uvolněné a společenské atmosféře, - a tu my kontrolovali.

Tanec a jídlo kolem desáté opustila malá skupinka hostí; byl mezi nimi profesor Někrasov, von Schalke a krásná dáma, jak o ní píše slečna Gurgová, která byla placenou společnicí jakéhosi českého zbohatlíka – on se o ni během večera příliš nestaral a tak se tedy nechala vést svými zájmy a sklony.

Představila se jako Klaudie Schvitt, ale bůh ví její pravé jméno: v převážně mužské tlupě tvořila vítané rozptýlení a každý byl rád, že je s námi. Snad jedině Jaruška Koubková, o nic méně pěkná, avšak světem naštěstí méně protřelá, byla zastíněna a když už byla nazvána mlčenlivou jako obrázek, podržím tuhle tradici a tohle přirovnání zachovám.

Sešli jsme po schodech do malé místnosti, ve které bylo vše připraveno; starosta počítal, že ne každý bude chtít strávit noc na parketu a dal připravit občerstvení v tišší části zámku: obsadili jsme velký kulatý stůl a Gottfried (von Schalke – pozn. Hromady) řekl:

„Doba velmi příznivá k okultismu, nemyslíte? Podívejte na ty svíce kolem a všimněte si kolik nás je.“

„Opravdu třináct,“ řekla Klaudie. „moc hezká náhoda.“

„Ale měla by půlnoc,“ poznamenal profesor Někrasov. „alespoň pokud vím, - který řádný duch by se dostavil takhle nevhod.“

„Ano, máte úplnou pravdu. Je brzy.“

„A já se navíc těšila,“ řekla Klaudie. „že se konečně dozvím o neoficiálních a šokujících dějinách zdejších pánů. Prošmejdila jsem celý zámek, vážení, a nenašla nic, co by se nedalo strčit do čítanky, tak nevinné a vkusné to tu je. I ve škole jsem našla víc hambatých obrázků než je tady na zdech.“

Zmínil jsem se už o vkusu a zálibách té dámy: její znalosti a vědomosti lidského postelového života byly obsáhlé a povrchní, každé slovo mělo erotický podtext a ten samý podtext hledala i u druhých; možná že už jako malá se rozhodla být potvrzením Freudových teorií a dokonale se jí dařilo svou obsesi sloučit se svým zjevem – byla dekorativní a třeba i oduševnělá, vždyť narozdíl od mnoha žen svého ražení u ní existoval předmět zájmu a jeho studiu, myslím v nelechtivém slova smyslu, byla ochotná čas obětovat. A protože jí chyběl humor, nedělala choulostivé narážky a přistupovala ke každé větě zodpovědně; bylo jen chybou přírody, že ji neobdařila rychlejším mozkem: Klaudie dlouho musela zkoumat cizí názory, ale za dobráním se jejich významu bojovala.

Nadechl jsem se tedy a všiml si varovného pohledu slečny Gurgové. Psala o mém zvyku vyprávět historie převážně morbidní a bála se, že i v hovoru o erotice připletu do řeči ponuřejší téma – zde se však řídím zásadou, že lidé nerozumějí všemu, a zájmu se vždy dočkají mimo lásky a věcí přidružených, jen drby, pomluvy, nemoc, bolest a smrt; s nimi má každý zkušeností vlastní, ne zprostředkovanou.

Proto jsem začal bez ohledu na slečnu Gurgovou o Rajských dětech.

Předesílám, že teorie o sektě je překonána a vznikla v hlavě středověkého mnicha, který si psaním výstřední kroniky krátil čas.

„I on jako každý druhý autor,“ pravil jsem. „měl ambice a pokud v předmluvě, nebo, jak on si ji nazval, v preambuli, se zmiňuje o neřádstvech a ošidnostech, jež provázejí instituciální bytí, totiž o krádežích, nevraživosti a vytváření malých mocenských klik, pak ve vlastním díle už nenašel velké síly ke kritice, za to obhajuje názory a způsob života společnosti natolik podivné, že sám nevěří ve vydání knihy a každou novou kapitolu uvádí obratem: - Odemykaje truhlu, mám v úmyslu znamenat nová a zvláštní činy otce Jana a jeho bratří a sester...-, načež formou spíše didaktickou než romantizující vede kroniku fiktivní sekty.“

„Určitě fiktivní?“

„Zdá se.“

„A co píše?“

„Kromě obecných ponaučení, kde najdete pár svérázných výkladů bible, se zaobírá vztahem mezi mužem a ženou.“

„Aha,“ řekla Klaudie a zvedla obočí. „a je to tady...“

 

(Druhá poznámka starosty Hromady)

Básníkova líčení, postřehy a úvahy, které on uznal za vhodné včlenit do textu, jsem z oficiální verze vyčlenil – považuji za ošidné domáhat se ohlasu pomocí prostředků takto primitivních, navíc mi původní koncept jeho verze připadl poněkud neorganický: myslím tím, že běžný čtenář sotva překousne odbočku na víc než dvacet stránek, které postrádají souvislost s ději zde vypsanými. Sám autor s mým zásahem souhlasil, avšak žádal mne, abych nechal alespoň úvod; chtěl jím naznačit, kam se poděl čas mezi desátou a půlnocí.

 

 

 

 

 

„Líbí se mi tahle společnost,“ řekla krásná Klaudie za deset minut dvanáct. „báječně se shodneme.“

A hleděla na své hodinky, jemňoučkou práci na jemné ručce, v druhé sklenku s vínem a možná, že ještě s třetí, něčí cizí na kolenou, neboť by bylo zvláštní, kdyby tak svůdné partie si nenašly obdivovatele. Profesor Někrasov vysvětloval cosi slečně Gurgové, von Schalke zase tiché Jarušce; ta seděla se sklopenou hlavou - a možná jí táhl zástup myšlenek, které jsem se já snažil vystopovat.

Zvyk je železná košile, říká se, a bez pochyby se stává, že se člověk omylem dostává tam, kde by se nečekal a zjišťuje, jak málo zná a umí v porovnání s ostatními – a byl jsem toho názoru, že právě takhle lze označit směr úvah milé dívky.

„Kapka magie by neuškodila,“ řekl jsem proto. „koukám, že bude bít půlnoc, a tak si pospěšme využít hodiny duchů co nejlépe.“

„Problém, se kterým se musíme vypořádat,“ řekl pan profesor. „Koho vyvolat?“

„Musí to být muž silný a oduševnělý,“ poznamenala Klaudie.

„V jeho stavu mu, děvočka, nezbývá než být oduševnělý. Koneckonců je duch. A proč právě muž?“

„Vím z vlastních zkušeností,“ odpověděla Klaudie. „že s mrtvými ženami je jedině nuda.“

„Jsou příšerně depresivní,“ dodal von Schalke. „v záhrobí patrně nemají dost času, aby dohnaly, co zameškaly za živa. Chybí jim rozhled a často i smysl pro humor.“

„Podivuhodné,“ pravila slečna Gurgová. „copak budou vyprávět anekdoty?“

„V lepším případě ano,“ řekl Schalke. „ nebo nechají vzkazy.“

„Pro koho?“

„Záleží na čase smrti,“ vysvětlil von Schalke. „Čerství nebožtíci se starají o příbuzné, - zašlí pouze o epigony.“

„Já,“ řekl profesor. „jsem spíše povahy nedůvěřivé. Proč se nedohodnout a nevzít za vděk prvním a nebo prvou, kteří se naskytnou – pokud vůbec.“

„V ně musíte věřit,“ řekla Klaudie. „stejně jako láska, tak i okultismus přináší větší potěšení těm, kteří k němu přistupují s vírou.“

„A nekritickým úžasem,“ dodal von Schalke. „Záhrobí uráží, když slyší pochyby.“

„Kdyby jen záhrobí,“ řekl profesor. „ale já jsem ochoten uvěřit.“

Sedli jsme do kruhu, nechali hořet třináct svící a konečky prstů se dotýkali. Po mé pravé straně seděla Jaruška Koubková a po levé von Schalke; proto se cítím být oprávněný vylíčit ten rituál a uvést jej se všemi podrobnostmi i náležitostmi, zejména s invokací sil, které se mi zdály až zbytečně temné.

„Vážení,“ zahájil Gottfried. „zde jako i jinde platí, že různými cestami lze dorazit k stejnému cíli. Prosím, důvěřujte mi a nebojte se, pokud máte ty sklony. Padnou jména, která se vám mohou připadat děsivá a znepokojivá, popravdě zavolám démona z pekla a jeho armádu duší. Jestliže se objeví, neděste se, jedná se o jeho čistě imateriální podobu, navíc sevřenou do těsných prostor formulí a zaklínadel, jež použiji.“

„Potěš pánbůh,“ zašeptala slečna Gurgová a tiše se smála. „to je dobré!“

„Princip vám vysvětlím vzápětí,“ pokračoval von Schalke. „hned napoprvé odmítám domněnku, že se duše zemřelých dostaví ochotně, sotva je zavoláte. V jejich situaci, kdy bloudí peklem a skrývají se před těmi, které není radno jmenovat, netřeba vysvětlovat, jak málo ochotně slyší na něčí křik, ba navykly si ani neotáčet hlavou, když zaslechnou své jméno. Seznamy pekla jsou důkladné a každý má svůj záznam.“

„Haha!“

„Sotva se on dostaví, pokusím se mu poručit, aby vyslal své posly a stráže do všech koutů říše. Proto buďte rozvážní, nedoporučuji vzpomínat na zasnulé, jejichž památku máte drahou v paměti. I oni nyní bloudí dole a sotva démon vypustí svoji smečku, neuniknou jí a po chvíli hovoru s vámi je odvlečou do měst věčného zatracení.“

„To je zrůdné,“ řekl kdosi.

„Proto vybírejte ty, s nimiž vás nepojí osobní vztah, nejlépe osoby známé a kdysi i populární, neboť u nich máme zaručeno, že bude o čem hovořit – rozumějte, zvolíte-li si matku Terezu, pak dřív než zmizí v ohnivých jámách, vám povypráví, jak bylo v Kalkatě a vy, pokud se zajímáte o orient, se nebudete nudit; a s vámi ani ostatní. Každý mrtví bude nalezen, žádné strachy. Za ta léta mé praxe se ještě nepřihodilo, že by kdokoliv scházel: každý se schovával a nakonec jej legie objevily.“

„Interesno,“ řekl pan profesor Někrasov. „to je alespoň řeč!“

„A co volat živé?“

Ani nevím, kdo se tak zeptal, von Schalkemu však nebyl dotaz příjemný; zamračil se: „Prosím, nežertujme. Démon umí zabíjet stejně dobře, jako kterékoliv jiné matky syn – když chce duši, vytrhne ji z těla, ale sami si představíte, že to je pak mrtvé, jako vše neúplné... Prosím, nežertujme,“ zopakoval. „každý z vás má právo myslet na jedno jméno. Sám nevím, komu se přání splní.“

Zde sotva mohu mluvit za jiné, nikdo nepromluvil a zda poslechli výzvy, netuším: já se rozhodl řídit postupem a rychle pátrat věky, abych nalezl toho, koho bych poznal a vzápětí jej svou zvídavostí poslal do pekel. Člověka se svědomím takto postavený úkol zaskočí – jistěže mu jsou mnozí blízcí a na základě jejich díla či odkazu mu nezbývá než litovat, že je už na živu nezastihne; naproti tomu vyvolat je a pak být příčinou jejich pádu se zprotiví, proto jsem hledal persónu sice zajímavou, ale pro další záchranu nevhodnou – mít užší vztah s křesťanstvím, byl bych si býval vyvolil Ježíše, avšak protože mi byl lhostejný, netrval jsem na zatracení spasitele a vrátil se do let následujících. Tlačil mne čas, nakonec jsem podlehl vlastní reklamě a vzpomněl si na Ctislava z Kobštejna: skutečně, koho by bylo pravděpodobnější tady najít než jej?

Schalke začal se vzýváním: snad se zabýval kabalou a proto mluvil hebrejsky. Celá místnost ztmavla a i zvuky veselí, které sem doléhaly, utichly a my se lépe soustředili.

„Až jej uvidíte,“ řekl Schalke opět. „nelekejte se, možná bude působit nepříjemně, ale neublíží vám.“

A skutečně, nad stolem přímo ze světla svící vyrůstala jakási bílá postava, s nezřetelnými obrysy a zlatou září, či chcete-li aurou kolem sebe sama; ta s postupujícími zaklínadly sílila, stíny se staly patrnějšími a alespoň já rozeznával rysy návštěvníka – nebyl nikterak strašlivý, naopak jeho podoba byla uhlazená, éterická a pokud se v její blízkosti necítil živý tvor dobře, pak asi pro velikost a rozměry toho stvoření. V prostorném sklepení náhle ubylo místa, každý volný spár a kout vyplnil on; přeléval se z rohu do rohu.

Byl bych myslel, že něco pronese, ale on poslouchal: čelem otočený, alespoň tak mi připadalo, k von Schalkovi a tudíž, i když vím, jak komicky to bude působit, jsme já i mí společníci z něj měli pouze méně důstojnou část těla.

Zjevení mne natolik ohromilo, že jsem z hlavy pustil celého Ctislava z Kobštejna. Lépe odtud zmizet, napadlo mne, než se přihodí něco nemilého; bůhví jak toho von Schalke dosáhl, ale pokud nelhal a skutečně svým umem přivedl mezi nás démona odněkud z jam ohnivých, pak se necítím být natolik odvážným, abych jej tady studoval.

V té kritické chvíli jsem jen koutkem oka zahlédl výrazy mých kolegů a nyní, sdostatek v klidu a beze spěchu, na ně mohu vzpomínat. Převážně se v nich zračil výraz hrůzy, popřípadě nedůvěry, pouze profesor Někrasov se zřejmě dobře bavil a na hosta se usmíval se stejně sympatickým výrazem, jako by démon byl běžným jevem vědeckého žití.

Von Schalke stále hovořil a jeho obličej tudíž byl obličejem hovořícího člověka. Hádal bych, že se příliš soustředil na svou roli, než aby byl udivený (pokud ještě vůbec mohl být udivený) kolosem, kterého bez většího úsilí vyvolal.

Poslední, kdo mne zaujal, byla slečna Gurgová. Od samého začátku seděla tváří v tvář fenoménu a narozdíl od smrtelně bílé Klaudie, až k bezmoci fascinované, ona se zdála uvolněná, oči upírala kamsi ke stropu a vypadala, že trpí samomluvou: když jsem se jí později ptal, přiznala, že si vzpomíná na jakýsi rozhovor, který s ní kdosi vedl.

„Škoda,“ řekla mi. „ale já vůbec nic neviděla. Strašně jsem se nudila, protože mi neutíkal čas, a vy ostatní jste doslova zmrzli – pak se ozval přísný hlas, který křičel, že nejsem tam, kde bych měla být. Myslela jsem se, že spím a budí mne starosta, - pokusila jsem se vstát. A sotva otevřu oči, vy tam pobíháte a hledáte chodbu za zdí... “

No ano, iluze (domnívám se, že ničím jiným jsme poctěni nebyli) zmizela, ztratila se v jednom jediném strašlivém výkřiku. Bylo to kolísavé a dlouhé zaječení, ztrácející se ve výškách a pronikající zdmi – profesor Někrasov a von Schalke bez zaváhání ukázali na zeď za našimi zády; byla obložená dřevem a co jsem věděl, nic se za ní neschovávalo. Von Schalke však mínil a já mu nemohl než dát za pravdu, že v takto starých budovách se lze nadít všeličeho – hned jsme zapomněli na okultismus a seanci. Kdekdo pátral po skrytém mechanismu, co by otevřel tajnou chodbu.

„A proč nezkusíte toto?“ zeptala se slečna Gurgová a zatlačila na jeden kámen, zcela podobný těm druhým, jimiž bylo zdivo osazeno.

„Ich meine Sie sind bedenklich,“ řekl von Schalke. „Dieser Stein ist als anderer Stein...!

„Ta pitomá skála se otvírá,“ řekla Jaruška Koubková poprvé nahlas. „Co budeme dělat?“

„Jen aby to nebyla...,“ řekla Klaudie.

„Čto?“

„Díra do pekel.“

„Hloupost,“ řekl von Schalke. „Brány jsou zazděny.“

„Nerozumím vám ani slovo,“ zabručel profesor Někrasov. „Brány sem, brány tam! Pojďme!“

„Vezměme si světlo,“ řekl jsem já a rozdal svíce ze stolu.

„Ech, spasiba,“ řekl profesor. „první rozumný člověk. Kakoj geroj!“

Ale zahanbil všechny, první se vrhl do tmy za zdí a ani na okamžik nezaváhal.

„Tak na co čekáme,“ řekla slečna Gurgová jasným hlasem. „za panem profesorem.“

Nehnal jsem se za dobrodružstvím, jak si asi představíte, s nadšením, uznávám, že mnozí mne předběhli, ale na svou obranu uvádím, že někteří se neodhodlali nás následovat: po mém boku statečně šlapala krásná Klaudie a držela se mne za ruku.

„Kolikrát za život,“ pověděla. „se člověku poštěstí podobná příležitost.“

„Doufám, že jednou stačí,“ řekl jsem zamračeně. „mám raději klid.“

„Vy nejste zvědavý?“

„Na co?“

„Na to co najdeme.“

„Spíš mám strach.“

„Jste tak mužně otevřený.“

„Víte co,“ řekl jsem. „když se tolik těšíte, pojďte přede mnou.“

„A galantní,“ dodala.

„Bojím se a třesou se mi kolena.“

„Mně také... Podívejte, světlo! A mrtvola!“

Pravila své „mrtvola“ s pravým nadšením v hlase.

„Už mu nikdo nepomůže,“ řekla slečna Gurgová a vstávala. „Chudák!“

U velkého železného kola ležel zhroucený muž. Hlavu měl nepřirozeně vyvrácenou přes levé rameno a do poslední chvíle zoufale svíral kov. Oči vytřeštěné, ústa zaťaté a svaly zřetelné, s vystouplými pletenci šlach.

„Démon mu vytrhl duši z těla,“ řekla Klaudie.

„Ale prosím vás,“ řekl von Schalke. „snažil se zvednout stavidlo a trefil ho šlak.“

„Stavidlo?“

„No ano,“ řekl profesor Někrasov. „neslyšíte?“

Zaposlouchali jsme se. Pod námi šuměla a šplouchala voda.

„Kdo to asi je?

„Bývalý správce zámku,“ řekl jsem a zatlačil nešťastníkovi oči. „ do poslední chvíle zlomyslný a dětinský. Sázím se, že chtěl zatopit celé podzemí. Zničil by tak umělecké sbírky za milióny; tuším by to odpovídalo jeho představě starozákonní vendetty.“

„Podívejte tady,“ řekla slečna Gurgová a zvedla ze země útlou sbírku. „Asi měl vaše verše opravdu rád, četl je i teď...“

 

 

Závěr slečny Gurgové

Náš ples, jak psali v novinách, byl velikým úspěchem a žádný vážnější nedostatek nenarušil jeho průběh – o smrti správce se nikdo nedozvěděl, na jeho pohřeb nikdo nepřišel a tedy se s ním doslova slehla zem. S postupem času jsem na něj zapomínala i já, třebas mi dlouho vrtalo v hlavě, jaké okolnosti jej zabili; zejména můj tajemný rozhovor s přísným hlasem jsem si neustále dávala do souvislostí: povězme, že bych si na správce vzpomněla ve chvíli, kdy démon vybíral svou duši, pak bych za tu smrt byla svým dílem zodpovědná.

Nikdo přirozeně nebere mé domněnky vážně, pouze Gottfried von Schalke velmi zpozorněl, když jsem se v této souvislosti zmínila o existenci Živé krve a třebaže popíral její přímý vliv na mou komunikaci s vyslancem pekel, přesto se zajímal o ni i způsob její přípravy. Spolu s ním jsem opět sestoupila do sklepení a tam v truhle, kterou jsme otevřeli, jsem mu ukázala místo, kde flakón ležel. Píši „ležel“, neboť nyní tam scházel.

Ovšemže mi básník potvrdil, že jej zase vrátil, ale já nehodlám na té ztrátě vidět cokoliv záhadného – musel to být on, kdo ji schoval, zřejmě v obavě, abych neopakovala svůj pošetilý kousek. Básník vůbec jevil nechuť se celou záležitostí zabývat a rozhodně odmítl komentovat alchymistický recept; musela jsem tedy pracně lovit z paměti všechno to, co on mi tehdy pověděl a co já pochopitelně neposlouchala.

Von Schalke našel v záznamech analytický rozbor látky a spolu se starým recepisem se odhodlal přijít přípravě Živé krve na kloub. Vyslovil domněnku (a ta se vcelku shodovala s básníkovou tezí), že vzhledem k přítomnosti škodlivin a jedů ve výrobním postupu, ba i v substanci samé, lze pochybovat o smyslu její konzumace; spíše se přikláněl k názoru, že Živá krev sloužila stejně jako mast z bolehlavu k mazání na tělo. Rozhodl se ji syntetizovat.

Nu, jak se vyjádřil básník, von Schalke prostředky má, čas také a elán mu nechybí. Hodně štěstí...

 

 

 

 

Poznámka starosty Hromady

Ples opravdu skončil úspěšně, slečna Gurgová se nemýlí a pokud něco zbývá, pak obhájit pověst chudáka správce zámku. Jeho pohřbu jsem se zúčastnil jak já, tak básník i má sekretářka, jeho rodina a pár dalších, kteří se přišli rozloučit s naším spoluobčanem. Nikdo jsme se nešířili o jeho smrti; to z prostého důvodu, že třebas špatný, přece jen nemohl být nejhorší, vždyť se vylíhl v našem hnízdě a vzduch, který dýchal, byl i naším vzduchem. Proto a přesto: Čest jeho památce!

 

 

 

Tuto povídku jsem napsal jako dárek milé Kateřince k jejím osmnáctým narozeninám. Snad nevadí, že jí, Češce, věnuji věc, která odráží spíš můj vřelý vztah k Moravě, mému kraji, než k Čechám jako rodné vlasti. Nerad bych byl občanem země, ve které dobře žít znamená ji opustit - a dovolte mi poslat k čertu všechny ty, co odešly za lepším a nyní vzpomínají na horu Říp a matičku Prahu (která díkybohu není mou matičkou) se slzou v oku. Ať jim jsou věčným mementem slova: „Dobře vám tak, emigranti!“

Koneckonců co víc je jejich útěk, než přiživením se na úspěchu jiného, jim sotva vlastního lidu.

Autor

 

 

PS: Všechno nejlepší, Katuško, a moc děkuji za dopis. Umím si představit, kolik Ti dal práce.